Tři zvuky

Tři zvuky. Třesknutí. Křik. A smích. Možná v jiném pořadí, těžko říci, jak to začalo. S neotřesitelnou pravidelností se však teď ozývaly ze tmy.

Třesknutí. Křik. A smích.

Křik. Dívčí, snad ještě dětský. Nelidský.

Smích byl naopak dokonale lidský: bujarý, pobavený výborným vtipem.

A třesknutí, když se člověk pozorně zaposlouchal, ale takový se v okolí nikdo nenacházel, se skládalo z více zvuků… Mělo svůj začátek, vyvrcholení a pointu. Zasvištění, třesknutí a mlasknutí.

Třesknutí. Křik. A smích.

A na pozadí přerývaný, nemelodický pláč.

Ze všech sil si tlačil na uši dlaněmi a až bolestivě svíral víčka, jako by i zrakem mohl slyšet.

Třesknutí. Křik. A smích.

Chtěl běžet a přestože kořeny a stromy mu v tom chtě nechtě bránily, stále se zvedal. A stále padal.

Ticho.

Padl na kolena, střídavě kašlal a oddechoval.

S úlevou se opřel o ruce a tloukl hlavou do země.

Třesknutí. Křik. A smích.

S opětovným zmatením smyslů vytřeštil oči. Z pohledu se ovšem mnohem lépe určuje směr – zíral před sebe.

               Zaječel, pak znovu a pak dlouze. A už nepřestal. Tedy nechtěl. Přece jen byl pořád člověkem. Na rozdíl, jak se zdálo, od těch ve tmě.

Z trestaného člověka se stal člověk trestající. Neumím sice číst myšlenky, ale docela dobře si dokáži představit, že právě to se mu honilo hlavou.

                Opět s dlaněmi na uších se zvedl, chtěl běžet, ale zřejmě už nebylo kam – do všech stran hleděl stejně, pološíleným zrakem. Pochodoval na jednom kousku půdy, dva kroky sem, dva kroky zpátky.

„Ticho! Ticho!“ Otočka o šedesát stupňů a znovu a znovu, dokud nepadl na zem.

Třesknutí. Křik. A smích.

Bil hlavou o strom, občas zaječel a chvílemi něco mumlal. Stál jsem dostatečně blízko, ale nerozuměl – už snad nebylo ani čemu, význam se ztratil, zůstala jen forma. Odevzdanost.

Tři zvuky. Kokrhání. Vítr ve větvích. A zvuk padajících, blyštivých kapek.