Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Ticho - 5

05. 02. 2008
1
2
1278
Autor
Jordi

Nebýt ticha, slyšela bych cval jeho koně. Nebýt horečky a otupělých smyslů, uviděla bych ho svým zrakem. Já měla zrak zastřený, matný, dívajíc se před sebe, jsem však cestu viděla méně a méně zřetelně...

 ( den pátý )

Bylo mi hůř než včera. Bolely mě rány, měla jsem hlad, a ještě jsem dýchala horký vzduch. Alespoň mi to tak připadalo. Třásla jsem se po těle a horký dech mi dělal těžkosti. Rozbolela mě hlava. Pokračovala jsem však v chůzi dál. Cestou jsem snědla trochu plodů, ne moc. Chůze byla namáhavější i přesto, že zde ubylo mnoho kamenů, a půda se zdála úrodnější.

Hlína pod nohama byla stále vlhká, avšak už nikoliv mokrá. Mraky se přes noc roztrhaly, slunce však nesvítilo. Nebo ano? Momenty svítilo, ale mě bylo zle. Nějak mě bolela hlava, nějak strašně. Slyšela jsem hudbu, ale byla to hrozná hudba, spíše výsměšná. Chvíle ticha, potom výsměch.

Třásla jsem se a drkotaly mi zuby. Chvěla se mi snad i hůl. Dělala jsem čím dál tím větší přestávky.

Z otevřené planiny se blížil bod. Nejprve jsem si jej ani neuvědomila. Až když se začal přibližovat a zvětšovat. Čím víc se blížil, tím bylo znatelnější, že je to jezdec na koni. Svého koně hnal, jako by ho honili čerti. Byl však sám a hnal se přímo k belhající se postavě.

Nebýt ticha, slyšela bych cval jeho koně. Nebýt horečky a otupělých smyslů, uviděla bych ho svým zrakem. Já měla zrak zastřený, matný, dívajíc se před sebe, jsem však cestu viděla méně a méně zřetelně.

Zpomalil cval hnědouše, přešel do klusu a nakonec v chodu přistoupil k ní. Zastavil se Přemýšlel, co tady vlastně pohledává. Už se chystal tasit meč, který měl zavěšený u pasu. Meč měl kratší se širokou čepelí. Sám byl oblečený do zelené kazajky a tmavohnědých kalhot. Na nohou měl lehké kožené boty, na hlavě černé vlasy, které mu v dlouhých pramenech spadaly na ramena. Velké pronikavě černé oči hleděli na nepřítele.

I přesto jsem vycítila, že nejsem sama. Otočila jsem se. Za mými zády jsem spatřila jezdce. Stál tam na koni, meč držíc zpola vytažený z pochvy. Náhle se mě ale před očima zatemnilo, jeho obraz zmizel v prázdnu. Než zmizel úplně, zaregistrovala jsem, jak se pohnul směrem ke mně. Pak už nevím nic. Jen to, že se mi podlomily třesoucí se nohy.

Dal se do pohybu. Ohlédla se na pár vteřin a pak se sesula k zemi. Pomalými kroky došel až k ní, zastavil, seskočil z koně. Poklekl k ní a dotekem zjistil, že je v zajetí horečky. Přimhouřil své oči a zapřemýšlel. Zrakem ji celou zhodnotil. Ne, zraněnému nepříteli by neublížil. Byl to člověk! Byl to jeho nepřítel! Ale jelikož to nebyl on, kdo ji zranil, nemohl ji jen tak dorazit.

Byl to mladý silný elf. Navracel se domů. Nemohl ji zabít a nemohl ji tu nechat jako prašivého sardrodigána, s nimiž vedli elfové boje o území. Nemusel se nijak moc namáhat, když ji nakládal jako pytel ukořistěného jídla na koně, neboť byla dost pohublá. Svaly, těch si nemohl nepovšimnout, a rány na levém boku taky ne. Vyskočil na koně a popohnal ho k mírnému cvalu. Bylo to problematické, a tak raději přešel v krok.

Vjel hlouběji do lesa. Místy kráčel pěšky. Takto střídavě postupoval lesem, dle toho jak byl kde hustý.

Po nějakém čase se před ním objevil další jezdec, jenž ho vyhlížel, připraven zaútočit s napnutým lukem. Vida však, že je to jejich elf, sklopil svůj luk a na pozdrav mu přijel blíž. Pohlédl na břemeno, které bezvládně viselo na koni. Zamračeně si měřil svého druha, v očích s otázkou.

