OTEC- I.

                                                             Kapitola I.

     Jako každý den, šel z práce domů. Jeho autobus přijel načas a tak úderem čtvrté odpolední hodiny vybral poštovní schránku, která byla upevněna na brance zahrady u vchodu jeho domu. Kromě různých reklamních letáků tam byl lístek od poštovní doručovatelky, že si má vyzvednout na poště dopis. Necítil žádné znepokojení, chvíli přemýšlel, co by to mohlo být, okamžitě v mysli zrekapituloval, zda má zaplaceny veškeré pohledávky a když se ubezpečil že by mělo být vše v pořádku, vešel do chodby, odložil kabát a aktovku a vstoupil do kuchyně, odkud se linula vůně pečeného masa. Manželka stála u plotny a již mu nabírala polévku do talíře.

     Po obědě, jako každý den, sedl si na gauč v obývacím pokoji, vzal noviny a zároveň stiskl tlačítko ovladače televize. Nejméně hodinu bude odpočívat, potom musí nakrmit zvířectvo, které choval. Drželi si nějakou tu slepici, králíka, ve chlévě měli prasátko. Ostatně, jako skoro každý, kdo bydlel na vesnici, jako on. Jeho žena sice nebyla moc  spokojená se životem, který vedli, pocházela z velkoměsta, kam on jezdil do práce, ale jemu se poklidný život na vesnici zamlouvat a ona si časem zvykla.

     Měl dvě dcery. Už byly dospělé, jedna ještě studovala, druhá se vyučila a starala se už sama o sebe. S rodiči bydlet nechtěla ani jedna z nich a tak si každá zařídila bydlení po svém. K rodičům jezdily pravidelně na návštěvu a skoro pokaždé si odnášely výslužku, což ho nutilo k tomu, aby stále na dvorku choval drůbež, i když si myslel, že na stará kolena se bude věnovat jen své zahradě, kde pěstoval ovocné stromy. To byla jeho vášeň i radost také proto, že ovoce bylo vynikající jakosti a jezdilo si pro ně k němu dost zákazníků. Každá koruna se hodila.

    Na druhý den se ještě před příjezdem autobusu stavil na poště a vyzvedl si dopis s modrým pruhem. Byl od soudu. "Co to může být?" Nebyl si vědom ničeho, co by mělo směřovat k soudu. Vyšel z pošty a otevřel dopis. Byl zván k jednání o uznání otcovství. "Pane Bože, co je to za volovinu?" pomyslel si v duchu, " v životě jsem svojí staré nezahl!" Jednání bylo za týden, dopoledne v devět hodin. "Budu si muset zařídit volno v práci," říkal si a zamyšleně kráčel k autobusu.

     Když přišel domů, najedl se beze slova a potom v obýváku civěl na televizi, aniž by vnímal, co se na obrazovce děje. Ženě zatím nic neřekl. Nechápal to a byl opravdu vyveden z míry. Nedalo se ale nic dělat, než čekat, co bude. Celý týden s ním nebyla řeč. Doma, v práci a ani v hospodě, kam chodil vždy v neděli na "jedno", ho kamarádi nepoznávali. Seděl, mlčel a zíral do prázdna.