STŘÍPKY - KALENDÁŘ

 Trhala maliny v kterých se kroutili červi a pak je přes bílé plátno ždímala do bílé mísy. Ruce měla poškrábané, ale v rudé šťávě se ty krvavé šrámy ztrácely .

Nechápala jsem, jak může udělat ze šťavnatých sladkých plodů ta suchá, rozpadající se zrníčka spojená vybledlou růžovou hmotou,

kterou házela zpátky do malinového houští ve stráni nad chalupou.

,,Babičko, tebe to neškrábe?“ zeptala jsem se hloupě a zobala opatrně prstíkama sladké kuličky.

Bábinka si jen setřela hřbetem ruky pot z čela a usmála se. Vlastně toho nikdy moc nenamluvila.

Stále pracovala. Na zahradě, v lese, na louce nad domem…sušila seno, okopávala záhonky, zavařovala ovoce i zeleninu .

Taky dokázala  zabít králíka. Chytla ho za zadní nohy a praštila polínkem za ušiska. Králík sebou škubl a bylo to.

.

Do její světničky se scházelo po schůdku, který byl ke zdi připojený dvěma háčky. Nikdy a nikde jsem takový vynález víckrát neviděla.

Schod, který se dal odpojit a klidně se z něho mohl stát třeba koník, na kterého jsem nasedala obkročmo a vyrážela do pohádek.  Byl natřený hnědou barvou…

Nebo obchůdek z něho mohl být. Vyrovnalo se zboží a mohlo se prodávat!

Bábinka měla velikou postel. Stála v rohu světničky a vlastně jsem ji nikdy neviděla neustlanou.

Možná, že v ní vůbec nespala, protože na té posteli byly vždy peřiny načechrané a srovnané.

Spávala často  na židli. To vím. Večer, když se dospělí posadili k televizi, bábinka většinou usínala na dřevěné židli s vysokým opěradlem.

To pak teta Mařa zavolala: ,,Bábo, jděte spát!“

Nelíbilo se mi to. Takhle se na maminku nesmí křičet, říkala jsem si a bábinka byla tetina máma! Já nevěděla, že bábo není nadávání.

 U nás v Čechách se bábo babičkám neříkalo.

Bábinka se lekla, probudila, zvedla se  a poslušně odešla do své světničky.

Před spaním si nalila stopečku pomerančového likéru, který stával v almárce. Měla na něj takové oranžové štamprličky z umělé hmoty.

Myslela jsem si , že to tak musí být, protože i pomeranče měly stejnou barvu.

Jednou hledala brýle. Chtěla, abychom ji pomohly. A já je našla. V posteli, pod polštářem. Jenže jsem tam taky objevila kalendář, který jsem vyhrabala na půdě v  truhle.

 Bábinka nám ho ukradla! Tehdy už stěží vyšla po příkrých schodech do patra, natož na půdu.

Dodnes si pamatuji, jak jsem jí kalendář s barevnými obrázky zase vzala. Nechápala jsem, jak to mohla udělat. Sebrat nám NÁŠ kalendář!

Už je to tolik, tolik let a já bych tak ráda vrátila tu chvilku,  kdy bych mohla bábince zasunout kalendář zpátky pod polštář….

:::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::