Elf jen pokrčil ramena a pobídl koně vpřed.

Druhý ho nechal projet.

Jel ještě dlouho a potkal se ještě se dvěma dalšími hlídkujícími elfy. Všichni, jež míjel ho nechali jít. Potom už ale dorazil i se svým nákladem do vesnice. Pohledy některých elfů si je měřili, hlavně si měřili jeho náklad.

Z jednoho srubu vyšel urostlý, starší elf. Měl dlouhé vlasy, tmavohnědé barvy, avšak místy už mu je zesvětlovaly bílé prameny. Na čele měl čelenku z dřevěných barvených korálků, propletených do vzoru. Na krku měl podobný náhrdelník jako čelenku. Na sobě měl zelenomodrou kazajku z jemného materiálu. Modrý, plášť s lesklé jemné látky mu spadal až ke kolenům. Mohutný opasek mu zdobila velká kovová spona s nějakou rytinou. Oči zkoumaly příchozího a špičaté uši naslouchaly, až spustí zvěsti.

Nejdříve seskočil z koně, sklonil hlavu a uklonil se. „Buď zdráv Aheiletrane.“ Zvedl zrak, „Nesu špatné zprávy!“

Aheiletran ukázal na dívku, „Kdo je to, Marqewe? To je pokud se nepletu člověk. Co tady dělá? Proč sem taháš člověka?!“

Potřebuje pomoc.“

Je to člověk! Nepřítel! Ohrožuješ vesnici, Marqewe!“

Není to sardrodigánka. Není ani ozbrojená, a nebyla. Jen se na ní podívej! Může být nepřítel? Sám jsi mě učil, Aheiletrane, že nesmím chladnokrevně zabít bezbranného. A navíc, je to děvče, ne muž.“

Aheiletran přimhouřil oči a přikývl, „máš pravdu, to jsem tě učil. Vskutku to není sardrodigánka, vidím, že ne. Ještě nevím, co s ní udělám. Zatím se o ni postará bylinkář.“ Pokynul na přihlížející elfku, pak dodal k Marqewovi, „jaké jsou ty zprávy?“

Elfové z Kamenné hory jsou téměř poraženi. Válka se Sardrodigem zuří v plné síle. Generál Twoj organizuje rafinované útoky a chystá se taky na nás.“

Elf bylinkář přišel v doprovodu elfky a dalšího elfa. Ten si ji přehodil přes rameno a odnesl ji do bylinkářova domu.

Třásla jsem se a po těle mi stékal studený pot. Bolest a kodrcání jsem vnímala jen sem tam. Na krátko jsem přišla k sobě, na tak dlouhou dobu, abych zjistila, že jsem přehozená přes koně a ten stojí na místě.

Bylinkář, elfský léčitel, se o ni postaral. Svolal elfky a nechal přichystat koupel, aby se mohly očistit rány. Po koupeli, elfky ji opatrně a důkladně umyly, ji nanesl na rány nějakou mast. Nechal ji chvíli působit.


* * *


„Jak ti chutná prach, děvenko!“ chechot doprovázel hrubý, výsměšný hlas. Muž jenž ho pronesl stál nad dívkou ležící v prašné cestě.

„Hehe, tak jsme tu kočičku přeci jen dostali.“ Zazněl druhý hlas nad její hlavou.

„A co s ní vlastně provedeme?“ Tázal se třetí.

Druhý řekl: „No nejprve ji svlékneme, potom…“

„Drž hubu, debile!“ Přerušil ho první.

„Tak co?“ Tázal se znovu třetí.

První: „Co by? Odvedeme ji zpátky do kláštera!“

Třetí: „Cože? Proč jsme ji teda honili skrz celé náměstí?“

První: „To je jednoduché, komu si myslíš, že Mistr Tyre uvěří, když řekneme, že mu kočička zdrhla?“

Třetí se šibalsky pousmál, „aha, už tomu rozumím. Bude odměna!“

Druhý: „Já bych si stejně nejprve užil.“

První: „Ty, Kerle, drž už tu svou hubu!“

Zatnula zuby a snažila se vymanit. Byla však svázaná kusem provazu. „To, vám neprojde!“

První: „Myslíš? Třeba jo, a co bys tady jinak dělala, kdybys nebyla na útěku? Hm?“

„Třeba to byl právě Mistr Tyre, kdo mě sem poslal!“

První: „Kecy! Uvidíme kdo z nás má pravdu.“

Popadli ji a odvlékli až do kláštera. Mistr Tyre jim vyšel vstříc, usmívajíc se zlověstně.

„Ferou, Kerle, kohopak mi to tady vedete?“

„Jestli se nepletu, Mistře Tyre, tohle je jeden z tvých uprchlých žáků.“ Řekl Ferou, první hlas.

„Ano, to je!“ Pohlédl na ni, „takže si mě zklamala, jako většina mých žáků. Většina se pokusila v ten samý okamžik zdrhnout. Znám ten úsek, který vás tak svádí. Nepřekvapuje mě to! Nemáš mi k tomu, co říct?“

Mlčela, nebylo, co říct.

„No? Takže známá písnička, mlčíš.“

Mlčela, jen jiskřičky v očích prozrazovaly, že by měla, co říci.

Dobrá, mlč si dál, ale dlouho to nevydržíš! A teď Ferou k tvé odměně.“

Svezla se k zemi, jak ji Kerl pustil.

Mistr Tyre jim vyplatil odměnu a propustil je za svou bránu kláštera. Potom se otočil k ní a chtěl ji nakopnout.

Viděla jeho nohu, ležela na boku a ruce měla svázané za zády.

V poslední chvíli nohu Tyre zastavil a položil na zem. „Ne, já se nemstím způsobem slabochů! Já se mstím způsobem mistrů.“ Řekl a sklonil se při těch slovech až k její tváři. Potom ji otočil na záda a rozvázal ji ruce.

„Teď vstaň a braň se, jinak ti napráskám.“

Poslechla ho a věděla, že se mu musí postavit. V hloubi duše se však už třásla. Nebylo jiného východiska a msta Tyra, byla vždy bolestivá.

Nechal ji zaútočit jako první. Každá jeho rána byla přesná a pohrávající si se svou obětí. Ona však skoro žádnou nevykryla a každá ji nějak zasáhla. Nakonec když po několikáté skončila na zemi se odkudsi přihnal Adre a vrhl se vstříc Mistru Tyremu.

Adre byl mnohem lepší než ona, ale to, co provedl si vypil dokonale. Po několika úderech přistál definitivně vedle ní.

„No? Stačilo vám to?“ Zaznělo z Mistrových úst. „Jo, Adre, děláš pokroky, je vidět, že alespoň ty pořádně trénuješ.“

„K čertu! Nezdá se mi.“ Vyprskl v odpověď Adre.

„Když ti to říkám, tak je to pravda. A aby bylo jasno, nemyslete si, že jsem s vámi skončil.“

Potom ještě promluvil k dívce. „Kdy už konečně pochopíš, že je to pro tvé dobro. Možná to není tvá volba, ale věř mi, že ji oceníš! Měla bys mi být vděčná, nechci po tobě abys mi líbala nohy, chci jen aby ses trochu snažila. Nežádám nic víc, než trochu snahy. Moje tresty jsou přísné, uznávám, ale nelituji toho a nikdo z mých žáků, si myslím, taky ne.“ Po tomto proslovu je ponechal na plácku před zavřenou bránou kláštera.

Měla v sobě vztek, ale musela uznat, že má pravdu, že už není tak slabá, jako když ji sem otec přivedl. Proč ji tady nechával? Proč? Když nechtěla, tak proč?

„Jsi v pořádku, Jiro?“ Tázal se Adre, který se zvedal ze země.

„Jo!“

„Pomůžu ti vstát.“ Řekl a podával ji ruce když byl ještě sám v kleče.

„Nechci!“ řekla přidušeně a sama se postavila na nohy, hned se ale zapotácela.

Neváhal a stihl ji ještě zachytit. Nebránila se a potom, už bez protestů, se nechala odvést do svého pokoje.


* * *


Neklidně jsem se převalovala. Nevěděla jsem kde jsem, ale na zemi to nebylo. Otevřela jsem oči a skrze slzy uviděla, že jsem v nějaké chatě, srubu nebo prostě nějakém stavení. Pálilo mě celé tělo a přemýšlela jsem, co se vlastně stalo. Na čele jsem měla studený pot. Byla jsem přikrytá nějakou vlněnou přikrývkou. Vonělo to tady po bylinkách. Skrz okno jsem viděla světlo, takže byl den. Místnost byla malá, po stěnách visely bylinky, které se svou vůní prozrazovaly. Byla jsem tu, jak se zdálo sama. Moje ruka, byla převázaná do bílého plátna a fixována, bůh ví čím. Taky jsem si konečně všimla, že na sobě nemám ty hadry, co jsem měla. Místo nich jsem na sobě měla nějaký lehký jednoduchý oděv.

