Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Dopis otci

13. 06. 2001
11
0
3994
Autor
Kami

Ahoj tati,

píši Ti tento dopis, protože nemůžeš vědět, co jsi způsobil. Nebo možná...

První den:

Den začal úplně normálně. Samozřejmě, když připočteš to, že Ty jsi byl už téměř dva měsíce v nemocnici a já jsem Tě už ty dva měsíce neviděla. Nechtěli mě za Tebou pustit, protože mi bylo teprv 12 let. Chyběl jsi nám na vánoce. Nesli jsme Ti do nemocnice salát a kapra, ale nepustili za Tebou ani mamču, protože jsi byl na JIPce.

Toho lednového večera u nás byla teta, mámina mladší sestra. Zazvonil zvonek, máma šla ke dveřím. Vrátila se, po tvářích jí stékaly slzy a v ruce držela telegram. Stálo v něm, že jsi umřel...

Následující dny:

Nevím, co všechno musela maminka zařídit, nikdy mi to neřekla. Ale musela pro Tvoje věci a také zařídit pohřeb a moc dalších smutných věcí. Pomáhala jí alespoň její sestra.

Nechal jsi ji samotnou s dvěmi dětmi, bratrovi tenkrát bylo 16 let. Nechal jsi tady taky dospělého syna ze svého prvního manželství. Ten k nám přišel druhý den se svojí manželkou. Chtěli Tě jít navštívit do nemocnice... Dodnes ho vidím, jak sedí v předsíni na lavici s hlavou v dlaních.

Následoval pohřeb. Možná Ti to přijde divné, ale já si ho nepamatuju. Nevím, kdo tam byl, či nebyl, nevím, jak vypadala obřadní síň. Víš, naše mysl k nám dokáže být neskutečně milosrdná. Umí odsunout nepříjemné vzpomínky někam, kde je už nikdy nenajdeme...

První vánoce poté:

Napadá mě jediné slovo: PRÁZDNO. Jakoby odešla jakákoliv atmosféra. A prázdný čtvrtý talíř tuto atmosféru ještě umocňoval.

Následující roky:

Máma se protloukala, jak jen mohla. Já měla pocit, že jsem se jednoho rána probudila úplně jiná. Nechci říct, že jsem dospěla, to by nebyla pravda. Ale naprosto přesně jsem věděla, že nejsem středobodem vesmíru a že musím brát ohledy na někoho dalšího. Možná až chorobně mě Tvoje smrt přimkla k mámě a k bratrovi. Odmítla jsem chodit do tanečních, protože to Ty jsi vždycky říkal, že se těšíš až mě povedeš na prodlouženou. Vždycky když jsem někde řekla, že můj otec zemřel, jakoby se ze mě najednou stal mrzák. Lidé nevěděli, jak se ke mně mají chovat, tak jak jsem to mohla vědět já?

Prošla jsem snad všemi možnými stádii vyrovnávání se s katastrofou. Začalo to šokem, který způsobil, že si nepamatuji pohřeb. Přišlo dlouhé období, kdy jsem nevěděla, co to vlastně pro nás znamená. Byla jsem schopná se smát vyvěšenému parte. Potom jsem začala vyčítat. Téměř jsem Tě nenáviděla za to, že jsi zemřel a za to, že sis pořídil děti téměř v padesáti. Přišlo mi to jako hrozná nezodpovědnost. Musel jsi přeci vědět, že to takhle může skončit!!! Člověk ale jednou zjistí, že nic z toho, co jsem popsala nemá cenu. Stalo se totiž něco nezvratitelného a nezbývá nic jiného, než se s tím smířit. Tak jsem se s tím smířila.

Plyne jedenáctý rok od tvé smrti. Stále se mi o Tobě zdá a já se probouzím s tím, že otevřeš dveře a budeš mě budit do školy. Jsem už dospělá (asi opravdu) a pokouším se o sebe postarat. A přesto, tolik bych Tě tady chtěla mít. Už je to přeci tak dávno, tak mi, prosím, řekni, proč mám slzy nakrajíčku, když si jenom vzpomenu na ty dny před deseti let.

Nevím, co je smrt. Vím jen, že přes všechny ty rozumné řeči, že smrt je přirozenou součástí života, neznám nic bolestnějšího. To celý život takhle bolí?

Chci abys věděl, že Tě miluju a že není pravda, že obraz milovaného člověka, kterého jsi dlouho neviděl, vybledne. Pamatuju si Tvojí podobu, hlas, vůni ... a myslím, že si to budu pamatovat nadosmrti a možná mě tahle vzpomínka přežije.

