OTEC - II.

                                                           Kapitola II.

     Nastal den soudu. Stál na chodbě a byl velmi nervozní. Hrozně se styděl a to nejen proto, že ho tam může někdo vidět, ale hlavně pro ten důvod, pro který ho sem pozvali. Reproduktor na zdi zachrčel a ženský hlas ho zval do místnosti č.23. Vešel, odevzdal občanský průkaz soudkyni a postavil se za pultík pro svědky. Soudkyně ověřila jeho totožnost a doklad mu vrátila zpět. Chvíli mlčela, dívala se na něho a s ní i další dvě ženy, které seděly za předsednickým stolem. Jedna z nich byla zapisovatelka, druhá - asi nějaká přísedící.

     "Tak, pane Valtr, víte proč tu jste?" To se ho ptala soudkyně a on vnímal její hlas jako z velké dálky. Celé to prostředí ho docela zbavilo řeči. "Abych pravdu řekl, opravdu nevím." "Byla na vás podána žaloba o uznání otcovství od paní Mikelové." "Znáte ji?" "Neznám ženu takového jména," řekl. "A mohu přísahat, že jsem za dobu svého manželství a to je třicet let, nebyl manželce nevěrný!" Soudkyně, to co on říkal tlumočila písařce a ta to zapisovala. "Musím Vám říci, že se nejedná o záležitost posledních třiceti let, ale čtyřceti, kdy jste byl ještě svobodný." "Jde o dobu, kdy jste se vrátil ze základní vojenské služby." "Pamatujete si, kdy to bylo?" "Pamatuji,"odpověděl on. " Bylo to koncem října roku 1966."

     Viděl to jako dnes. Vrátili se ještě s jedním kamarádem z jejich vesnice a jeli to oslavit do města. Rozhodli se, že to zapijí v jednom velkém hotelu, kde byla taneční kavárna, kam chodili ještě před vojnou. A tak tam také v osm večer zasedli a popíjeli. Vzpoměl si i na to, že si časem přisedli ke dvěma děvčatům, černovlásce a blondýnce, které tam později přišly. A je fakt, že po skončení programu děvčata vyprovázeli. On šel s tou černovláskou. Byly asi dvě odiny v noci, autobus jim jel až ráno a děvčata říkala, že nespěchají, tak se každý s tou svojí vydal na procházku.