Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Protestsong

20. 01. 2008
1
2
1555
Protestuji protí všemu tomu světu,
však musim najit tu správnou větu.
Větu tu, že svět nynější spěje do pekel,
a nezachrání ho ani záře světel.

Nechci být jedním z vás,
řeknu vám to nyní,
a řeknu vám to zas.

Nemám rád ty monotoní zvuky,
ikdyž často se mi to vymkne z ruky.
Místy si připadám,
a pak sám sobe si nadávám,
že stojím sám proti sobě,
kdyý často uchyluju si k chloubě.

Protestuji proti nýnější mláděži,
však oni ví na koho má slova naráží.
Kdejaký souboj v pěstích bych prohrál,
tím by se mi ten dotyčný vysmál.

Holkám se líbí ty gelovaný palice,
co proti mě jsou jak přezbrojený milice.
Ti největší kingové a gangsteři,
v ničem co je pravda v ničem mi nevěří.

Však zatím tomu tlaku odolávám,
a pomalu se k odpovědi odhodlávám.
Nikdy newím jestli se mi to zdaří,
ale jasně vím, že to k tomu patří.

Protestuji proti tomu všemu,
a stále poznávám tu skutečost samu.

2 názory

Řízek
03. 04. 2008
Dát tip
líbila se mi druhá sloka sloka. To ostatní mi přijde takové, eh, vynucené. Snažíš se aby se to rýmovalo, ale bohužel ty rýmy pak ztrácí hloubku, a u takhle vážné básně, mno, zkrátka z ní dělají říkanku... Jo nic proti snaze rýmovat, ale za každou cenu... Taky takhle chybuju a v jednom kuse rýmuju! ;)

Miroslawek
22. 01. 2008
Dát tip
Jest pravda jako zvěř a dlužno ji loviti v houštinách souvětí a v brázdách slova, někdy jako lišku v doupatech protiřečnosti a smíchu jezevčíky důvtipu a kouřem pokory, jindy za teplého večerního soumraku jinotajů (v mlčení celé přírody, když táhnou sluky), neboť pravda je ve své podstatě divoká a plachá, znajíc člověka, ale i když se vzbouří a je neslušná, vystupujíc ze jha času a jako povodeň strhujíc mlýny obecné logiky a zanášejíc bahnem chudá předměstí vědy a umění, nebo jako oheň vyprskujíc do prostoru mastnoty a chlípnosti a pohodlí, šindely přetvářky, myšinu mlsnosti a klepů, projektily vzpoury či lávu extase a rouhání: bývá nesrozumitelná. Mluvíme o koních, o dětech, o ptácích, o rybách, bůhví o čem, ale za našimi větami jako pod kobylkou houslí ozývá se nejen ta žíně a struna, bekot jehňat a ržání kentaurů, lkaní kukaček a doupňáků, nýbrž i duše dřeva a ono na povrchu červenavé, jako srdce uhlazené, ale uvnitř prázdné a tmavé vězení naší touhy…

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru