"Nevím" - volání o pomoc

     Chci utéci! Ta myšlenka mne provází neustále. Nemohu spát, pořád to přemílám dokola a jsem na rozpacích, zda jsem se náhodou nezbláznila. Okolí už nesnáším, ani svého ex, ten si hraje rádoby na kamaráda, protože mých služeb hojně využívá.Vařím mu, peru, uklízím, dům pohlídám, když není doma. Nic víc, jen zlá slova za to sklízím, když zeptám se na něco - "jsem blbá a nemám se na nic ptát, a když se mi to nelíbí, ať jdu někam ....!"

     Už nevěřím ani kamarádce. Pocit mám, že není upřímná. Že ráda mne má, jen když jí přitakám. Možná jí křivdím, vyslechne mne vždy, ale jakoby byla myslí nepřítomná, má jistě dost svých starostí. Říká mi sice "poslouchám, jen se vymluv," ale když jí říkám "uteču, to jediné mne vyléčí," říká, abych si nic nenamlouvala, že život svůj už nezměním a budu pořád stejná, že už nic jiného mi nezbývá, těch lidí okolo, už se nezbavím!

     Mé pocity již nejsou normální. Stále si myslím, že každý mne jen využívá, nejsem spokojená sama se sebou, nevím, co mám dělat!? Zůstat, nebo odejít? Celé mé já říká "odejdi!" Povaha však mi nedá, točím se pořád dokola a život mi utíká v tom reji zcela zbytečně, nevyužitý. Jsem tu jen, abych posloužila a když chci něco já, vše je špatně. Každý se na mne oboří "co bys vlastně chtěla?" Já to nevím, asi žít normálně. Jako každý jiný. Radovat se ze života.

     Chtěla bych, aby mě syn respektoval, když vše jsem mu obětovala, pohodlí jeho je mým, darovala jsem mu vše, co jsem měla a já teď jezdím sem a tam a nikde nejsem doma. Vnuky své nevidím, protože jeho žena ráda mne nemá, nikdy neměla, jen do té doby, než jsem jim svůj dům darovala. Teď, když u jednoho stolu sedět se mnou má, tak si odsedne. Vnouček osmiletý mi říká "teto" místo "babi," protože mne vůbec nezná a toho maličkého jsem viděla jen jednou a ani pochovat jsem si ho nemohla.

     Matka, nikdy se ke mně jako matka nechovala. Bratři umřeli a já zůstala sama a ona nárok si teď činí, aych se o ni postarala. Když ji musím vařit, uklízet a intimní hygienu provádět, je mi zle, pouhý dotek působí mi, že bych se málem pozv...... Já ji doslova nenávidím!

     Zdá se Vám být zcela zvláštní ten "necit," který k ní chovám? Mně také, ale ona a táta zničili nám život. Všem svým dětem. Táta, ten žije někde daleko a dávno se o nás nezajímá. Zůstala jsem jen já a teď máma by chtěla, abych to co ona pro mne nikdy nedělala, dělala já pro ni.Když jí to říkám, cítí se dotčená, nadává mi, hádáme se jako psi. Ale, psi se časem srovnají, já však trpím vším tím a poslední dny připadám si jako šílená, ztrácím soudnost, nevím co mám dělat!?

Vlastně vím, co udělat bych měla. Ale, proč mi brání dobré vychování odejít, když mi ho nikdo do hlavy nedal? Ulice mě vychovala. Možná proto, já nevím. Nevím si již rady a někdy napadá mě, že nejlépe bych udělala, kdybych už nebyla. A měla klid! Jsem štvanec svého vlastního já!

     Zní to jako pláč ukřivděného dítěte, bohužel je to pravda holá. Nevím jak dlouho to vydržím a prosím Pána Boha, ať smiluje se nade mnou a poradí mi!

                                                                                                                                                                 Nikoho jiného nemám!!