Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 434 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+9 neviditelných
Pan Perplex
datum / id04.01.2008 / 270571Vytisknout |
autorztracenec
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno1147x
počet tipů0
v oblíbených0x
Prolog
Pokus o boj proti dlouhodobé neschopnosti napsat další povídku...
Pan Perplex
„Tak se mi zdá, pane Perplex, že dneska jste toho nějak moc nechytil,“ pravil s posměchem pan Ptáček, který zrovna procházel kolem řeky.
„Dejte mi pokoj, chlape,“ otočil se na něj nevrle pan Perplex.
Pan Perplex slýchával takové posměšky každodenně. Nebylo ostatně divu. Před šesti lety odešel do důchodu a zjistil, že potřebuje nějakou činnost, kterou by se zabavil po dlouhé volné dny. Zapálil se do rybaření, přestože nikdy dříve rybařit nezkoušel. A nutno říci, že se zapálil pořádně. Za peníze, co si šetřil na důchod si začal kupovat pruty, navijáky, podběráky, háčky, třpytky, vlasce a co já vím, co všechno takový rybář ke štěstí potřebuje.
Zkrátka vybavení si pořídil tolik, že by z toho učinil rybáře šťastného a nejspíš ne jenom jednoho. Jenže panu Perplexovi to nikdy moc nepálilo a ke všemu byl moc a moc tvrdohlavý. A to se promítlo do jeho každodenní činnosti, o které jsem vám zprvu vykládal. Bydlel v bytě uvnitř panelového domu na kraji velkého města a každé ráno si nazul holínky, černý rybářský klobouk, pláštěnku (a to i za jasného počasí) a vyrazil asi půl kilometru k široké, hnědé, smradlavé, kalné řece, která tudy protékala. Barva i zápach vody měla svůj původ v místech, kudy řeka protékala, než se dostala k místu, které si pan Perplex vybral pro svoje rybářské umění. Řeka putovala městy, menšími i většími. Putovala krajem, který byl významně zatížen průmyslovou činností a ne méně než činností zemědělskou. A při průtoku města, o kterém je v tomto vyprávění řeč, zavítala ke čtyřem velikým fabrikám, než se dostala k místu, kde pan Perplex seděl na dřevěné stoličce a čekal na svou vytouženou rybu.
Tak to tedy bylo. Pan Perplex si vybral k rybaření snad nejhorší místo, jaké si vybrat mohl. Věděl, že řeka není čistá, ale z nějakého důvodu věřil, že jednoho dne se dočká svého rybářského úspěchu. Jednou se dokonce stalo, že začal uvažovat o změně lokality, o tom, že si zajede rybařit do čistějších vod. Jenže právě v té době se mu lidé začali posmívat a pan Perplex se pro ně už stal takovou atrakcí.. Často přivedli i své kamarády, aby se na pana Perplexe podívali, zasmáli se mu a popíchli ho nějakou provokací. Byl to pro ně cvok, který zkrátka nikdy neuloví svoji vysněnou rybu, neboť je tak hloupý, že loví ve vodě, kde život skončil už dávno. A takováhle bezvýznamná postavička jim stačila jako zpestření jejich šedých všedních dní. Smutné.
Nicméně, pan Perplex opravdu hloupý byl, i když si to sám o sobě ani vteřinu nepomyslel. Věděl sice, že šance na úspěšný lov je pramalá, ale zde se začala projevovat i jeho druhá vlastnost. Přehnaná tvrdohlavost. A tak místo toho, aby se přesunul jinam, jak původně dokonce plánoval, rozhodl se zůstat. Zůstat stále na stejném místě a dokázat těm hlupákům (to pro něj byli vlastně všichni ostatní), že on má pravdu, že on se bude radovat poslední, a že svoji rybu chytí. A čím víc se mu smáli a čím víc ho provokovali a čím víc si na něj ukazovali, tím víc se začal snažit o nemožné. A co hůř, začal tomu i věřit. Chodil co čtrnáct dní do rybářských krámků a kupoval si sofistikovanější a sofistikovanější rybářské vybavení. Majitelům rybářských krámků to samozřejmě vůbec nevadilo. Došel až tak daleko, že vlastní pěstované žížaly krmil lepším jídlem, než měl na stole on sám. Zkrátka to vypadalo, že hloupý pan Perplex začal na stará kolena pořádně hloupnout.
Každopádně, pan Perplex se stal určitou ikonou městské čtvrti, ve které „lovil“. A tak uběhlo dlouhých šest let. A konečně se dostáváme tam, kde naše vyprávění začalo.
