Legendy z Agwynnu

Nad Teegallanskou pustinou se zvolna snášela tma. Na východě, kde se proti temně modré noční obloze rýsovaly černé rozeklané vrcholky Haradwaithských hor, vyšel tenký srpek měsíce a jeho slabé světlo mdle osvětlovalo pustou bezútěšnou krajinu. Avšak o pár hodin později měsíc pohltila černá mračna.
Nad krajinou se rozhostilo hluboké ticho, které nevěstilo nic dobrého. Během několika minut se vzduch stal těžkým a dusivým. V dálce prozářil oblohu klikatý blesk. Blížila se prudká silná bouře, která se v těchto místech a v tuto roční dobu často vyskytovala. Široko daleko se rozléhalo ohlušující hřmění. Po chvíli se začal zvedat slabounký vánek, který s sebou bral zrnka písčité, vyprahlé, dávno mrtvé půdy.
Najednou se ve stále sílícím větru ozvaly rychlé zvuky, které rozhodně neměly s přicházející bouří nic společného. Někdo se blížil... Zvuky jeho pohybu měly už brzy změnit osud celé této země. Temné síly, které byly kdysi poraženy a několik dlouhých století se skrývaly ve stínech, se znovu probouzely k životu s jedinným cílem: zniit své nepřátele a ovládnout zemi Agwynn.
V matném světle se z temnoty, která se šířila od Haradwaithských hor, vynořily tři tmavé body. Opuštěnou krajinou běžěli tři  velicí váleční oři, černí jako ta nejtemnější noc. Jako dnešní noc... Jejich jezdci je nutili ke spěchu. Oblečeni byli do dlouhých hrubých plášťů, které spadaly přes zadky koní, ale teď se v rychlé jízdě bouřlivě vzdouvaly. Dlouhé kapuce padaly jezdcům hluboko do tváří, aby zakryly jejich odlišnost od všech ras, které v této zemi žily. Pláště těmto jezdcům sloužily jen jako maskovací převlek, aby se mohli nenápadně přiblížit k lidem, a aby dali svým beztvarým tělům nějaký tvar. Byli zhmotněným zlem, postrachem, který nebylo možné zničit, nesmírně inteligentním a obávaným nepřítelem, byli stíny stejně jako jejich zvířata. Ujížděli neuvěřitelnou rychlostí a kopyta koní se sotva dotýkala země.
Jeden z černých jezdců před sebou držel nějakého muže. Na spánku mu právě zasychal velký krvavý koláč a hlava mu bezvládně klimbala ze strany na stranu. Jeho stříbrné brnění bylo na několika místech promáčknuté a pokryté blátem a špínou.
Před jezdci se najednou objevilo rozlehlé místo, které pohlcovalo slabounké měsíční světlo jako houba nasávající vodu. Kdysi tam stávalo velkolepé a vznešené město Alasdair, ale dnes se mu veškeré živé bytosti zdaleka vyhýbají a výstižně jej nazývají Město mrtvých. Po velké bitvě, v níž bylo zlo poraženo, bylo město tak zpustošeno a vypleněno, že se do něj tamější obyvatelé už nikdy nevrátili. Dnes tu z něj zbyly jen zříceniny a rozvaliny starých a honosných staveb výhružně čnící k nebi. Černí koně se nezadržitelně řítili mezi zborcenými zdmi paláců a domů po něčem, co zřejmě kdysi byla hlavní ulice směřující na náměstí ve středu města. Jako kdyby měli křídla, prolétli koně mezi obrovskými sloupy a vyhnuli se rozbité kašně. Popoháněni neznámou silou cválali dál a dál. Mezi rozvalinami se rozléhal dusot kopyt a burácející hřmění bouřky. Ve chvíli, kdy první dešťové kapky zabubnovaly na kamenné dláždění, vřítili se koně na volné prostranství přímo uprostřed města. Od huby jim odkapávala bílá pěna. Z domů tu mnoho nezůstalo, snad kromě několika sloupů a zdí, které prorůstala vysoká tráva. A uprostřed všechné té zkázy, která byla kolem, stál palác z šedého kamene, zdobený mohutným sloupovím a nádhernými ornamenty a freskami. Vypadal jako by se ho ozubené kolo času vůbec nedotklo, jako by ho v nelítostné bitvě ušetřili... V tom paláci přebýval Pán.
Jezdci prudce přitáhli koním otěže a zastavili přímo pod širokým schodištěm před nepoškozeným palácem. Dlouhou chvíli zůstali nehybně sedět v sedlech a ostražitě poslouchali noční zvuky, které ovšem přehlušovalo hřmění a šumění deště. Dnešní noc nesmí mít žádné svědky. Největší z jezdců zasyčel jako had a vzápětí všichni seskočili na dláždění. Zajatého muže hrubě stáhli ze sedla.
Muž se postavil na nohy, ale vzápětí se bezvládně sesul k zemi. Černý jezdec se k němu sehnul, hrubě jej udeřil do obličeje a nadpřirozenou silou ho znovu vyzdvihl na nohy. Postavil muže na nohy a jako otroka jej za sebou táhl po vysokých schodech nahoru. Z velkého širokého vchodového portálu, ve kterém panovala hrůzostrašná temnota, k nim vanul ledový vzduch. Na jeho prahu se jezdci zastavili.
„ Běž dovnitř!“ Vyděšený muž se potácí dál, zatímco jezdci nehybně čekají před palácem. Muž jde vstříc temnotě, ale netuší, že jde také vstříc vlastní smrti... A jeho smrt  způsobí tolik zla, bolesti a utrpení všem živým tvorům v Agwynnu.
O několik vteřin později se z hloubi paláce ozval zoufalý smrtelný výkřik, který se vzápětí ztratil v dunění hromu. Zničeným městem se proháněl prudký vítr, silný hustý déšť bičoval zemi a velmi rychle se začínaly objevovat kaluže a stružky, v nichž se kalná voda valila do nižších poloh.
Oblohu prozářil gigantický blesk a hlasitě zapraštělo. Ve vchodu se objevila vysoká silueta muže, který před několika okamžiky vešel dovnitř. Černí jezdci se uctivě uklonili až k zemi: „ Náš Pane!“
Muž se zhluboka nadechl a vážným pohledem sledoval křižující se blesky na obloze. Jeho černé oči se najednou rozhořely zlobou a záští.  „ Stoupenci Weyru... je jich plný Agwynn! Celá země jimi páchne.“ zasyčel zlověstně.
Největší jezdec se rozhlédl kolem sebe a odpověděl: „ Agwynn ještě není připraven na Tvoji vládu, můj pane. Bude potřeba se prvně zbavit weyrověrců, elfů a jiných ras, které ještě dosud ve Weyr věří. S lidmi se mnoho problémů nevyskytne, jsou slabí a zbabělí, než aby se nám ubránili.“ Jezdec bezděky sevřel v otrněné rukavici rukojeť svého černého meče.
Jejich pán se zamračil. „ Vím, Qadrone. S elfy i jejich spojenci se nebude bojovat lehce, ale nejsou neporazitelní. Náš plán je dokonalý, ale za těch několik století jsem si všiml jedné maličkosti, která jej může ohrozit.“ řekl hrobovým hlasem. „ V Proroctví se píše, že se má objevit Vyvolený. On jedinný mne může zničit. Jděte a najděte ho! Pokud se Proroctví nemýlí, měla by se jeho moc projevit o příštím letním slunovratě. Najděte ho a zabijte! Běžte. Připravte moji zemi na příchod skutečného vládce!“
„ Jak ho poznáme?“ zasyčel jezdec.
„ Podle prstenu. Byl jsem si jist, že jsem ho bezpečně ukryl, ale někdo skrýš objevil a prsten si vzal. Vyhledejte poslední zbytky mého řádu a řekněte jim, že se jejich pán vrátil, pomohou vám v hledání. Vyvolený může být nebezpečný i vám; zabte každého, kdo vám bude podezřelý. Tak jděte!“ křikl na své služebníky.
Jezdci se vypjali v celé své hrozivé výšce a uklonili se. Náměstím se ozval dusot koňských kopyt. Velicí koně se vyřítili zpoza rohu budovy a s divokým ržáním zastavili pod schodištěm. Nervózně podupávali a odfrkovali, jako by už chtěli vyrazit na dlouhou cestu. Jezdci důstojným krokem sešli ze schodů a hbitě se vyšvihli do sedel.
„A nezapomeňte mi sem poslat léčitele, aby vyléčil ty strašné rány, které jste napáchali na těle, které se mělo stát tělem vašeho pána!“ zavolal za nimi muž dosud stojící před vchodem do paláce. Černí koně se pod zahalenými jezdci vzepjali a divokým tryskem vyrazili kupředu.
Temnou oblohou projel modře zářící blesk a udeřil doprostřed zpustošeného náměstí. Muž, stojící na vrcholu schodiště, mlčky sledoval tři černé stíny, které mu mizely z očí za troskami města, a rty se mu zvlnily do spokojeného úšklebku. Agwynn už brzy bude v jeho rukou...