                                                          S láskou Tvoje Cácorka


Zilla
10. 11. 2002
Dát tip
mělas pravdu - je si to až zoufale podobný... Mně se to stalo 3 dny po mých narozeninách, před Vánocema. Co pak následovalo, je v tvé povídce... *

Toxman
27. 03. 2002
Dát tip
Tady se nedá nic dodat... Ty které jsme milovali si necháme navždy ve svých srdcích a to nám nikdy a nikdo nemůže vzít.

Už jsem to kdysi četla a koukám, že jsem se tehdy nevyjádřila. I když nevím ani dnes, jestli je to nutné. Napsala jsi to moc hezky, dokonce i pro čtenáře, který naprosto nemůže vědět, o čem je řeč, protože nic takového jako je "táta" nikdy neměl. Ztrácet blízké lidi bolí, a nejvíc, když je ztrácíme smrtí. Ale každý lidský život, který zhasl až poté, co byl naplněn láskou, zůstává otisknut v těch, kteří milovali a které miloval. Protože smrt nemůže být víc než Láska, neboť zemřít musí každý, ale milovat každý nedokáže. *

Kami
06. 03. 2002
Dát tip
To je tak hezky napsané! Díky, Monty. Tohle všechno můj mozek ví, ale bohužel jenom ten.

Albireo
10. 10. 2001
Dát tip
Kami, máš v tom dopise tolik citu, že jsi starému chlapovi vehnala slzy do očí. Já sám to naštěstí nezažil - mému tátovi je 87 a ještě žije, máma umřela, až když jsem měl vlastní děti (a že jsem je měl hodně pozdě). Děkuji za Tvou krásnou duši. Hodí se za tohle dát tip? Ale dám ho - třeba přiměje k přečtení někoho dalšího.

Doubi
25. 09. 2001
Dát tip
Kami, rozplakala jsi mě, holčičko... chtěla bych Tě schovat pod svými křídly a pohladit Ti čelíčko........*

Kami
07. 07. 2001
Dát tip
Petulo, Sluníško, trochu opožděně DĚKUJI.

Sluníško
24. 06. 2001
Dát tip
tak.. tak tohle mi nedělejte, lidičky.. nesmutněte tolik, prosím.. pláču tady s vámi.. kami, ali, petulo.. říká se, že čas je nejlepší lék na všecko. Jen... mnohdy toužíme se právě tímto lékem předávkovat.. a ono to nejde. posílám spostu, SPOUSTU sluníška do vašich duší. *!

Open
15. 06. 2001
Dát tip
ufufff.. a leku neni .. nebo? - snazit se zuzitkovat TO, co nam bylo predano a dekovat za moznost setkani?

Petula
15. 06. 2001
Dát tip
Kami, alino,
vím o čem je řeč. Táta mi umřel 16 dní po mých 18. narozeninách...

Kami, BUĎ RÁDA, že si Tvůj táta "pořídil děti v padesáti". Jinak bys tady nebyla... Necítila, neplakala, nesmála se!
Tvůj Táta jen splnil přirozenou touhu dát život potomkům, a podle toho, jak krásně píšeš, se mu to povedlo v míře vrchovaté a krásné! Více takových lidí, jako jsi TY! Víc takových tátů, kteří se nebojí, že již nestačí na výchovu svých dětí, když již nejsou mladí! Tátů, kteří tuší, že se nikdy nestanou dědečky...
Obvykle to bývají dobří tátové. Můj mě měl ve svých 47. A když jsem ho zlobila, říkával: "Počkej, ty si jednou vzpomeneš na starýho tátu."
Bože, kdyby věděl, jakou měl pravdu... Snad. Snad to i věděl...

░▒▓-_-▓▒░

«*»


Spvrivs
14. 06. 2001
Dát tip
Jo, jo, takovej je život. Zdrávas Královno ... k Tobě vzdycháme, lkajíce a plačíce v tomto slzavém údolí... *)

alina
14. 06. 2001
Dát tip
Kami......brečím tady s Tebou,......bože,.....je to pořád, po celý život strašně moc bolavé, a to i přes to, že milosrdný čas ty nejostřejší hrany trochu ohladí. Běží mi mráz po zádech. Jako bych přesně tohle napsala já.....a asi jsem to tisíckrát vduchu už napsala. Bylo mi 16let, když jsem si přesně tohle prožila. Ty pocity přesně dodnes cítím!!! * * * !!!!! Tisíckrát děkuju!!! ......žes to vyslovila............

Socman
14. 06. 2001
Dát tip
moooooc dobrý (málem jsem brečel)

alina
14. 06. 2001
Dát tip
aví.....

Kami
14. 06. 2001
Dát tip
Alina: Dalo to HODNĚ práce.

Verita
14. 06. 2001
Dát tip
...................................

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru