Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Ticho - 6

05. 02. 2008
0
0
1732
Autor
Jordi

Probrala jsem se do dalšího dne. Když jsem otevřela oči, zrak mi padl na elfa, který byl ke mně otočený zády a něco dělal na dřevěném stolíku. Pak když se otočil a uviděl, že jsem se už probudila, usmál se a po chvilce pokračování v činnosti kterou dělal, mi podal něco, co připomínalo bílou placku namazanou také něčím bílým...

 ( den šestý )

Probrala jsem se do dalšího dne. Když jsem otevřela oči, zrak mi padl na elfa, který byl ke mně otočený zády a něco dělal na dřevěném stolíku. Pak když se otočil a uviděl, že jsem se už probudila, usmál se a po chvilce pokračování v činnosti kterou dělal, mi podal něco, co připomínalo bílou placku namazanou také něčím bílým.

Šumění bylo pryč, a občas když jsem se ani nijak nesoustředila, zaslechla jsem jako by odněkud zdálky zvuky. Byly vždy jen krátké, jako by někdo něčím prásknul, nebo někomu něco upadlo.

Elf opět někam odešel a já zase něco zaslechla, uvědomila jsem si, že to byl rozhovor. Když jsem tím směrem otočila hlavu, spatřila jsem dva elfy jak procházejí kolem okna.

Po celý ten den jsem pospávala a jen chvilkami jsem byla vzhůru. Občasné zvuky jsem vítala a něco ve mně rostlo touhou být zase úplně v pořádku. I přesto, že tenhle svět do kterého jsem otevřela nedávno oči, mi byl úplně cizí. Jenže ten svět předtím, ještě neznámější. Pořád jsem věděla, že jsem sem přišla jinak, než jak to bylo před těmi šesti dny. Kdo teda jsem? Rozhodně nejsem elf. Proč když jsem se probrala jsem vypadala, jako bych měla právě odejít na vždy? Trápivé otázky, mučivé a tíživě sedící na mé zmatené mysli. Jedině bolest mi dávala jistotu, že jsem.


* * *


Jasné žluté, oranžové i do bílá rozpálené plameny ohňů šlehaly svými horkými jazyky až do neuvěřitelných výšek. Stále dychtivě tančíc a nenasytně toužíc po potravě, která by je držela při životě a ještě více podporovala jejich růst. Všude nad hlavami žáků a nejen nich, létaly vzduchem zářící čáry a čeho se pak dotkly to vzplálo novými ohni. Zapálené šípy, doprovázeny podivným svistotem, naháněly hrůzu do nespočetných očí. Všude pod jejich rejem, se to hemžilo zmatkem a křikem postižených obětí i těch kteří byli stále nezraněni.

Brána kláštera byla dávno složena na prašné zemi a skrze vstup bylo možno vidět město, jenž bylo na mnoha místech v obětí ohňů. Jako i les kolem. Hordy lidí naříkajících a jiných se zbraněmi v ruce se všude hemžily a roznášely děs na kraj. Třeskot zbraní a válečné pokřiky se rozléhaly všude, kde se objevovali vojáci ve zbroji. Utočili a plenili.

Byla to nejděsivější noc, která svou jasností připomínala den, jakou kdy ve svém životě viděla. Ani nevěděla jak to začalo, ale nastávající zmatek ji vyhnal z postele velmi rychle a pak už je viděla. Šílenou ohnivou armádu zkázy a nářků. Jeden šíp ji přistál těsně u nohou a dal život novému ohništi. Další ji olízl oblečení, jeho život však udusala rukama, ještě když se čerstvě zrodil, jako malinký jazýček purpurové barvy.

Vojáci v blyštivých zbrojích rozsévali smrt a hrůzu. Několik jich vtrhlo zničenou bránou do dvora kláštera a nemilosrdně se ohánělo svými stejně lesklými zbraněmi. Kdo byli ti vojáci? Proč takhle pustošili tenhle kraj? O tom ona neměla ani potuchy, nerozuměla těmto poměrům, jediné co chápala bylo, že byli zde, aby naplnili svůj chtíč po krvi a utěšili svou agresi. Věděla taky, že jsou-li i takoví, kteří tohle nedělají s láskou, pak zrovna těch pár, co viděla k nim nepatřilo.

Mohutná postava ve zbroji, už nikoliv tak lesklé jako jiné, spíše mírně začouzené, nejspíše jak ji olízly plameny některého ohně, stanul přímo před její drobnou postavou. Oběma rukama halenýma koženými rukavicemi na zápěstí pobité krátkými hřeby, svírala mohutný, krví zbrocený obouruční meč. Jeho zelenošedá rozšklebená tvář s jasnýma černýma očima bez viditelného bělma a velkýma špičatýma ušima, mnohem většími než mají elfové, přímo slintala blahem a toužila po další krvavé ráně a nářku své oběti. Víc, víc, dychtivě žadonila skřetí duše.

Jeho rána ji nezastihla, protože byla mnohem rychlejší, než jeho škemrající čepel. Další rána, ocel zadrnčela o kámen ležící na zemi, div od ní neodlétly jiskry. Nepříjemný zvuk krátký zvuk se zařízl oběma do uší.

Uskočila. Nemělo smysl, aby bojovala holýma rukama proti oceli a brnění, proto se pokusila o útěk. Vyhýbala se šípům a pobíhajícím lidem, skřetům, kteří byli tak zabráni do bojů, že si jen málokterý povšiml, jejího úprku. Občas kolem ní prolétl ohnivý šíp, ale i obyčejný nezapálený. Občas se vyhnula nějaké čepeli.

Skřet se pustil za ní, ale když doběhla ke schodům, vzdal její pronásledování. Jeho zavalitá postava a zbroj, mu dělaly velké potíže v pohybu. Spokojil, se s tím, že zasekl svůj meč do jiného kolem utíkajícího žáka.

To už neviděla, protože utíkala po schodech k řece dolů. Po pár skocích se zastavila a pohlédla vzhůru, všude tam byl pořád zmatek. Utíkala dál, až seběhla dolů a po překonání dalšího úseku terénu dorazila ke kamenné zdi. Stála ji v cestě a byla mohutná a vysoká. Rozběhla se tiše kolem ní.

Zeď byla součástí kláštera, všude vysoká a časem jen velmi málo ohlodaná, skoro hladká. Povšimla si stromu rostlého poblíž zdi a náhle ji napadlo, že by jej mohla použít k překonání kamenné překážky. Vypadalo to riskantně, protože bude muset skočit ze stromu na zeď a to se ještě nesmí z ní skutálet.

Dala se do šplhaní, což nebylo tak těžké, vzhledem k tomu, že strom nebyl nijak vysoký, vlastně se stačilo pořádně natáhnout. Těžší bylo, překonat převýšení takové, kde se větve neúnosně ztenčovaly. Tam už se opravdu musela víc soustředit. Mírně větev rozhoupala a v pravém okamžiku skočila, mrštně jako kočka. Dopadla na zeď, ale tak tak se na ní udržela. Nohama hledala sebemenší záchytný bod, alespoň malou skulinku nebo místo, kde by bota neklouzala. Vší silou se vyškrábala na zeď kde opravdu jen krátce popadla dech. Zhodnotila situaci. Nikdo ji nepronásledoval ani nenásledoval. Zeď byla vysoká, ale nebylo místo, kudy by se dostala dolů bez pádu. Opatrně se překulila přes okraj zdi a spustila se dolů na druhou stranu. trochu si odřela dlaně, ale jinak dopadla bez vážnějších pohmožděnin. Nemělo smysl jít k městu, a pomyšlení na cestu drsnou divočinou ji nijak nevábilo. Neměla moc na výběr a hlavní bylo zmizet odtud, co nejrychleji a nejdál. Co však Adre? Sám ji v nedávné době říkal, že cokoliv by se stalo, měla by jít a na něj nemyslet, on se o sebe postará. Věděl snad o něčem co se chystalo? Předvídal snad tuto situaci? Možná.

Čekala a poslouchala hluk, který se pořád rozléhal po kraji. Nedaleko od ní se ozval dusot kopyt. Nebyl to jen jeden kůň. Smyčka se stahovala, teď nebo nikdy. Plamen pochodně ji pobídl k útěku. Dusot z jedné strany, na to z druhé. Záře pochodní z různých stran se přibližovaly.

Tichý dusot ji zastihl z nečekané strany. Jezdec se v sedle podivně vrávoral. Nebyl to skřet. Byla to drobná, ale vysoká postava zahalená v špinavém plášti. Jednou rukou držíc svůj háv a druhou otěže tmavého koně, přešla do chůze. Očima se zaryla do její překvapené tváře. „Pomoz mi!“ vyšlo ji z úst.

Nevěděla proč, ale místo odporu řekla jen: „Jak?“

Postava v plášti se těžkopádně svalila z koně: „Přistup ke mně a neboj se.“ Učinila tak. „Zavři oči.“ Zavřela je a pak pocítila silný tlak, který ji táhnul k zemi, ale ruce tak tenké ji přec držely pevně.

Když pak stisk povolil a otevřela oči, cítila se poněkud slabší a muž, který se před chvíli vrávoral, stál pevně a něco zaříkával. Nesrozumitelná slova se mu linula z úst a doplňovala je gesta rukou. Před nimi vyšlehly plameny, které sahaly vysoko. A rozeběhly se i do své šíře.

„Neboj se, je to jen iluze.“ Vyškrábal se na koně a natáhl k ní ruku, gesto nabízejíc jí, aby nasedla a spolu se vytratili do noci prozářené tisíci ohni. Váhala jen okamžik, kdy ji v hlavě zněla slova Adreho: „Bež, Jiro, jdi hned!“ Pak se nechala vytáhnout na koně.


* * *


Marqew se opravdu přišel podívat. Bylo pozdní odpoledne když vstoupil do srubu.

„Ahoj Xehofe.“

Xehof se na něj podíval, zrovna připravoval nějaký lektvar. „A, Marqew, rád tě vidím, takže ses přišel podívat? Zrovna před chvílí usnula.“

Marqew přistoupil až k lůžku a sledoval její obličej, který se mírně zachvíval, podle víček poznal, že se ji něco zdá. Ne, tohle přece není sardrodigánka. „Přijdu zase zítra, Xehofe.“

„Dobrá, jsi vítán.“ Řekl elf, který se už při marqewovu příchodu věnoval svému lektvaru.


* * *


Kdo jsi?“ Tázala se štíhlého muže. Teď když je už zastihlo svítání si jej mohla lépe prohlédnout. Jeho plášť nebyl dlouhý až po zem, ale dosahoval jen k mužovým kolenům. Na sobě měl kalhoty s velmi volnými nohavicemi, a to byl ten efekt, jenž v noci vypadal, jako dlouhý plášť. Vše bylo v červenohnědých barvách. Muž měl tmavou dobře opálenou pleť a dlouhé černé vlasy zapletené do copu, místy mu je zdobilo stříbro vyššího věku.

„Lidé nechtějí vědět kdo jsem.“

„Proč? Já ano.“

„Protože čeho se bojí, to se snaží zlikvidovat.“

„Proč se tě bojí?“

Neodpovídal, místo toho dál čistil tmavohnědého koně trsem suché trávy. Přitom se mu jak zvedal ruce na koňský hřbet, poodhalili hřbety dlaní, na nichž si povšimla tečkované skvrny připomínající kočku.

„Co je to?“

nepřestal s hřebelcováním ale otočil k ní hlavu, aby se podíval, co má na mysli. „Co myslíš?“ zeptal se když se rozhlédl kolem a nezjistil na co se táže.

