Ochránce

1.

            Alida stála před svým domovem, který plál jako pochodeň. Plakal. A v tom se ozval křik. Křik její matky. Dívka ji zahlédla v okně. Hořely jí šaty. A pak se ozval další zvuk. Než si dítě uvědomilo, co to bylo, zřítila se celá chalupa. A ve stejnou chvíli utichl i křik jeho matky.
            Dítě sice nechápalo, co se přesně děje, ale s jistotou cítilo, že zůstalo samo. Že ti muži, co projeli vesnicí a podpálili každé stavení, zničili vše, co znalo. A tak se pomalu vydalo po cestě pryč.
            Dívka se s křikem a pláčem probudila. Tento sen ji trápí už celé roky. Ale přesto, dala by všechno za to, aby to byl jen sen a ne vzpomínky. Noc co noc to požívala znovu. Bylo to tak hrozné, ale dávalo jí to také neuvěřitelnou sílu. Nebýt těchto vzpomínek, stěží by dokázala to, co umí. Co jí den co den učil její náhradní otec.
            Posadila se na posteli a začala vzpomínat. Šla tehdy několik hodin. Čas ovšem nevnímala. Nevnímala nic. Zelené louky podél cesty, ani barevné květiny, které měla tolik ráda. Prostě jen šla. Plakala a šla. I když ji bolely nožičky, i když ji pálily oči od kouře a slz. I když ji bolelo bříško od hladu. Nic z toho nebyla schopna vnímat. Nemohla. To, co cítila ve svém malém srdíčku, vše ostatní dostalo do pozadí.
            Pak za sebou náhle uslyšela dusot koňských kopyt. Chtěl utéct, ale zjistila, že její malé nožičky už neposlouchají. Už nemohou dál. Spadla na zem a plakala víc než předtím. Najednou ucítila, že ji někdo zvedá ze země. Byl to muž, který jí dal novu šanci na život. Už tehdy, při jeho prvních slovech, cítila úlevu. Úlevu a bezpečí.
            „To je v pořádku, už se ti nic nestane. Neboj se,“ utěšoval ji, když s ní nasedal na koně. A ona se uklidnila. Opřela se o něj a usnula. Když se probudila, ležela zabalená do deky u plápolajícího ohně. A to jí vrátilo hroznou vzpomínku. Začala křičet. „Mami! Mami! Ne! Mami! Mami!…Pálí! Pálí mami!“
            Vzpamatovala se až když s ní muž zatřásl. „To nic. Už je to pryč. Neboj se,“ tišil ji. Podařilo se mu ji uklidni brzy. „Maminka… oheň… pálí. Pálí maminku,“ vzlykala. Muž si ji vzal do náručí a přitiskl k sobě. „Já vím. Pojď, musíš se umýt. Jsi špinavá, přece nechceš vypadat jako čert,“ pronesl klidným hlasem.
            Poslechla ho a šla s ním k řece. Tam si sundala špinavé šaty, posadila se na břeh a začala se umívat, přesně jak ji to učila maminka. Muž se vrátil k ohništi, ale to jí nevadilo. Už tehdy cítila, že ji neopustí. Že ji nenechá samotnou.
            Když se vrátil s dekou a košilí, kterou jí oblékl, zeptal se: „Jak se jmenuješ, slečno?“ „Alida,“ špitla a nechala se zabalit do deky a odnést zpět k ohništi. Avšak při pohledu na plápolající oheň, se jí opět vybavil křik její matky. Znovu se rozplakala a chytla se pevně mužovi ruky. Ten ihned pochopil, co se to děje. Dones ji až k ohni, postavil na zem, donutil ji, aby se ho pustila, a odešel na druhý konec provizorního tábora. „Alido, vím, že se ho bojíš, ale musíš to překonat. To, co jsi viděla, by ublížilo každému. Ukážu ti, jak tu bolest a strach potlačit.“
            A tak začal její výcvik. Od toho dne, před dvanácti lety. Se z ní stala bojovnice. Překonala svůj strach z ohně, naučila se jezdit na koni lépe než rytíři, používat dýky, kuše, luky a meče. A hlavně se naučila používat rozum. Dokázala obrátit soupeřovu sílu proti němu. To jí prý pomůže mnohem více, než pevná ruka. Více než fyzická síla.
            Bylo to tak únavné, ale vždy, když si zoufala, že už nemůže dál, že už nemá sílu, v mysli se uslyšela matčin křik. V srdci ucítila bolest, kterou jí ten hlas přinesl, a pokračovala. Cvičila někdy i celý den, bez odpočinku, s minimem jídla i pití. Nic z toho jí nevadilo. Poslouchala příkazy svého náhradní otce, ale pak jednou.
            Byli tehdy v lese, kde se učila rozpoznávat okolí všemi smysli, když k ní přišel a nakázal jí,a by zabila jelena, který se zrovna pásl na pasece kousek od nich. Bez rozmyslu se natáhla pro luk a šíp, ale v půlce pohybu strnula.
            Měla o zabít. Zabít? To přece nemůže. „Dělej!“ „Proč ho mám zabít? Máš snad hlad?“ zeptala se po chvíli. Muž se usmál. „Jsem na tebe hrdý, Alido,“ řekl, ale pak dodal, „Alido, teď tě naučím ještě něco. Ale doufám, že to první nebudeš muset nikdy použít. Naučím tě, tak zabít a jak léčit.“
            Ukázal jí tehdy místa, po jejichž zasažení protivník okamžitě zemře, ale naučil ji také, jak zranit a zpomalit, aniž by to ohrožovalo soupeřův život. „Ale pamatuj! I ten nejhorší a nejodpornější člověk má právo na život a vzít mu ho ti nikdy úlevu nepřinese.“ Tahle věta jí v mysli uvízla a opakovala se den co den.
            Vzdychla a v myšlenkách se přesunula dál. Do dne, před měsícem, kdy její otec, učitel a přítel zemřel. Byli v lese, když ho bodlo v rameni a zhroutil se k zemi. „Alido, poslouchej mě!“ poručil jí, když k němu v slzách doběhla. „Byla jsi má druhá šance. Byla jsi má spása. Byla jsi jako má dcera… Ššš… Pamatuj, co jsem tě naučil. Nedovol, aby tě ovládal hněv nebo touha po moci. Pokud se tak stane, vzpomeň si, co se stalo s tvou vesnicí a uvědom si, že bys mohla způsobit to samé.“
            Snažila se zadržet slzy, aby mohla odpovědět. Musela být silná. „Slibuji. Budu se řídit srdcem, ale ani na rozum nebudu zapomínat. A naopak,“ podařilo se jí nakonec slíbit. Pak vzala otcovu ruku do svých. „Dobrá a teď ještě něco. I nadále skrývej, že jsi žena. Neříkám, abys přestala být ženou, jen to skrývej. Neučil jsem tě bojovat. Dokážeš se utkat i nejlepším rytířem a porazit ho… Vím, že jsem ti měl víc vštěpovat, jak se má chovat dáma, ale…“ V je ho hrudi se ozvala další bolest. Další bodnutí.