Venku se bavili elfové, což jsem já neslyšela, ještě jsem od té doby neslyšela vlastně nic, kromě těch zvuků z ohromné dálky.

„Jak je na tom?“

„Ani nevím, Marqewe, snědla nejspíše Navratsil, který působí jako posilující droga, to proto se udržela tak dlouho na nohou a horečka přišla později. Ještě, že toho nesnědla moc. Navratsil je účinný, ale ve velké dávce působí opačným účinkem.“

„Aha, a jak je na tom jinak?“

„Mělo by to být dobré, ale, co s ní provedeme pak? Odkud vlastně je, když není sardrodigánka, tak kdo potom?“

„Nevím, přišla ze severovýchodu.“

„Tam je přece pustina?“

„Jo to je.“ Řekl Marqew. „Promluvím si s Aheiletranem, měli bychom si ji vyslechnout, než rozhodneme, co s ní. Nemyslím si, že je nepřítel.“

„Jak to můžeš vědět?“

„Nevím. Myslel jsem si, že je, ale když jsem ji pak viděl, … už si to nemyslím.“

„Hm, já nevím. Ale s Aheiletranem promluv.“

„Promluvím.“


Rozhlížela jsem se po té místnosti. Připadala jsem si jako bych byla v cizím světě. Ne, zatím jsem nebyla vyplašená. Netušila jsem kde se nacházím. Stále jsem nevěděla nic ze své minulosti, jako by to všechno ani nebylo. Bylo zkrátka jen teď a tady, bylo to, co bylo poté, co jsem k sobě přišla tam v prachu, ale už nebylo, kdy to bylo.

Rána na boku mě ještě stále bolela, když jsem napjala svaly, jak jsem se chtěla otočit. Rozkašlala jsem se, bolelo mě v krku. Potom jsem zahlédla, jak se dveře otevřeli a v nich se objevil elf. Podíval se na mě, když viděl, že jej pozoruji také, oba jsme byli na moment překvapení. Elf se mě na něco ptal, ale já nic neslyšela. Jen jsem na něj zírala a klepala se jak vystrašené zvíře, zatím, co on se snažil se mnou domluvit, samozřejmě marně. Potom ještě zkoušel nějaké posunky, kterým jsem ale ani tak nerozuměla. Mohla jsem si jen domýšlet na co se mě asi ptá. Zatím jsem to ale ani tak neodhadla.

Začal přecházet po místnosti a sbíral určité bylinky různě rozvěšené po stěnách. Přitom občas jeho zrak zavadil o mě. Potom je rozdrtil a do kotlíku u krbu nalil vodu a pověsil nad plameny ohně.

Nějakou dobu to trvalo než nápoj dosáhl určité teploty. Mezitím připravoval i jiné byliny a občas na mě mrkl. Hotový a trochu schlazený nápoj přelil do dřevěného kalíšku. Já ho pozorovala stále nedůvěřivě. Až mě praštila do nosu silná vůně máty, teprve jsem si od něj vzala dřevěný kalíšek s nápojem, který mi podával. Všimla jsem si, že se trochu pousmál, ale když v mé tváři viděl pořád rozpaky, odešel ven ze srubu.

Nápoj jsem opatrně ochutnala a ujistila se, že je to opravdu bylinný čaj, taky proč by mě chtěli otrávit? To by bylo lehčí mě raději nechat v lese a tak jsem kalíšek po malých douškách vypila až do dna. Ten elf, kterého jsem viděla tady ve srubu byl menší hubený s vlasy barvy havraní černi a stejně černýma očima. Na sobě měl šedozelené oblečení a na krku mu visela kovová lahvička. Věk se u elfů poznával jen velmi těžko a odhadnout ho mohl jen člověk, který se s elfy pohyboval velmi dlouho. A takového já ještě nepotkala. Elfové byli divocí a povídalo se o nich, že jsou to barbarské kmeny, že nejsou ani hodny toho, aby byly považovány za rovnocenné lidským společenstvím. Slyšela jsem to o nich říkat hlavně ty, kteří je přímo nenáviděli. A pak takové řeči roznášeli hodně lidé, kteří neměli šanci si to ověřit, ale byli živeni takovou to představou. Já si žádné osobní zkušenosti s elfy nepamatovala. Sice jsem nějaké viděla ale to bylo všechno. Ha? A sláva, právě jsem si vlastně uvědomila, že jsem si vzpomněla na to, že jsem někdy elfy viděla.

Z aheiletranova srubu vyšel Marqew a pohlédl na bylinkáře sedícího na kořenu jednoho ze stromů.

„Tak co vůdce?“ zeptal se Xehof.

Marqew: „Je nedůvěřivý vůči lidem, ale není nadarmo našim vůdcem. Je to dobrý elf, skvělý učitel“

Xehof: „Mě o bylinkách moc nenaučil, ale nepopírám, že je dobrý učitel. Jako vůdce se dobrým už ukázal. Pokud jde o ni, tak už se probrala.“

Marqew: „Řekla ti něco?“

Xehof: „Ne, Marqewe, podle jejich reakcí bych soudil, že neslyší. Je vystrašená a nedůvěřivá, vlastně ani nevím, zda vůbec mluví, nic mi neřekla.

Marqew: „Přijdu se na ni zítra podívat.“

Xehof: „Proč ne, stejně si na nás bude muset zvyknout.

Marqew: „Jsou vážná ta zranění?“

Xehof: „Některá jsou vážnější, ale jinak se uzdraví.“

Cítila jsem se po vypití čaje zase o něco lépe. Bolest v krku se zmírnila, ale horečka i přesto, že už nebyla v plné síle stále působila. Protože se mi zdálo, že elf dlouho nepřichází, začala mě přemáhat únava a já se opět pohroužila do spánku.


* * *


Na noční plácek svítily hvězdy a všichni žáci stáli v jedné řadě a ospale mžourali na mistra Tyra, jenž si je dal svolat v tuto pozdní hodinu.

Tak, milí žáci, někdy nastanou situace, kdy musíte být rychlí a pohotoví i v případech kdy normálně odpočíváte. Toto je další vaše zkouška. Představte si, že na vás zaútočil nepřítel a vy musíte z postele a bránit svůj domov.“

Z blízkého houští se po tomto proslovu vyřítili muži v černých hávech a následovali je další z jiných koutů plácku. Zaútočili na studenty a započala se bitva. Muži byli ozbrojeni holemi a krátkými řetězy a studenti měli jen holé ruce.

Adre ji kryl záda a ona zase jemu. Byli v nevýhodě, ale mistr jim říkal, že v životě bude nespočet situací, kdy budou v nevýhodě a taky jim to mnohokrát dával na srozuměnou. Kolem nich se seskupili tři černooděnci, dva z nich měli hole a jeden řetěz. Neváhali s rychle za sebou jdoucími údery. Adre je vykrýval, ale v tváři mu bylo znát, že do úderů je vkládána prudkost a síla. Přesto nevydal zatím ani jediný hlasitý sten.

Protože nechtěla zaostávat, bránila sebe i Adreho záda s plným nasazením soustředění. Nějak se ji podařilo zachytit řetěz protivníka a pevně ho tiskaje, trhnout k sobě s tak bleskovou reakcí, že muž v černém hávu ztratil rovnováhu a upadl na jedno koleno. Neváhala, okamžitě toho využila, přiskočila k němu a omotala mu kolem krku jeho vlastní zbraň, kterou stále svíral v pravé ruce. Táhla za řetěz jen tak dlouho a s takovou silou, než muž ochabl.

Po nějaké době, kdy mistr Tyre sledoval boj, se na plácku váleli studenti s muži jež je přepadli a někteří ještě stále zápasili. Mezi těmi kdo se stále držel na nohou byli i Adre s Jirou. Nikdo nebyl smrtelně raněn, mistru to už stačilo a tak zastavil zápas znamením a nad pláckem zazněl mocný gong, který znamenal pozor.

Ti jenž se ze studentů váleli na zemi, ti byli svoláni na jednu stranu plácku, ostatní na druhou a to samé učinili i muži v černých hávech. Žáci, jenž se neubránili byli pokutováni tvrdším tréninkem a ti jenž odolali, měli mírnější denní plán, než obvykle. Mistr Tyre měl dlouhý proslov a pak předal slovo jinému mistru, jehož oděv byl odpovídající právě těm, kteří jim sloužili jako nepřátelé.


* * *


2 názory

Jordi
06. 02. 2008
Dát tip
Děkuji :o) oni asi i ti moji elfové budou mít trochu jiné zvyklosti, než je možná běžné. :o) Ale je to fantasy a nemusí být všechny bytosti podle nějakých pravidel.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru