jízdy v usínání

jako z jehliček, z propocených střípků

celá prosklená sněhem

jízdou břehem v mechu okna pokrytá

tahem cítím tě pod očima

vracení je nazpátek za žárem tvýho pokoje

vzpomínáš,

jako když tě z chodidel pálí až do srdce a krev bolí do tváří

jsi ten jeden pocit v každé mé kůži

a ledový peří, tmou, kterou jsem svou vlastní celou,

sama jsem toulavou tvou

      duhy vždycky končí na rohu naší ulice

                              a vzduch je ještě pořád žlutej a kape ze stropu,

                              když nemůžu usnout, doma

ta zastavená noc plyne pořád dokola

bez tiché rosy tvého dechu na zátylku

bez propletených vteřin, peřin rána dne

pak po schodech mnou dozníváš

a v dlaních kusy voňavých obálek

jsi ten jeden pocit, co schovávám v koutku pohledu

tepem rytmem v mém spolu