Ve stoce

Ve stoce

Tak dnes znovu moje kroky

pádí do zašpiněné stoky,

kam dere se jen moje tělo,

co kdysi cosi chtělo,

kam dere se jen moje duše,

co každou chvíli jinam kluše.

Dnes jsem krysař bez svých krys

a lidský jed mi chutná jíst.

Jsem oblečená rána z bolu

a věř - přísahám bohu,

že zamknu slunce na západ

a celý svět usmyslím si rozsápat.

Od myšlenek k činům daleko

mnoho jich už přeteklo

přes břehy mých věčných hrází,

pak rukou smetu spoustu frází

a znovu je to v stejných kolejích,

až mě sprškou zlosti polejí.

Tak co dělat s touhou v hrsti?

Dávat pozor ať mě neopustí,

když mám ji jako motýla,

co pyl mu z křídel otírám?

Tak na mě počkej chvilku

na rozcestí u pelyňku

a drž se prosím štěstěny,

ať nebuším tu hlavou do stěny,

jako vždycky živote,

když kopretina vykvete

a znám tu vůni, jak ji znám.

Zapomínám, vzpomínám

v škarpě blízko u silnice,

někdy méně, někdy více,

že stojím v stoce přaden žití,

jak moucha, co se vždycky chytí.