            „Ale otče, vím, jak se chová dáma. Ta stará žena, co bydlí kousek od nás mě to naučila… Otče, mám tě ráda…“ zašeptala, položila hlavu na jejich ruce a zavřela oči. Když je opět otevřela, poznala, že už je opět sama. Jen s tím rozdílem, že už není bezbranná. Otce pohřbila na místě, které měl nejraději. Na vyvýšenině nad řekou. Pak se rozjela domů, kde plakala a plakala.
            Zvedla se z postele a podívala se do zrcadla. „Musíš se o sebe postarat. Už je to měsíc, co zemřel. Musíš se vzchopit,“ poručila si. Zavřela oči a čekala až se opět objeví stará bolest. Ale nepřišla. Nedokázal si vybavit matčin křik. Byla pryč.
            Postavila doprostřed místnosti a rozhlížela se okolo. V tom si uvědomila, že tu už není sama. Stará žena ze sousedství stála ve dveřích. „Alido, než zemřel, o něco mě poprosil. Měl jsem ti vyřídit, aby sis vzala jeho zbraně. Jsou vytvořeny u nejlepšího zbrojíře v zemi. A také ti mám říci, aby ses vydala do města nebo vesnice… Ale máš skrýt svou krásu… Nevím, jestli jsi si toho vědoma, ale jsi ta nejkrásnější žena… žila jsme na zámku a nikdo se ti nemůže rovnat.“
            Dívka poslouchala, nechápala však. Ona že je krásná? „Alido, teď ti řeknu svou radu. Ukryj svou krásu, tak jak jsi to dělal doteď. Pokud tě někdo uvidí… vím, že se umíš bránit, ale bude lepší, když nebudeš provokovat. Vím, že by to nebylo úmyslně…“ neodřekla. Skácela se k zemi. Alida se k ní rozběhla, a tak zaslechla její poslední slova. „Opatruj se a nedovol, aby se tě dotkl muž, kterého bys nemilovala.“ A zemřela.
            V ten okamžik se rozhodla. „Slibuji. Slibuji vám oběma, že nezapomenu. Ukryji se od mužské šaty a velký klobouk. Budu chránit ty, co se bránit nemohou. Slibuji, že nezapomenu na to, co jste mě učili.“
            Ženu pohřbila vedle svého otce, převlékla se za muže, sbalila si věci, nasedla na koně a jela vstříc své budoucnosti.

2.

            Stála na rozcestí a přemýšlela, kudy se vydat, když zaslechla pláč. Seskočila z koně a rozběhla se. Brzy doběhla k místu, odkud se pláč ozýval. Byla tam žena, které ležel v klíně zraněný muž. „Prosím, neubližujte nám,“ prosila, když si cizince všimla. „Neublížím vám. Co se tu stalo?“ zeptala se mužským hlasem.
            „Zloději napadli naši vesnici…“ zarazila se, neboť se neznámý sehnul ke zraněnému v jejím klíně. Po chvíli však pochopila, že jim chce opravdu pomoci. Zachránil jejímu muži život. Podařilo se mu zastavit krvácení. Teprve potom se odhodlala pořádat ho, zda nepůjde s ní do vesnice.
            Jakmile se dostali na dohled od vesnice, lidé se schovali. Mysleli si, že také patří ke zlodějům, co před chvílí vykradli všechna stavení. Mladá žena jim řekla, že zachránil jejího manžela. Mluvčího vesnice.
            Pak Alida osaměla. Dovedla svého koně ke studni a dala mu napít. Potom ho přivázala ke stromu do stínu a začala procházet mezi domy. Většina z nich jich byla poničená. A všude byla chudoba. Bylo sice vidět, že se zdejší obyvatelé snaží pomáhat si navzájem, ale vysoké daně a loupeživé bandy udělaly své.
            Přicházela zrovna na náměstíčko, když si uvědomila, že se tam shromáždila celá vesnice. Jakmile si všimli, že se cizinec vrací, ztichli. Když došla až k nim, vystoupil starší vesnice. „Pane, jsme vám vděčni, že jste zachránil našeho vůdce, ale nemůžete tu zůstat. My nemáme peníze, abychom vám mohli platit za ochranu. Ano, víme, že patříte k ochráncům. Váš meč má jejich znak.“
            Poslouchala jejich slova a přemýšlela. Tihle lidé potřebují pomoci. A pokud jde o peníze, nedala se takovou cestou proto, aby si vydělávala. Chtěla chránit bezbranné. A to tato vesnice opravdu byla. „Pomohu vám od zlodějů. A po vás chci jen jídlo a dům, kde bych mohl žít. Jakmile budete v bezpečí, odejdu,“ pronesla nakonec.
            Zdejší lidé chtěli čas na rozmyšlenou. Souhlasila, i když tušila, jak odpoví. A opravdu, nemýlila se. Večer před ni opět předstoupili a řekli, že pomoci nechtějí. Alida přesto nachystala past. A když se druhý den zloději vrátili, pochytala je do sítí jako motýly a nechala vesničany, aby je odvedli do města k soudci.
            Podobně si počínala i v dalších vesnicích a městech. Jedněm pomohla od zlého starosty, druhým od zlodějů, jinde od divoké zvěře, a hlavně odevšad vyhnala loupeživé tlupy. Stal se z ní nejobávanější Ochránce.
            Nebylo to proto, že by byla nelítostná, ale proto, že byla chytrá. Jakmile se zaměřila na nějaký cíl, dosáhla ho, ať jí v cestě stálo cokoliv. A tak po půl roce se při jejím jménu třásl kdejaký nepoctivec. Ochránce-beze-jména-a-bez-tváře, tak jí říkali.
            Ale pak… do kraje přijela nejobávanější banda nájemných žoldáků. Bylo to asi padesát mužů, kteří za nejvyšší nabídku byli schopni čehokoliv. Vraždili, kradli, unášeli, mrzačili, ničili, pálili. A tato skupina během dvou dnů napadla devět vesnic, odkud unesli patnáct dívek. Brali jen nejkrásnější vesničanky. Zbytku lidí si ani nevšimli. Neničili ani nevraždili. A to se zdálo Alidě velice podezřelé.
            Třetího dne dorazili do vesnice, kde se z ní stal obávaný Ochránce. Vyvlekli všechny na náves a oddělili muže, děti a ženy. Mladé dívky poté postavili do řady a jejich vůdce si jednu po druhé prohlížel. V tu chvíli tam dorazila i Alida.
            Ukryla se na kraji lesa. Už z takové dálky poznala, že tam jsou všichni. Proti takové přesile neměla šanci, ale něco udělat musela. Byla tedy jediná možnost. Nasedla na koně a po cestě zamířila k vesnici.
            A přesně jak předpokládala. Žoldáci ji nechali projet až na náves k jejich vůdci. Ten se přestal věnovat kráskám a otočil se na přijíždějícího. „Máš štěstí, Ochránče-beze-jména-a-bez-tváře, že nemáme zabíjet,“ řekl, když sesedla z koně a došla skoro až k němu. „Ale… zdá se, že pověsti o tobě nelhaly. Jsi vážně tak chytrý. Věděl jsi, že tě nenapadneme!“ rozesmál se.
            Pro Alidu bylo velice těžké stát tu před tímto mužem. Nejraději by ho zabila, ale slova jejího otce plnila svůj účel. Potlačila nutkavou touhu zabít. Nadechla se, rozhlédla po vystrašených vesničanech a promluvila klidným mužským hlasem. „Ne. Nevěděl jsem, že mě nenapadnete, ale potřeboval jsem zjistit, co chcete.“
            Vůdce žoldáků se rozesmál ještě víc. Po chvíli mu ale došlo, co to znamená, a utišil se. Vždyť tento ochránce vůbec necítí strach. Sám vešel do vesnice, kterou obsadilo padesát žoldáků. A vůbec nebyl nervózní. Buď je to blázen, což je velice nepravděpodobné, nebo má tu největší kuráž, kterou kdy u muže viděl. Někdo takový byl hoden toho, aby ho obdivoval a uznával.
            „Dostal jsem zaplaceno, abych přivezl nejkrásnější dívky a ženy. Někdo si přeje, aby ta nejkrásnější ze všech patřila jen jemu,“ zodpověděl skrytou otázku. Ten muž si zasloužil vědět pravdu, když tolik riskoval, aby se to dozvěděl.
            Alida skryla pobouření. Ony ty ženy chtějí prodat jako otrokyně muži, který má dost peněz na to, aby si mohl dovolit i tuto skupinu. A zřejmě dost mocného nato, aby tito zabijáci neporušili jeho příkaz. Pootočila hlavou a zadívala se na již zajaté vesničanky. Byly vystrašené, ubrečené, ale nezdálo se, že by jim bylo jakkoliv ublíženo.
            „Chce tu nejkrásnější,“ prones vůdce žoldáků a znovu se rozesmál. A společně s ním i jeho muži. To ji přinutilo vrátit se zrakem na muže, který se opět začal zabývat prohlížením zdejších žen. U jedné se zrovna zastavil a poručil, aby ji přidali k ostatním.
            Alida jí pohlédla do tváře a strnula. To je přece žena vůdce vesnice. Ale tak nešťastnou ji neviděla ani tehdy, když její muž umíral. Věděla, že musí něco udělat. Nemohla dovolit, aby tyto ženy odvedli. Ale ve chvíli, kdy zaslechla, jak malá holčička volá: „Mamí!“ přestala dál přemýšlet, co udělá. „Nechte ji!“ přikázala silným odpor nepřipouštějícím hlasem. Stará žena, přece řekla, že její krása předčí všechny krásné ženy, které viděla. Tak tomu bude věřit.
            Vůdci žoldáků chvíli trvalo, než se vzpamatoval z příkazu. Hlas ochránce byl tak sebejistý. Odhodlaný. Něco takového ještě nikdy neslyšel. V první chvíli ho chtěl bez výhrad uposlechnout. Nechápal to. „Ale copak?“ podařilo se mu nakonec promluvit. A dokonce ironicky, což ho velice překvapilo.
            Nevšímala si jeho slov. Moc dobře věděla, že tím chce jen zakrýt nejistotu, kterou cítí. „Pokud vám dám nejkrásnější ženu této země, necháte dívky a ženy z vesnic být?“ Muž se zasmál. Teď už upřímně. „Pokud mi dáš nejkrásnější ženu v zemi, propustím všechny, co jsem zajal a už se v tomto kraji nikdy neukážu!“ slíbil bez přemýšlení a zase se rozesmál.
            Také Alida se tentokrát zasmála, i když v zápětí jí tělem projela ledová vlna. Zachrání celý kraj, bude jí to však stát svobodu. Nezaváhala ani na okamžik. Zvedla hlavu zpříma se zadívala na žoldáka. Rychlým pohybem ruky si sundala klobouk a uvolnila šátek z obličeje.
            V tu chvíli vůdci žoldáků zamrzl úsměv. Místo něj se mu ve tváři usídlil naprostý šok. Alida se usmála a rozpustila si husté zlaté vlasy. Přitom slyšela, jak všichni zalapali po dechu. Otočila se na zajaté vesničany za ní a většinu žoldnéřů. Od té chvíle bylo všude naprosté ticho. Žoldnéři, vesničané a zajaté dívky nevěřícně hleděli na krásu, která se jim vynořila před očima.
            „Víla!“ vykřiklo jedno malé dítě. „Víla!“ přidalo se další. A měly pravdu. Vypadla jako víla. Zlaté kudrnaté vlasy do půli zad odrážely sluneční paprsky. Její pleť byla bílá jako sníh, neboť šátek ji chránil před sluncem. A tomu všemu vévodily oči. Modré oči, které jakoby odrážely jasnou oblohu za krásného dne. To, že zbytek těla měla zahalené v mužských šatech, vůbec neubralo na jejím půvabu.
            Vůdce žoldáků nenacházel slova. Nebyl si jistý, co ho vyvedlo z rovnováhy víc. Její vzhled nebo skutečnost, že obávaný Ochránce je žena. Na okamžik ho napadlo, že si dívku nechá sám, ale vzápětí to zavrhl. Byly by s ní jen potíže. A navíc, pořád je to ta samá, kterou před chvílí obdivoval pro nebojácnost. A to, že je žena, si vyžadovalo od ní ještě větší odvahu.
            I Alida byla poprvé viditelně vyvedená z míry. To, jak na ni všichni hleděli, nechápala. Opravdu je tak moc krásná? A proč jí ty děti říkají vílo? Musela se však soustředit. Pohlédla na muže stojícího před ní a pronesla něžným ženským hlasem: „Pokud necháte zdejší vesnici být, půjdu s vámi. Dobrovolně.“
            Muži se konečně vrátil hlas. „Tak žena! Ochránce-beze-jména-a-bez-tváře. Postrach zlodějů. Je žena! A to ta nejkrásnější v celé zemi. Dobrá, propustím všechny a už se tu neukážu. Ale… dala jsi mi svůj slib. A já ti věřím… Myslím, že vím, kdo jsi. Jsi chráněnka jednoho zoufalce… no tak klid… A on své slovo držel… Budeš hodná a uděláš, co ti poručím.“
            Přikývla, ale ovládal ji strach a nejistota. Nebyla si jistá, co ji teď čeká. Zachránila všechny tyto lidi a to za cenu nejvyšší. Sebe samu. Svou svobodu. Musela však zůstat silná. Odepnula si pás se zbraní, z boty vytáhla dýku. Další z obou rukávů. Pak si rozepnula vrchní oděv a odhodila malé vrhací nože. „Zbytek zbraní mám na koni,“ prohlásila nakonec.