Pan Perplex odbyl pana Ptáčka. Ten se tomu jen zasmál, zdvihl prázdný kýbl pana Perplexe, tak aby to vypadalo, že má ohromné problémy tak těžký úlovek zdvihnout. Pak ho zase položil a rádoby zdvořile se s panem Perplexem rozloučil. Pan Perplex zabručel něco, co nebylo příliš zřetelné, ale znělo to podobně jako když posíláte nepříjemné lidi do určitých intimních míst.
A potom byl zase sám. Hleděl do smrduté vody, něco si mrmlal a vypadal tuze nespokojeně. Pozoroval tlusté vrstvy odporné šedobílé pěny, která se hromadila u břehu a na kamenech, které tu vyčuhovaly z vody. Chvíli se nic nedělo a potom uviděl na opačné straně řeky jakousi postarší ženu, která na druhém břehu řeky cosi vylévala do kalné vody. Zvedl se a zahulákal na ni pár dosti nevhodných nadávek. Něco o tom, jak řece škodí a že řeka kvůli lidem jako je ona vypadá tak, jak vypadá. Když se znovu usadil a zahmatal po prutu, který předtím odložil, zjistil, že prut není na místě. Byl asi o půl metru níž, blíže vodě. Popošel, uchopil prut do ruky a zase se posadil a zahleděl se do nepřirozeně hnědé vody. Najednou vlasec zacukal prutem a pan Perplex ucítil v rukách odpor. Úplně sebou cuknul, lekl se. Kdo by se nelekl, bylo to poprvé, po šesti letech rybaření.
„Bere, už mi bere,“ zahulákal naprosto nadšeně. Vzápětí začal s rybou zápasit a po krátkém boji uplatnil svou silovou převahu a vytáhl ji na břeh. A byla to opravdu ryba, byl to kapr. A jaký kapr! Byl opravdu veliký, při bližším pohledu však také evidentně nemocný. Šupin už mu zbývalo jenom pár, oko měl jenom jedno a po celém těle měl podivné hrboly a boláky. Takového kapra by se bál člověk dotknout i v gumové rukavici, natož si ho dát na vánoční stůl. To ale pana Perplexe netrápilo. Uchopil kapra do náručí, několikrát ho políbil, pevně ho tiskl k hrudi a smál se. Nebo spíš plakal. Nebo spíš obojí. Chvíli takhle stál a užíval si chvíle neuvěřitelné radosti, která se v něm probudila. Po tolika letech.
Když ta první nejintenzivnější záplava radosti pominula, vzpomněl si, že teď musí všem těm lidem, kteří se mu léta posmívali dokázat, jak moc se mýlili. Ukázat jim svou rybu a říct jim, kdo měl pravdu. A tak se rozhodl běžet na sídliště, kde žil. Každý ho tam znal. Každý, snad bez výjimky, si ho tam pro jeho hloupost dobíral. Teď jim ukáže. Teď se na ně podívá, vysměje se jim, možná i utrousí nějaký veselý vtípek a narážku.
„To s nima vyběhnu,“ povídal si nahlas a udýchaně, neboť celou cestu běžel. Tedy alespoň jak mu jeho stará tělesná schránka dovolila. Ještě dvě ulice.
„Už se nemůžu dočkat,“ to už si říkal jen pro sebe, protože mluvit nahlas už bylo čím dál únavnější. Přeběhl ulici, na chodníku dokonce do někoho vrazil. Měl naspěch. Možná až moc. Poslední široká vozovka. Přeběhnout ji a je doma. A tady nastal problém. Přebíhal silnici, nějaká pravidla bezpečnosti teď prostě pustil z hlavy.
Tak tedy přebíhal silnici a už byl skoro na druhém chodníku, když se na něj z vozovky vyřítil nákladní automobil. Řidič si moc nevšímal, co se děje a teprve, když byl pár metrů před Perplexem, šlápl na brzdu a zároveň zatroubil. Perplex se lekl, zastavil se a uviděl rychle se blížící náklaďák. V tu chvíli ho nějaká ruka z chodníku chytla za kabát a rychle přitáhla k sobě. Kapr se ocitl ve vzduchu a Perplex na zemi, ale na chodníku, živý a zdravý.
„Jste v pořádku?“ ptal se kolemjdoucí, který Perplexovi zachránil život.
„Magore, kreténe, dědku, vole,“ ozval se řidič náklaďáku, který konečně zastavil asi o tři metry dál, než mohlo dojít ke srážce. „Už si moh bejt mrtvej, vole,“ řval na něj řidič nejpravděpodobnější variantu jejich možného střetu. Perplex byl teď úplně mimo, soukal ze sebe potichu něco jako slova omluvy. Vlastně přitom ani nepoděkoval chodci, který jej zachránil a ten po chvíli zmizel viditelně zklamán, že se alespoň skromného „děkuji“ nedočkal. Řidič si pana Perplexe prohlížel ještě asi o minutu déle. Neříkal nic, jen se tvářil tak, až to vypadalo, že ho přeci jen zabije, ale vlastnoručně. Nakonec zakroutil hlavou, přidal ještě pár nadávek, nasedl a odjel.
Pan Perplex se dosud nevzpamatoval a stál tam jako solný sloup. Teprve pak se rozhlédl a uvědomil si, že něco předtím nesl. A pak se dozvěděl hroznou skutečnost, že nehoda s náklaďákem měla přece jen svou oběť. Kapr byl poctivě přilepený k asfaltu, jen část jeho vnitřností se dostala ven a ležela o kus dál. Perplex mrtvé rybí tělo chvíli sledoval a najednou zapomněl, že před chvílí mohl dopadnout stejně. Vzpomněl si znovu na to, čemu věnoval celý dosavadní důchod. Padl na kolena, padl na chodník, nedaleko od jeho domu a začal plakat. Plakal hodně, možná tak jako nikdy. Přestal si všímat okolí, lidí, kteří chodili kolem něj a poznávali ho, nebo ho nepoznávali. To je jedno. Už neměl to, co jim chtěl ukázat. To, čím je chtěl přesvědčit o své pravdě. A tak se setmělo a on tam pořád klečel, hlavu měl v dlaních a plakal. Asi už ani nebylo co ronit, tak plakal na prázdno.

A uplynul nějaký čas, několik týdnů, snad možná i měsíců. Lidé chodili kolem špinavé hnědé řeky a postrádali tam pana Perplexe. Neseděl na svém obvyklém místě a nečekal na rybu, která nepřiplave. Možná je to činilo i trochu smutnými, ale asi jenom proto, že si teď z něj nemohli dělat legraci a smát se mu. Tahle aktivita jim chyběla. Smutné.
Někteří tvrdili, že mu po těch letech konečně došlo, že ryby tady nechytí a vykašlal se na to. Většina ale tvrdila, že to byl starý blázen a jenom smrt mu zabránila, aby tam seděl dál. Vlastně se mýlily obě skupiny. A jako první to všem zvěstoval pan Ptáček, kterým náš příběh celý začal.
Jednoho podzimního sobotního rána se udělalo moc pěkné počasí a pan Ptáček si vyšel na procházku. Pochopitelně se nevydal procházet k té hnusné páchnoucí řece, tudy se jenom vracel domů, ale právě tam ho čekala nejzajímavější událost jeho vycházky. Hleděl na stromy a jejich listí, jak ztrácejí obvyklou barvu, hleděl do podzimního slunce a liboval si v tom, jak jej jasný svit oslepuje. Potom si náhle všiml sedícího lidského obrysu, který se tyčil proti slunci. Chvíli ho pozoroval. Postavička seděla na obvyklém místě, kolem sebe obvyklé rybářské náčiní a na sobě obvyklý rybářský šat.
„Je to možné?“ tázal se sám sebe pan Ptáček. Zamířil směrem k muži na dřevěné stoličce a s každým jeho dalším krokem se stávala kladná odpověď pravděpodobnější. Přiblížil se na pár metrů od něj a usmíval se. Měl radost, že ho vidí. Až ho to samotného překvapilo.
Pan Perplex seděl zahloubaný ve svých myšlenkách a se zrakem, upřeným na tlusté vrstvy špinavé pěny.
„Ale ale, to je překvapení, pane Perplex. Tak jak dneska berou?“ zaujal pan Ptáček obvyklý posměvačný tón.
„Jděte si po svejch,“ odpověděl mu mrzutě pan Perplex a zadíval se na pana Ptáčka kyselým výrazem. Ten se však ještě nedal odbýt. Nahlédl do Perplexova prázdného kýble, zvedl jej jen kousek nad zem a jakoby s velkými obtížemi.
„Řeknu vám, pane Perplex, to je tíha, to je tíha,“ pravil pan Ptáček s úšklebkem. Perplex po něm rozčíleně hodil jednou z připravených třpytek. Ptáček však už odcházel a jen se tomu smál. Všechno bylo jako dřív.



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.