To na tvých rukou.“

Aha - to.“ Zavadil pohledem o svou levou ruku, která volně spočívala na koni. „To je tetování. Představuje Giipardala.“ Když se znovu ohlédl za její zvědavou grimasou obličeje, pokračoval. „Giipardal je kočkovitá šelma, která žije na kontinentě za ‚Hlubokou vodou‘ v ‚Zemi Afrikových elfů‘. Je to potomek dávno vyhynulého Geparda, jenž tam kdysi žil před dávnými věky, před věky, kdy nebyli žádní elfové, gnómové, drakoniáni, skřeti, trpaslíci, ani dryády, jen lidé.“

Ty se bojíš mě prozradit kdo jsi? Tam před těmi skřety jsme si důvěřovali, proč si tedy nemůžeme důvěřovat teď?“

Muž na ni pohlédl a trochu se pousmál. „Moudře položená otázka.“ Nechal čištění koně a posadil se na zem naproti Jiry. „Zasluhuje si odpověď. Tak tedy, jsem šaman. Ostatní humanoidi o nás šamanech znají různá vyprávění a bezpochyby jsou některá pravdivá, ale není zcela pravda vše, co se koluje ústy mezi nimi. Mnoho řečí o nás tvrdí, že naše způsoby získávání magie jsou hnusné a nelidské a mnohé mají pravdu. Bojí se nás, protože dokážeme být dostatečně mocní, na to, aby z nás strach měli. Nebudu tady rozebírat celou šamanskou historii, ale ano, umíme získávat energii a to i životní z ostatních živých, či mrtvých zdrojů. Včera jsem si také vzal část tvé síly, abych mohl vytvořit dostačující iluzi.“ Udělal pomlčku aby to mohla vstřebat a uvědomit si smysl těch slov.

Podívala se na něj zvláštním pohledem, který si, ač dobře uměl číst v lidských tvářích, nedokázal vyložit.

Bylo to v zájmu našich životů, jinak bych to neudělal. Nemusíš se bát, jak jsi sama řekla důvěřovali jsme si, proč bychom si tedy nemohli důvěřovat dále?“

Jsi tedy něco jako mág?“

Dá se říct.“ udělal krátkou pomlku, pak pokračoval. „Je mnoho způsobů magie.“ Potom se oba odmlčeli.

Postavil se, rozhlédl se do okolí i do směru, kterým v noci přijeli. Stále tam plály ohně.

Jak, tě tedy mám nazývat?“

Otočil svůj pohled na ní: „Můžeš mi říkat Giral. Mé jméno je dlouhé a z mnoha jazyků. Ale to se může stát i tobě, že dostaneš více jmen. Je to velká pocta, když dostaneš jméno třeba od elfů. Každé jméno ti něco dává. Džinové, když dostanou jméno od svého mistra, tak dostanou i jeho moc, umění a sílu.“ Letmo ji pokynul, „je čas, abychom vyrazili.“

Zvedla se: „Mé jméno je Jira. A kam vlastně, jedeme?“

Musíme se dostat na druhou stranu téhle západní pustiny. Převedu tě přes „Blum Glum“, což jsou rozlehlé močály asi den cesty odtud. Potom projedeme „Brázdnou pláň“, nakonec tě dovedu až k blízkosti pohoří „Arlenddor“. Odtamtud už půjdeš, kam budeš chtít sama.“ Nasedl na, již při řeči, osedlaného koně.

A ty? Kam pak pojedeš ty?“

Já pojedu taky kam mě nohy mého koně ponesou. Má cesta je daleká.“

Jira se již dál nevyptávala, vysedla za něj na hnědáka a vyjeli vstříc novému. Ohně nechali za sebou, nikdo je už nepronásledoval. Alespoň jak to vypadalo.


* * *


Nový den mi přinesl úlevu od horečky. Cítila jsem se lépe i po stránce svých zranění. Působení hojivé masti bylo znatelné. Hodně jsem ale prospala a kupodivu jsem se prozatím cítila v bezpečí.


* * *


Tuhle bažinu musíme projít pěšky. Kdyby nás chtěl někdo pronásledovat, měl by přinejmenším stejné potíže jako my.“

Jak se krajina rázem změnila. Náhle se před nimi zazelenala tak hustá a jasná tráva, až bylo k neuvěření, že je tak živá. To byly první příznaky začínajících mokřin. Čím více se nořili do hloubi Blum Glumu, tím více pociťovali přítomnost vlhka, dusna a komárů, kteří s nabývajícím šerem zhušťovali svá hejna. Doposud je nikdo nepronásledoval, nebo to alespoň nedal o sobě znát, avšak Giral cestoval stále stejným neúnavným tempem, jako by jim byl někdo v patách.


* * *


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru