Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

kočičí láska

02. 01. 2008
1
4
1282
Autor
wazzup

Ze šuplíku

„Kde je?“ Hlasy se nesou chodbou, nahoru po schodech až do kouta tmavé místnůstky, kde ležím.

„V komoře pod židlí, myslím.“

Dusot kroků po schodech, hlasy se přibližují. Zlostně přivřu oči.

„Kocourku… čiči.. Filípku…Tady jsi!“

Bez zájmu koukám před sebe, nevšímám si paničky, která se přede mě klekla.

Pohladila mě. Zlostně se na ní podívám. „Nech mě bejt!“ Zasyčím zlostně.

„Filípku, no tak se nerozčiluj.“ Vstane a mluví k druhé paničce.

„Snad není nemocnej… celý den se odsud nehnul a nenechá na sebe šáhnout... uvidíme.“

 Konečně odešly. Vzpomínky se mi najednou vynoří před zavřenýma očima. Všechno se to zdá být tak cizí, tak nereálný… Byl jsem to vůbec já?“

 

***

Pusťte mě ven!“ dobýval jsem se nahlas a hypnotizoval kliku.

„Oli, běž pustit kocoura, řve u dveří!“ Ach, konečně panička otevřela a já vběhl na zahradu.

Bylo brzo ráno a kapky rosy mě studily do tlapek. Kvapně jsem přeběhl zahradu a jedním skokem překonal plot. Prodíral jsem se houštím a bodláky na vedlejším pozemky, až jsem ji konečně spatřil. Seděla s ocasem obtočeným kolem tlapek a vyzývavě si mě měřila.

Šťastně jsem zapředl.

„Už tady čekám pěkně dlouho, myslela jsem, že snad ani nepřijdeš,“ řekla vyčítavě a odvrátila se.

Něžně jsem se o ní otřel a políbil ji na čelo. Její žluté oči se vpily do mých, dech se mi zatajil, svět jako by se na chvíli zastavil…

„Pojď…!“ vyskočila rozverně na nohy „půjdeme na pole!“ a mávnutím proutky zmizela v houští.

Vesele jsem běžel za ní. Pobíhali jsme kolem sebe jak dva blázni, naráželi do sebe a smáli se.

„Stůj!“ zarazil jsem ji na kraji velké silnice, která nás dělila od pole. Ona však už seděla na druhé straně.

„Nevím, čeho se tak bojíš…“ utrousila nechápavě a s ocasem zvednutým pomalu kráčela na pole.

Dohonil jsem ji a po jejím boku jsme hledali myšky. Ostražitě jsem se díval pod nohy, snažil se seč  jsem mohl, ale ani jednu myš se mi chytit nepovedlo. Slunce se mezitím vyšplhalo vysoko na oblohu a začalo nepříjemně hřát. Lehli jsme si do stínu malého lesíku do trávy. Ležela vedle mě a větřík si pohrával s jejím zářivě bílým kožíškem. Své štíhlé nožky natáhla před sebe a slastně přivřela oči. Upřeně jsem ji pozoroval, je tak krásná….

„Filipe? Přijdeš zase večer na naše místo?“ zeptala se potichu.

„Já.. určitě! Teda, jestli mě pustí… budu křičet tak dlouho, až jim nic jinýho nezbyde, budu prosit, škemrat… když tak vlezu na stůl a něco jim shodím… uvidíš, že mě ještě rádi pustí ven!“

Zasmála se. „Víš… jsem moc ráda, že jste se sem přistěhovali… si moc príma.“ Řekla nezvykle vážně. „A večer bude sranda, uvidíš!“ v očích jí plály plamínky nadšení a nedočkavosti.

Přitulil jsem se k ní a probíral se jejím jemným kožíškem, něžně jsem jí líbal na uši a na krk a ona spokojeně předla. Leželi jsme natisknutý k sobě dokud slunce nepřestalo hřát a šero se nevplížilo do okolí.

Zvedli jsme se.

„Uvidíme se na našem místě, až vyjde první hvězda.“ Zašeptala mi do ucha a zmizela.

 

 

*

Nervózně jsem pobíhal po baráku. Nakonec jsem vyskočil na parapet a sledoval, jak se krajina noří šera, které se nenápadně mění v tmu. Je čas!

„Ty už jdeš zase ven?“ vzdychla panička a otevřela mi dveře. Vděčně jsem se na ní podíval a automaticky si to šinul k plotu, zahradu nechávajíc za zády.

Došel jsem na naše místo. Ještě tu nebyla. Čas se vlekl a ona pořád nikde. Na oblohu vplul tiše měsíc a tisíce hvězd kolem něj přátelsky poblikávalo.

Přestal jsem nervózně pobíhat na místě a vydal jsem se ji hledat. Došel jsem k plotu jejich domu a začal ji nešťastně volat. Dům se ale dál topil ve tmě, nikde ani známka života.

Možná je na poli, napadla mě spásná myšlenka a vydal se tím směrem.

Celou cestu jsem napínal oči do tmy. Proč nepřišla? Vždyť mě měla ráda… nebo ne? Co když se jí něco stalo?

Konečně jsem byl u silnice. Chystal jsem se ji přeběhnout, ale na druhou stranu už jsem se nikdy nedostal. Moji pozornost upoutal stín čehosi ležícího uprostřed silnice.

Ostražitě jsem se k němu připlížil. Krev mi ztuhla v žilách a srdce se mi bolestivě zastavilo. V bílé hromádce chlupů jsem ji poznal. Ležela se hlavou nepřirozeně zvrácenou a prázdné žluté oči hleděly do neznáma.

Nevěřícně jsem k ní přistoupil. Pach krve mě nenechal na pochybách. Ona byla… mrtvá. To zjištění mě hluboce zasáhlo. Neschopen pohybu jsem si sedl vedle ní. Žal mě přemohl. Nevím, jak dlouho jsem tam seděl, až auto, se strašným řevem projíždějící těsně kolem mě, mě přimělo k pohybu. Domů jsem došel jako ve snách. Najednou jsem cítil tak slabý, unavený… lehl jsem do toho nejtemnějšího kouta a poddal se milosrdnému spánku.

 

 

***

Protáhl jsem všechny svaly a znaveně vyšel ze svého ukrytu. Vyhnal mě hlad a potřeba na záchod. Sednu si ke své misce a bez chutí jím.

„Filípku,“ slyším hlas paničky. „Tak ses konečně probral.“

Otevře dveře a vpouští mě do zahrady. „A buď opatrný,“ volá za mnou, ale já jí nerozumím ani slovo, „zrovna včera mi pod kola vběhla taková bílá kočka…“


4 názory

wazzup
02. 01. 2008
Dát tip
Lauro, to mě mrzí...

Tragicus
02. 01. 2008
Dát tip
Jeden, asi, spanelsky dramatik napsal romanci a la R&J a nesetkalo se s nijak velkym uspechem. "Lide zrejme jeste nebyli pripraveni vzit se do svabi lasky..." A ja toho asi nejsem schopen u kocek, coz je nadruhou stranu to jedine, co to dela alespon trochu originalni. Jinak prijemne cteni, ktere behem par chvil zapomenu. :]

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru