Má neviditelná...

O takovém divném pocitu, který jsem jednou měl...

Má neviditelná…
radost.
Jsem vzkříšen
jak mě obklopuješ
a nevím odkud
pocházíš.

Proč mě krása světa
najednou nermoutí
pro nedosažitelnost
svou a běhám
s klidem v duši?

A já se neptám,
jsem beze smutku,
tak prázdný
a tak malý,
že pouhým pohledem
jsem přesycen
a je jich natisíc.

V očích mám slzy,
čí zemi chci s nimi
kropit?
Musím ustoupit!

Ustupuji má neviditelná,
vlaju bílou zástavou srdce
a čekám až přistoupíš
blíž…

Vidím jenom tvá
obnažená záda,
jak utíkáš, já za tebou.

Jen oběti
místo objetí,
neb‘ odjetí
kamsi jinam…?
Ani jedno!
Ob-jetí prosté
obcházení,
tak ty zacházíš
semnou.

Ty ukážeš
svou tvář,
jda naproti
a s úsměvem
kráčíš
v minulost.

---