            Muž se znovu rozesmál, ač mu do smíchu vůbec nebylo. Je to jen žena a má větší odvahu než-li on. Než celá jeho skupina. Na to se jim stačilo podívat do očí. Nevěděl, zda má tu ženu nenávidět nebo obdivovat. Vůbec nezapadala do jeho vidiny světa. „Pusťte ty ženy,“ obrátil se na své muže, „odjíždíme bez nich. Doprovodí nás jen Ochránce-beze-jména-a-bez-tváře… Řekl jsem odjíždíme! Rychle! A posbírejte ty zbraně, ať ani jedna nechybí.“
            Dál se věnoval jen ženě převlečené za muže. Byla tak neuvěřitelně krásná. Ale to co měla v očích. Teprve teď se v nich objevil náznak strachu. „Smím jet na svém koni?“ zeptala se a v hlase po strachu nebylo ani stopy. Musí být neuvěřitelně silná. „Ano, ale pro jistotu, aby tě nenapadla nějaká hloupost, nasedni a nastav ruce,“ pronesl po chvíli. Zlobilo ho, že ho ta žena tak vyvádí z rovnováhy.
            Alida poslechla. Ač se jí přitom málem podlomily nohy strachem. Dala mu slib. Odevzdala zbytek zbraní a nechala se přivázat k sedlu. A pak už čas nevnímala. Nevnímala ani okolí. Musela se uklidnit. V tuto chvíli by jí nepomohlo, kdyby začala ztrácet rozvahu. Jak to říkal její otec: „Nejdůležitější je zachovat si rozvahu. Neztrácet nervy. S chladnou hlavou toho vyřešíš víc, než když se necháš ovládat hněvem nebo strachem.“
            Zatím si však neodvažovala pomyslet na to, co bude následovat, až ji dovezou tomu, kdo jim zaplatil. Skoro se přitom rozesmála. Dokázala se postavit ozbrojeným mužům odhodlaným zabít, ale děsila se okamžiku, kdy bude stát tváří v tvář muži, který za ni zaplatil. Moc dobře věděla, jaký osud potkává ženy, které si někdo koupí. Přestanou existovat. Nikdo jim nepomůže. Král se o zem nestará, a tak zotročování nikdo netrestá.
            Náhle ji něco vytrhlo z myšlenek. Rychle zbystřila a uvědomila si několik věcí najednou. Setmělo se. Zastavili. A několik mužů k ní právě zamířilo. V prvním okamžiku chtěla utéct. Neudělala to však. Nechala se sundat z koně a odvést k právě rozdělávajícímu ohni. Jakmile stála u něj, poznala, že je zcela obklíčená žoldáky. A naproti ní stojí jejich vůdce. Nadechla se a hrdě na něj pohlédla. Nenechá je, aby ji zlomili. Takovou radost jim nedopřeje. „Kdo vám…“ zeptala se pevným hlasem, ale v půli ji přehlušil smích.
            Všichni muži kolem se rozesmáli. „Ona chce vědět, kdo ji odteď vlastní,“ neslo se táborem. „Dost!“ ozval se vůdcův hlas. „A nezapomeňte, že ona není nic pro nás,“ upozorňoval a šel pomalu k ní. A při těch několika krocích zapomněl na svá vlastní slova. Její krása ho úplně omámila. Chtěl se jí dotknout. Musel se ujistit, že je skutečná.
            Než tak učinil, její ruka vystřelila jako blesk k jeho opasku. Vytáhla dýku a přitiskla mu ji k hrdlu. Až chladná ocel žoldáka vrátila do reality. Přerušil svůj pohyb a zasmál se. Zbraň jí však nesebral. „Jsi vážně dobrá,“ podotkl. A myslel to jako poklonu. Nepřestávala ho udivovat.
            Pak se obrátil na své muže. „Poslouchejte! Každý, kdo se k ní přiblíží, dostane deset ran bičem,“ pohledem se vrátil ke krásce, co mu pořád držela pod krkem jeho vlastní dýku, „a zřejmě mu ještě zůstane památka od ní!“
            Po této větě se znovu potopil do jejích modrých očí. Bylo nepřirozené, aby taková kráska uměla, to co umí. Mnohokrát slyšel vyprávění o Ochránci-beze-jména-a-bez-tváře. Z počátku tomu moc nevěřil, ale po čase byl nucen změnit názor. A teď, když se přesvědčil, že je vše pravda, se dozvěděl, že je to vlastně žena. Spíš dívka.
            Alidu stálo mnoho síla, aby na sobě nedala znát strach. Bála se. Neuvěřitelně se bála. Ale nemohla si dovolit, dát to na sobě znát. Alespoň ne teď. Oni jsou jen poskoci. Pokud by se rozklepala už před nimi, co asi bude dělat před člověkem, který ji bude vlastnit. Rychle zaplašila hrůznou myšlenku.
            Nemohla si dovolit myslet na budoucnost. Přítomnost je důležitější. „Pokud toho máš moc, řeš vždy přítomnost. Tak se dopracuješ k problémům budoucnosti,“ říkával její otec. Ano, řeš problémy až tehdy, kdy nastanou. To musí udělat. Nesmí si klást otázku, zda udělala dobře či ne. Jinak se prostě rozhodnou nemohla.
            Hrdě snášela žoldákův pohled. Nesmí uhnout. Pokud je znejistí, bude ve výhodě. A v tom si vzpomněla na poslední slova staré ženy. „Nedovol, aby se tě dotkl muž, kterého nebudeš milovat.“ Jak to teď mohu splnit? ptala se sama sebe. Hned se však vzpamatovala. To vyřeší později.
            Muž naproti ní se znovu pousmál. Zřejmě postřehl nepatrný projev strachu. „Tak tebe zajímá, komu patříš,“ vrátil se k její otázce. Podhlédl na nůž pod svým krkem. „Řeknu ti to, až dáš tohle pryč.“ Dýka spadla na zem. „To je lepší. Tak a teď tě nechám pro jistotu znovu svázat. Jsi moc dobrá… a tím i nebezpečná,“ rozhlédl se kolem sebe a musel se zasmát.
            I když pohled, který se mu naskytl nebyl k smíchu. Padesát nejlepších žoldnéřů se třese před dívkou. Ač to na sobě nechtěli nechat znát, jako jejich dlouholetý velitel postřehl tu změnu. Byli pořád ostražití.
            Alida se nechala svázat. Neměla moc na výběr. Dala slib. A ten ona vždy plní. Pohlédla zpět na žoldnéře. „Nikdy bych nevěřil, že by někdo držel své slovo i za takovéto situace. Myslím, že se bojíš. Určitě se bojíš, ale poslechneš,“ musel ohromeně konstatovat. „Musím tě obdivovat a to nejen pro tvou krásu, která bere dech, že pánové.“ Jeho muži přikývli. „Jsem člověk bez srdce a bez skrupulí. Přesto sis získala můj respekt a to je poklona… opravdu velká…“
            Poslouchala jeho slova a byla čím dál tím víc zmatená. Vůbec nechápala, jak mohla tak zaujmou tohoto vraha. Pochopila, co svými slovy myslel. Skládal jí poklonu a při pohledu na jeho muže poznala, že většina z nich smýšlí stejně. „Řeknete mi tedy, kdo vás platí?“
            „Samozřejmě. Ale jen proto, že jsi to ty. Nemám ve zvyku říkat svému zboží, co ho čeká… Najal si nás rádce Radus. Král oslaví za týden své 25 narozeniny a on mu chce dát…“ zarazil se. Dívka totiž viditelně zbledla. Nedivil se jí. Určitě počítala s tím, že muže, kterému bude patřit, uteče. Ale u krále to nepadalo v úvahu. Jeho nebude moci nikdy odmítnout. Skoro ji začal litovat.
            Ale opravdu jen skoro. „Tak konečně nějaký projev citu… Poslouchej! Jsi divoká, to se mu určitě bude líbit. Zajímalo by mě, jak dlouho mu bude trvat než tě zlomí. Bude tě sice škoda, ale obchod je důležitější…“ Chystal se odejít, znechucen sám sebou. Co to s ním ta holka udělala. Odkdy ho zajímá, co je dobré a co ne.
            Neušel ani pár kroků a otočil se. „Snad… Dám ti radu. Využij svou krásu. Pokud to uděláš, nemyslím, že existuje muž, který by ti odolal. Nevím sice, jak vypadáš pod těmi šaty a nikdy se to nedozvím…“ zarazil se. Její oči vyzařovaly panickou hrůzu a odpor. Překvapilo ho to. Ta dívka je opravdu plná protikladů.
            Alida ihned pochopila, co míní tím, aby používala svou krásu. Věděla, že by jí to opravdu pomohlo, ale při představě, že ulehá s cizím mužem, s jakýmkoliv mužem, se roztřásla hrůzou. Její síla jí přitom zcela opustila.
            „Tak takhle je to,“ řekl nevěřícně žoldák, „ty jsi k sobě ještě nepustila jediného muže. Ty jsi pořád nevinná.“ Teď se prozměnu začervenala. „No pánové, myslím, že náš král dostane opravdový poklad.“
            K zámku dorazili za čtyři dny. Alida byla naprosto vyčerpaná. Jízda jí ani tak moc nevadila, ani to, že musela jet zahalená do svého černého šátku a slunce do ní pražilo, jako to, co se odehrávalo v její mysli. Ač se snažila nemyslet na to, co ji teď čeká, nešlo to.
            Pro svou únavu nepostřehla ani to, že projeli branou a zamířili k postrannímu vchodu zámku. Jediné, co ji při pohledu na zámek napadlo, bylo to, že by potřebovala koupel. A trochu soukromí.
            Rádce už skupinu vyhlížel několik dní. Královi narozeniny se blížily a on potřeboval dívku, kterou mu přivezou, trošku zasvětit do královských zvyklostí. Musela se umět alespoň trochu chovat… „O čem se to snažím přesvědčit,“ zamumlal si sám pro sebe, „to přece nemůže vyjít.“
            Žoldák seskočil z koně a zamířil ke staršímu muži. „Tak jsem zde.“ Rádce si ho však nevšímal. Zaujal ho spoutaný muž. „Proč sem vezete muže?!“ rozzlobil se. Žoldák se zasmál, došel k zajatci a strhl ho z koně. Postavil ho před rádce a sundal mu klobouk i šátek.
            Rádce zalapal po dechu. I když byla tma a dívka byla špinavá, upocená, neubralo to z její krásy. Víla, blesklo mu hlavou v prvním okamžiku. „Tak, co říkáte? Není to ta nejkrásnější žena v zemi?“

3.

             V tu chvíli začal pro Alidu úplně nový život. Nevěděla sice jaký, ale musela hrdě nést svůj osud. Rádci trvalo velice dlouho, než dokázal rozumně uvažovat. „Kde… Kde jste ji našli? A proč je oblečená jako muž?“
            Žoldáci se zasmáli a jejich velitel odpověděl. „Dal jste nám přece příkaz, že ji máme přivést v tom, co měla na sobě. A ani se jí nedotknout.“ Rádce nechápal. „Copak ona se obléká jako muž?“ Další smích. „Pane Radusy, představuji vám Ochránce-beze-jména-a-bez-tváře.“
            Rádce zalapal znovu po dechu a o dva kroky ustoupil. „Ona je on… Tedy on je ona? To přece není možné!“ Těkal pohledy z dívky na muže. Oba se tvářili vážně. Ona je to snad pravda. Ta dívka, s tváří víly, je muž, který se proslavil po celé zemi jako Ochránce-beze-jména-a-bez-tváře.
            „Tak dost! Svůj úkol jsem splnil. Přivezl jsem zboží, teď už zbývá jen, abych dostal zaplaceno,“ řekl znenadání vůdce žoldáků. Byl si totiž dobře vědom toho, že pokud by tu zůstal ještě chvíli, asi by dívku začal bránit. Ona si nezaslouží skončit jako konkubína rozmarného vladaře.
            Rádce se k němu otočil. „Dostaneš zaplaceno. A hodně. Přesně jak jsem slíbil. Ta truhla je vaše,“ ukázal ke dveřím. Pak se otočil k dívce. „Jsi opravdu Ochránce?“ „Ano, jsem,“ pronesla co nejhrději dokázala. I když je už skoro zlomená, nesmí to dát na sobě znát, připomínala si pořád dokola.
            „Víš, proč jsi zde?“ zeptal se dál. „Ano, vím, Zaplatil jste tomuto člověku, aby unášel všechny krásky, na které narazí a přivedl vám je jako…“ zarazila se a trošku se uklidnila. Vztek v ní přímo vřel. „A vy byste z nich pak vybral jednu, kterou dáte králi!“ znovu zvedla hlas.
            Žoldáci se již chystali k odjezdu. Truhlu si naložili na jednoho koně a už je zde nic nedrželo. Jen jejich vůdce se ještě seskočil z koně a vrátil se k dívce. „Je temperamentní, hrdá a chytrá. Jsem přesvědčen, že se bude králi líbit. Jenom si ji asi bude muset vycvičit. A to úplně ve všem,“ řekl okouzlen jejím pohledem.
            I Alida se na něj upřeně zadívala. A poznala jeho výraz. Už zase byl nepřítomný. A neunikl jí ani pohyb jeho ruky. Vytahoval dýku a zvedal ji k jejím tkanicím na vestě. Věděla, co má v úmyslu. A nehodlala mu to v žádném případě dovolit. Rozhlédla se okolo.
            Nikdo nechápal, co se to děje. A už vůbec ne, to co následovalo. Jakoby kouzlem vytáhla ruce z pout. Chytila ruku s dýkou, která se jí ve vteřině ocitla v dlani, a ozvalo se křupnutí, které bylo vystřídáno zuřivým řevem.
            Trvalo to sotva pár vteřin. Nikdo nestačil nijak zareagovat. A teď, když bylo po všem, žoldáci byli neschopni pohybu. Stejně tak rádce. Ten nikdy neviděl tak rychle pohyby. Ani u muže. A začal pochybovat, zda je vhodná pro jejich krále. Ovšem jen do chvíle, kdy promluvila.
            „Řekla jsem, že nedovolím, aby se mě někdo dotkl. Může vám tu hrát otrokyni, ale vždy to budu já,“ upustila dýku, „dala jsem slib, že se podvolím, ale to neznamená, že budu patřit všem. Mým pánem bude král a každý jiný muž, který by se mě odvážil dotknou za to zaplatí,“ její hlas nepřipouštěl námitky. Jako by ani nepatřil ženě.
            Sklonila se k muži na zemi, který se držel za ruku a polykal bolest. „Vykloubil jsem vám rameno. Teď vám ho vrátím zpátky, ale je to naposledy, co vám, tuto laskavost prokáži.“ Hned na to se ozvalo další prasknutí. „Podcenil jsem tě. Zasloužil jsem si to,“ řekl potom vůdce.
            Zvedl se ze země a zamířil zpět ke koni. Nasedl a otočil se na dívku. „Ještě ti něco poradím. Nechovaje se takto ke králi. Následky by byly velice nepříjemné. I když by asi nedokázaly zlomit tvého ducha. Sbohem, Ochránče-beze-jména-a-bez-tváře.“ Pak pohlédl na rádce.
            „Radusi, viděl jste, co ta dívka dokáže. Neudělejte si z ní nepřítele… Má smysl pro spravedlnost, pokud ji získáte na svou stranu, budete mít mocného spojence. Pomůže vám s králem… Jo, a nechám vám zde jejího koně. Je stejně divoký jako ona. Byl by mi k ničemu a její zbraně také,“řekl ještě a odjel.
            Než se rádce vzpamatoval, zůstal s dívkou sám. „Když umíš to, co umíš. Proč ses nechala zajmout?“ zeptal se nepřítomně. „Musela jsem nějak chránit ty ženy,“ odpověděla. Rádce si ji pozorně změřil. „A co uděláš teď?“
            Podíval se mu do očí a spatřila strach. On se jí bojí. „Zůstanu zde. Jste spravedlivý muž, nenechal byste unášet ženy, pokud byste nebyl opravdu v úzkých…“ zamyslela se, „myslím, že se bojíte, že král natolik… no řekněme, že ho vůbec nezajímá, co je s královstvím. No a zdejší hrabata jsou bez kontroly. Vím, že víte, že to tak dlouho zůstat nemůže. Už v tuto chvíli hrozí, že se tato země rozpadne. A pokud vše půjde tak jak doteď…“
            Radus nevycházel z úžasu. Jemu trvalo tři roky, než na toto přišel. A ta dívka to řekne jen tak. Ano, s ní má šanci na to, že jeho zoufalý plán vyjde. I když ho bude muset asi trochu pozměnit, už to nebude taková pohroma, jak se ještě před hodinou obával.
            „… A vy jste si myslel, že králi otevřete oči tím, že mu… Ale no tak, opravdu jste si myslel, že to vyjde? Jediné, čeho byste tím dosáhl, by bylo, že byste zničit dívku, kterou by vám dovezli…“ „Máš pravdu,“ přerušil ji rádce. „Jak se vlastně jmenuješ?“ „Alida, pane,“ odpověděla překvapeně.
            „Tak Alido. Vím, moc dobře, že můj plán byl naprosto scestný. Ale já už opravdu nevěděl co dělat,“ muž byl zoufalý, „pomůžeš mi, prosím?“ Zůstala na něj nevěřícně hledět. Nikdy by ji nenapadlo, že i tak mocní muži jako on, mohou být tak zoufalí.
            „Pomohu králi, aby se začal zajímal o zem, ale nepočítejte s tím, že mu dovolím, aby se mě dotkl. Neublížím mu, ani nedám nijak najevo, co umím, nepočítejte však s tím, že s ním budu lehat. To ne!“ její hlas se nesl prázdným nádvořím. A rádci z něj naskakovala husí kůže. Už se nedivil, jak si lidé mohli myslet, že je muž.
            „Odvedu tě do pokoje. Máš tam přichystanou koupel a služebnou, která ti vezme míry na šaty…“ podezíravě se na ni podíval. „Nebojte se, vím, jak se má chovat dáma,“ pronesla neutrálně. A on jen zavrtěl hlavou. Zná odpověď ještě dřív, než on zformuluje otázku.
            Snad opravdu dokáže přesvědčit mladého krále, co je jeho povinnost a co ne. „Alido? Vymyslíš tedy něco, čím bys králi otevřela oči?“ zeptal se, když došli do jejího nového pokoje. Přikývla, ale dál ho již nevnímala.
            Rozhlížela se po pokoji. Takovou krásu nikdy neviděla. Místnost byla obrovská. Rozdělená na do několika částí. V jedné byla obrovská postel s fialovými nebesy. Hned vedle stál stolek se spoustou lahviček a velkým zrcadlem. A to nebylo vše. Dál tam byla také obrovská skříň, sice schovaná za závěsem, přesto zahlédla prázdné police a tyče. Šatna.
            Došla až k ní a nahlédla dovnitř. Byla stejně velká, jako pokoj, který měla u otce v domku. Možná větší. Otočila se zpět do místnosti a pokračovala v průzkumu. Do oka jí padla stěna za překrásnou pohovkou, též ve fialové barvě. Došla až k ní a zpozorněla. Ano, nespletla se. Byly tam ukryté dveře.
            Otočila se na rádce. Ten nevycházel z údivu. Odhalila tajné dveře ani ne za minutu. On sám si jich všiml až po několika letech. A to jen proto, že mu je ukázala královna. „Vedou do králova pokoje… Tento pokoj patřil královně, králově matce,“ odpověděl na její němou otázku.
            Teď byla prozměnu překvapena Alida. Rádce přichystal pro dívku, kterou si nechal unést královnin pokoj. Pokoj hned vedle královi ložnice. Zděšeně zvedla pohled. „Neboj, král tu není. Odjel na lov. A spolu s ním většina obyvatel zámku. A potom…“ zarazil se. Dívčin pohled se změnil. Místo strachu měla v očích rozhořčení.
            Chvíli jí trvalo, než se opět uklidnila. Pak se začala opět věnovat pokoji. V rohu, nejdále od okna stála naprosto strnulá žena. Služebná, o které jí rádce říkal. Zamířila k ní. „Dobrý den, jsem Alida,“ řekla. Žena však neodpověděla. Pomalu zvedala třesoucí se ruku. Pak se náhle vzpamatovala a podívala se rychle na rádce a zase zpět na dívku ve špinavých mužských šatech a rozcuchanými vlasy.
            Rádce odešel. Sám se musel vzpamatovat z toho, co se stalo. Nepochyboval o tom, že v této zemi žijí krásné dívky, ale Alida předčila všechny jeho představy. I v tom stavu, v jakém byla, špinavá, unavená a v mužských šatech vypadala jako víla.
            Znovu se k ní odvážil až druhý den, když mu služebná přišla říci, že Alida je již převlečená do ženských šatů a chtěla by s ním mluvit. Celou cestu se připravoval na její krásu, ale jakmile otevřel dveře a spatřil ji, skoro se mu podlomila kolena. Včera mu připomínala vílu, dnes už nenacházel slov. Došel až k pohovce a posadil se.
            Donutil se od ní odtrhnout zrak, aby si mohl rozmyslet, jak začít. Ale místo toho znovu ztuhl. Na zemi vedle postele ležely její zbraně. Vrhací nože, dýky, meč, šípy a luk. Na to úplně zapomněl. Vždyť ona je Ochránce-beze-jména-a-bez-tváře. Jak na to mohl zapomenout, přímo předním přece vykloubila tomu žoldákovi rameno.
            Alida muže pozorovala. Když se objevil ve dveřích, chvíli to vypadalo, že ho jeho nohy neudrží. Ale ani se mu nedivila, dnes ráno na tom byla podobně. Jakmile si oblékla šaty, které švadleny přes noc ušily a podívala se do zrcadla, nemohla uvěřit vlastním očím.
            „Pane Radusy,“ zdvořile se uklonila. A muži připravila další překvapení. „Alido…“ snažil se započít rozhovor, jeho hlas ho však zradil. Proto jen pokynul, aby se posadila k němu. Poslechla.
            Muž mlčel. Alida se znovu usmála a začala raději sama. „Tak pane Radusy, řeknete mi, jak moc špatně na tom tato země je?“ To rádci vrátilo hlas. Ač ho tato dívka okouzlovala, proti hrůze, která hrozí, pokud se král neujme vlády, to nebylo nic.
            Utřídil se myšlenky a začal. „Starý král zemřel před dvěma lety. Od té doby tu panuje bezvládí. Mladý král si myslí, že to nevadí, že se vše řídí samo, ale to tak není. Ty to ostatně víš lépe než já. Nejvíce se to odráží na obyčejných lidech. Zběhlí vojáci, žoldáci a zloději z okolních zemí se stáhli k nám. Vědí, že si zde mohou dělat, co chtějí…“
            Alida se zamračila. Tohle všechno ví. Ale proč se s tím rozhodl něco udělat až teď, to je to, co ji opravu zajímá. „Tak už se dostávám k tomu důležitému. Králův vzdálený bratranec, se rozhodl, že se ujme vlády… A to by bylo horší než to bezvládí, co tu panuje. Náhodou jsem zaslechl, jak se domlouvá s hrabaty a vůdci několika band,“ už nepokračoval.
            Ani nemusel. Pochopila, co to znamená. Totální tyranie. „Radusy,“ zašeptala, „víte, kdo je králův bratranec? Ne, neříkejte nic. Nebo snad víte, že je to on, kdo sem zve všechny ty bandy? Že to plánuje už od smrti bývalého krále?“
            Znovu mu poklesla čelist. To opravu nevěděl. „Jak?“ „Poslední rok jsem strávila tím, že jsem vyháněla jednu jeho skupinu za druhou.“ Zase nevěděl, co na to říct. Začal tedy znovu. „Musíme… musíš nějak přesvědčit krále… celý život byl rozmazlován. Zajímají ho jen lovy a zábava. Vládnutí předal radě, ale ta už dlouho neplní svou funkci. A on si toho ani nevšiml. Nebo ho to jednoduše nezajímá… Alido, prosím…“
            Poslouchala slova zoufalého muže. Ano, opravdu zoufalého. Viditelně měl krále rád, a velice ho trápilo, co se kolem děje. Jen nevěděl, jak to vyřešit. „Radusy, pokusím se přesvědčit krále… Zatím sice nevím, jak… Budeme tedy pokračovat podle vašeho plánu. Zítra při oslavě mu mě dáte. Sice bych ho raději nejdříve poznala, ale na to není čas. Můžu jen doufat, že…“ nedořekla.
            „Alido, pokud si budeš počínat jako sis počínala Ochránce, určitě ho přesvědčíš… Věřím ti. Ale chtěl jsem se tě ještě na něco zeptat. Kdo vlastně jsi?“ Zamyslela se. Co všechno mu může říct. Asi všechno. Stejně ji to nemůže nijak ohrozit.
            „Jsem dcera starosty Holehu. Ano, toho Holehu. Když ho vypálili, bylo mi pět. Myslím, že jsem byla jediná, kdo to tehdy přežil…“ zaplašila nehezkou vzpomínku a pokračovala, „ujal se mě jeden žoldák, pozdější Ochránce. Vychoval mě a naučil všemu, co uměl. Byl pro mě jako otec, ale před rokem zemřel.“
            Rádce si všiml slz, které se jí objevily v očích. „V ten samý den zemřela i naše sousedka. Moc hodná dáma, která mi nahrazovala babičku. Také to byla má učitelka. To ona mě naučila, jak se má chovat dáma. Myslím, že patřila do královniny družiny… A tehdy se ze mě stal Ochránce-beze-jména-a-bez-tváře. Dvanáct let výcviku se mi přitom velice hodilo.“
            Mohl jen kroutit hlavou. A když si uvědomil, co to znamená zalapal po dechu. „Takže je ti 18? Jenom 18?“ Přikývla. „Osoba, před kterou se klepou i otřelí zabijáci, je osmnáctiletá dívka?“ Znovu přikývla.
            V tom někdo zaklepal. „Dále,“ zavolala rádce. Do místnosti vešla služebná. „Pane, král se vrátil. Právě jde do svého pokoje,“ poklonila se a opět odešla. „Alido, nemusíš se bát. Nepřijde sem. Máme totiž takovou malou sázku… On nerad prohrává a já se s ním vsadil, že určitě nevydrží čekat až do večera, aby tě uviděl.“
            Moc ji to neuklidnilo. Král bude ve vedlejším pokoji. A ona ještě pořád nevymyslela, jak si ho udrží od těla. „Uklidni se,“ přikázala si. Pak se podívala zpět na rádce. Zvedal se a mířil ke dveřím.
            Odešel a Alida se zamyslela. Vůbec se jí nelíbila skutečnost, že ji bude král vlastnit. Nemohla však přijít na nic, co by její obavy zmírnilo. Poprvé si vůbec nevěděla rady. Králi nesmí nijak ublížit. A ani mu nesmí ukázat, co umí.
            V tom se jí v hlavě vynořil další problém. Má tu chodit v ženských šatech. Má vstoupit do sálu plného lidí v šatech. Znovu jí projela ledová vlna. V ženských šatech chodila jen u babičky. Jen ona a její otec ji v nich viděli. A teď rádce.
            Znovu zaplašila myšlenky a došla ke svým zbraním. Prohlížela si jednu za druhou až vzala do ruky vrhací nůž. V ten okamžik se otevřely dveře a do pokoje vešla služebná se šaty. Při pohledu na zbraň strnula a roztřeseně řekla: „Donesla jsem vám šaty.“
           Alida na ni zůstala hledět. Vlastně na šaty, co držela v rukou. Byly překrásné. Teprve, když stará žena znovu promluvila, obrátila na ni svou pozornost. „Slyšela jsem, kdo jste. Paní, moc si vás vážím. Jsme z vesnice, které jste pomohla. Teď můžete zachránit celou zemi. Prosím, neodmítejte.“ Nato padla na kolena a podala jí šaty.
            Alida si šatů nevšímala. Pomohla ženě zpět na nohy. „Pokusím se králi napravit hlavu, ale budu potřebovat pomoc. Nejsem si totiž jistá, jak se zde mám chovat,“ ukázala kolem sebe. Stará žena se zamračila. „Ale, paní, vždyť vy budete králova k…“ „To budu. Budu to předstírat, nehodlám se tak chovat. Mám svou hrdost. Nedovolím nikomu, ani králi, aby mě zničil,“ přerušila ji.
            Služebná to moc nechápala, přesto přikývla. Ochránce si jistě nějak poradí. „Musíme se pustit do práce. Oslava začne o něco dřív, tak ať jste připravená,“ oznámila nakonec. Do kádě nanosila vodu, pomohla jí vykoupat se, usušit a upravit vlasy. A obléknout.
            O dvě hodiny později už vycházela Alida ze svého pokoje v doprovodu Raduse. Od hlavy až k patě byla zahalená v jemném závoji, který zcela zakrýval její postavu. Ani rádci se neukázala. Potřebovala ještě trošku času, aby se připravila.
            Oba se vydali prázdnou chodbou k sálu. Ale už po pár krocích Alida začala pociťovat strach. Radus to vycítil. Zastavil a snažil se zahlédnou její oči. „Nemusíš mít strach. Nikdo se tě v sále nedotkne. Jen král a já si nemyslím, že by… v sále se k tobě bude chovat zdvořile.“
            Moc jí to nepomohlo. Musela však jít dál. Nemá smysl odkládat to. „Alido, počkej ještě,“ zarazil ji. Otočila se a uviděla, jak jí podává malou dámskou dýku. „Nemyslím si, že ji budeš potřebovat, ale kdyby snad ano… Jsi neobyčejná. Nerad bych, aby se ti něco stalo.“
            Vzala si dýku a mlčky ho následovala. Hlavní chodba k sálu byla plná vojáků. Stáli podél stěn. „To jsou hradní stráže,“ zašeptal rádce. I když zbytečně. Kdo jiný by to mohl být, pomyslela si. A víc si jich nevšímala. Ačkoliv si byla vědoma toho, že oni si ji všímají až moc.
            Zastavili se až u velkých dveří. Hlavních dveřích do sálu. „Tak teď tu počkej. Vejdi až se otevřou dveře,“ řekl, než odešel dál do chodby k malým dveřím. Jakmile zavřel dveře, uslyšela za sebou polohlasy stráží. Slova jí však unikala.
            Radus zamířil přímo ke králi. Místnost utichla. Král odložil sklenku a podíval se na svého přítele. „Tak kde je můj dárek? Řekl jsi, že to bude jedna z vesničanek.“ Rádce se pousmál a zároveň ho polil pocit studu. Ze svého chráněnce vychoval muže s nepatřičnou hrdostí. Muže, který necítí potřebu něco myslet upřímně. Krále, který myslí jen na sebe.
            Už si nebyl jistý, zda mu svůj dárek dá. Alida si nezaslouží, aby musela čelit jeho prchlivosti a zuřivým náladám, které občas míval. A pak si uvědomil, kdo ona je. Ochránce-beze-jména-a-bez-tváře. Ano, ona to dokáže.
           Předstoupil před svého vladaře a začal. „Králi Rolfe slíbil jsem vám, že můj dárek k vašim 25 narozeninám nebude mít obdoby. Tady tedy je. A posuďte sám, zda mám pravdu,“ poklonil se a otočil se na sál, „otevřete dveře a uvolněte cestu. Ať může projít!“ poručil.
            Alida při zvuku otevírajících dveří strnula. Zkontrolovala však, zda dýka není vidět a vešla do sálu. Ten byl naprosto tichý. Byl plný lidí, přesto naprosto tichý. I hudebníci na balkóně odložili nástroje, aby viděli. Aby viděli ji.
            Cítila stovky oči, jak se snaží proniknout šátkem, jež jí zakrýval. Stálo jí spoustu energie do jít alespoň do středu sálu. A tam už uviděla muže, kvůli kterému tu je. Rychle od něj odtrhla zrak a zadívala se na podlahu. Věděla, že jinak by nesplnila svůj úkol. Nedošla by až k němu.
            Teprve, když byla několik kroků od krále, odvážila se zvednou zrak. A zastavit své nohy. Hleděla totiž do chladných očí muže, který si je vědom své moci. I když ji nevyužívá k tomu, k čemu by měl. Opravdu se může člověk jako on změnit?
            Rolf se zamračil. Nechápal, proč je schovaná pod závojem. Rádce ho napínal už dost dlouho. Chtěl konečně uvidět ten zázrak. Zvedl ruku, aby jí sundal závoj. Zastavil ho však zvuk od kuchyně. Ve dveřích se tísnilo služebnictvo a některé dokonce stálo v sále. Všichni jsou stejně zvědaví jako on. Otočil se zpět k dívce a porušil: „Sundej závoj!“
            Pootočila se na rádce a ten pokynul. Odstoupila tedy o krok dozadu a zvedla přední část závoje. Odhalovala se pomalu. Nejdřív pas, ňadra, ramena a krk. Na chvíli se zarazila, znovu se zhluboka nadechla a nechala závoj sklouznout po zádech na zem. Přitom pohlédla králi do očí.
            Místností se rozezněl zvuk padajících sklenic, talířů i vějířů. Nikdo si toho však nevšímal. Jen Alida. Hleděla na krále a čekala. Jeho oči prozrazovaly naprostý šok. Pak se otočila na sál a sledovala, jak všichni lapají po dechu. Rychle se obrátila zpět na krále. Usmívala se a sledovala, jak mu z očí mizí všechna povýšenost i cynismus. Zůstala jen naprostá ohromenost.
            Rádce se zaradoval. I on si všiml změny v Rolfových očích. Chvíli mu sice trvalo, než si toho všiml. I na něj zapůsobila Alidina přítomnost. Její krása brala dech. Ve zlatých vlasech měla zasazené barevné drahé kameny, které dokonale ladily s barvou jejích očí. Na uších měla zdobené náušnice ze zlata a stříbra. A na krku náhrdelních ve stejném stylu. Ten jí zaplňoval větší výstřih stříbrně modrých šatů. Vypadala jako víla.