Hodiny podlých luhů - zuzuzu

Podlehnutí předurčení aneb zuzuzu

Motivy vystupující z chaosu intertextuální kompozice jsou výpovědí i snem, mystikou i filosofií, blábolivým šifrováním i eroticko pocitovým vyznáním touhy a osamělosti; tím vším lze současně označit záměrnou neurčitost jakési dekonstrukce zrození s prvky rozpomínání na budoucnost; do čehož přizvukují zároveň všechny ruchy světa.

Náznaky dějů, jež se obvykle v životech žijí, tvoří kulisu, záminku i předmět zkoumání. Odposlechnuté útržky hovorů se proplétají s vlastními asociacemi k nim a tvoří tak svébytnou, relativní, namnoze osobní, výpověď.

Záměrnost, uvědomování formálních možností je předváděno v ledabylé škále:

hromadění rýmů v jednom nebo v po sobě následujících verších;

kvalita rýmů  v takovém množství klesá ??; „mlčení a jančení jsou kačeny“ versus „steny pěny“ nebo i plané rýmy „náznaků/odznaků“, „povolání/milování“;

„zanikám v nedotčení ručičky s ručičkou vteřina odemyká stín“ – zanikám, v nedotčení ručičky s ručičkou, vteřina odemyká stín“; původní rukopisy starého zákona neobsahovaly interpunkci a dokonce ani dělení vět a slov mezerami; zuzuzu se značně spoléhá na chápání kontextů;

přímé odkazy k filosofům, např. Nietzsche, Zenon, Herakleitos, zřejmě i Démostenes; a tyto filosofické odkazy jsou mnohdy značně ironizovány;

„středovýchod“ =? Střední východ, střední Evropa; „středozápad“ =? Název území v USA, střední Evropa; neurčitosti osob, pohlaví a míst i času;

„já ji:
očichám jako chán
očůrám v obrysech je svět polohován
ze rtů tkáně strhám a pojím
sám v šílení sebou sám"

nebo:

"jahody jsou vždy nahé a nakouslá jahoda je pomilovaná
či osouložená znásilněná jahoda“
-erotické pasáže, od drsné otevřenosti (očichám, očůrám) až k úvaze po smyslu prožitku sexuálního chování (sám v šílení sebou sám); milování proti samotě… 

drsnost projevovaná i blízkému okolí lyrického subjektu (mamince, poroď mi dítě nebo ti udělám cucflek);

„neunikej mi ze srdce
zakřivená v dojetí
děravá fantazie nemůže být“
-téměř kosmický obraz aspektů lásky;

„že jsem zatlačil na vodu
voda je hodná a to už ode dna
noční voda je hladina hladná chladná jahodná“

-motivy živlů, zejména vody, a pohybu či plynutí řek a cest dominuje viditelnému množství básní;

-odosobnění vlastních částí těla (v potoku šly kotníky o kameny brnkaly a ruce mávaly bolestí) symbolizuje neovladatelnost;

-záměrná nezáměrnost, např. chrlení adjektiv, žvatlání citoslovečných částic vavava…

-básnická oslovení: Herakleite, Splave, abstraktní náhrado…

a nakonec jakási skrytá životní kréda (citace z několika závěrečných básní):

ví co je to toužit po spoustě zážitků

a mít pořád co dělat,

neschovávat se za teoretická babrání

a prožívat to tělo chce prožívat

a veškeré nádstavby jsou

sublimovaní muži,

sublimované ženy.

mrákoběsná toulavost uvnitř tunelů hučí provoz ozývá se jako když někdo zesílí dopady všech vloček z radia

mlha luna a čadící kůže
orten zábrana a krev co teče
nad tím potokem v tomhle údolí se kloním s mou dívkou
světlo je ohnivé a poblikává
náš pohled je jednáním
a to její je živější než mé
má život v malíku a z toho jí teče krev
mé zuby jsou s mými rty v strakatém souznění

Ona toho vědoma spokojeně vrní

a vrtí se dle toho kolik je zrní.

Máma mi psala zprávu, že se jí za chvilku narodím, mám si ten život užít, snad to nezkurvím.

(konec citace různých fragmentů)

Bylo řečeno hodně nebo málo?

Některý čtenář si nemůže nevzpomenout na dikci Nostradamových proroctví, zuzuzu k nim přidává ironický škleb, předpovádaje vznik sama sebe (resp. lyrický subjekt). Jak jinak popsat drama podlehnutí podlým luhům (louhům?) života?

Jiný čtenář se může zachytit místy silných obrazů, kterých žel není převaha, ale najdou se: „...když někdo zesílí dopady všech vloček...“ – musíte je ovšem hledat.

A ještě jiný čtenář zalomí rukama a řekne: je to šílené, neuspořádané, nereferenční a kde je vlastně cosi přitažlivého na těch "osobních pravdách"? Je možné se ničeho nedočíst; zejména bez ochoty hledat. V tomto ohledu jde o okrajovou poezii, která by snad měla vyvažovat jinak průzračný menstream české poezie zabydlené ve stále dokola ověřovaných prostorách krajinek a domova, kde jsou všude vylepeny certifikáty posledních lidských jistot. Ale jsou nějaké lidské jistoty?

Ačkoliv mne různé, až „autenticky náhodně pohozené“, banality zuzuzuovské poezie (hromaděný a nekvalitní rým, drsnost přístupu k bližšímu okolí lyrického subjektu apod.) odrazují, přesto bych si pro některé inspirace autorovu sbírku koupil. S příležitostí vhledu do autorovy osobnosti nebo s veřejnou (hostotvarovskou) certifikací jeho kvality, jimž rádi česky říkáme „důvěra v autora“, kvalita veršů v naší zemi narůstá! Zkuste si kteréhokoliv autora přečíst i s „vnitřně nařízeným pravidlem“, že jste jeho verše napsali sami a měli byste je hájit a uhájit. Vždycky najdete důvody k pochopení situace a smyslu oněch textů. Začtete-li se jen s očekáváním, je autorská trefa do vašeho vědomí spíše náhodou nebo dočasně oslněnou neznalostí. Šplouchat se v bezpečných vodách jazyka Hodin podlých luhů lze jen se záchranným kruhem odmítnutí, je třeba být odvážným plavcem a uvolněně zvládnout sem tam i nějakou tu autorovu schválnou jazykovou vlnku.