Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 444 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Vznešená lež
datum / id19.02.2008 / 275831Vytisknout |
autorannoonnyymm
kategoriePovídkyDalší dílo autora
upřesnění kategorieNo je to trošku detektivně lad
zobrazeno830x
počet tipů0
v oblíbených0x
Prolog
Je to o tom, pro koho stojí za to obětovat život a přitom to není jen o tom.
Vím, že by tam zapadaly spíše anglická, nebo americká jména, ale záměrně využiji jmen českých.
Vznešená lež

Hlavní postavy:

Hlavní detektiv: Richard Mach

Pomocník. Jan Novák

Lékařka: MUDr. Horaždíková

Pacientka: Vilemína Petrová

 

 

Bylo slunečné ráno. Slečna Vilemína Petrová se jako každý měsíc chystala ke své paní doktorce. Neměla obavy. Těšila se. Ví, že ji doktorka pochválí. Snažila se. Snažila se prát se svojí maniodepresivitou jako lev. Pečlivě brala léky, chodila cvičit, zdravě jedla, pracovala a relaxovala přiměřeně.

Už se blíží k nemocnici. Vstupuje po schodech podél nekonečně bílých stěn. Dojde až ke dveřím. Je na nich psáno: „MUDr. Horaždíková, psychiatr.“ Posadí se do čekárny a sleduje plakáty na protější stěně. „Jezte léky, jsou dobré.“ Vilemína se usměje a pomyslí si o tom své. Vždyť to přece sama zná. Otevřou se dveře. Vychází žena v bílém plášti. Mile se usměje a řekne: „Dobrý den slečno Petrová. To jsem ráda, že Vás tu zase vidím. Pojďte dál.“

Vilemína vstoupí a zavře za sebou velké odzvučené dveře. Po chodbě se rozlije strašidelné ticho.

 

Doktorka Horaždíková byla pacienty velmi oblíbená. Byla milá, vstřícná, ochotná. Když bylo někomu zle, tak ho vzala klidně i po pracovní době. Rozhodně nebyla ten typ lékaře, pro kterého jsou jeho pacienti jen položkou pro účetní oddělení.

 

Slečna Vilemína odcházela z ordinace. Nemýlila se. Doktorka Horaždíková z ní opravdu měla radost. Byla stabilní a zvládala svůj život. „Tak zase za měsíc, budu se těšit,“ slyšela doktorku jak jí připomíná další návštěvu, i když jí ji pečlivě zapsala do kartičky.

Vilemína šla do centra města. Měla ještě nějaké vyřizování na úřadech. Domů se vracela až pozdě večer. Ještě skočila do obchodu koupit čerstvé pečivo na snídani. Když vycházela málem se srazila ze svojí spolužačkou Kristýnou. Kristýna patřila k těm, kteří ji moc „nemuseli.“ Ostatně jako většina spolužaček. Vilemína byla často v depresivní náladě a tak skutečných kamarádek bylo jako šafránu. Přesto ji na dotaz kam jde odpověděla, že jde hned domů.

 

Zrovna procházela Roosveltovu ulicí a do bytu, kde bydlela už to bylo jen kousek. Ulice byla tmavá a černá. Kromě nějakého starého pána nikde ani živáčka. Ticho a pusto.

Pomalu tu projíždělo auto. Vilemína mu nevěnovala pozornost. Tedy jen do té doby, než se to stalo. Starý pán uklouzl a spadl přímo pod kola toho vozu. Vilemína si důkladně prohlédla auto. „To snad ne. To není možné.“ Ale byla to realita. Auto odjelo, aniž by zastavilo a poskytlo zraněnému pánovi pomoc. Vilemína neváhala a z mobilu vytočila číslo záchranné služby a pokoušela se pána sama oživovat. Nepoznala, že se mu už pomoci nedá. Měla jen to její dobré srdce a tak to zkoušela dál.

 

Přijela záchranka a policie. Lékař pouze konstatoval smrt. Detektiv Richard Mach Vilemínu vyslýchal. Uvedla, že přišla a muž už tam ležel a že si ničeho nevšimla. Richard měl ale šestý smysl a něco mu v tom příběhu nehrálo. Za svůj život už viděl hodně svědků. Na té dívce bylo něco podezřelého. Prozatím ale nemohl dělat víc, než zapsat její výpověď a nechat ji jít.

 

Vilemína nemohla spát. Převalovala se na posteli. Stále musela myslet na přejetého muže. Pustila si televizi. „A máme tu čerstvé noční zprávy z regionu. Dnes v 21:05 byl zabit starší muž vysoké postavy,…policie pátrá po případných svědcích…“

 

Zprávy slyšela i spolužačka Kristýna. Nebyl pro ni problém si dát dvě a dvě dohromady, že Vilemína tam musela procházet přesně v tu dobu a nebyl pro ni nejmenší problém zavolat na policii a říct o jejím rozhovoru Vilemínou.“

 

Konečně měl detektiv Richard Mach něco v rukách. Na základě svědecké výpovědi Kristýny mohl nechat předvolat Vilemínu.

 

Vilemína se vyděsila. Když šla na policii, byla v ní jen malá dušička. Chvěla se. Posadili ji do vyšetřovací místnosti. Po chvíli vešli dva muži. Jednoho znala. Byl to detektiv, co ji vyslýchal. Druhý byl pro ni úplně cizí. Detektiv se představil jako Richard Mach. Druhý muž vůbec nepromluvil.

 

Detektiv Mach byl muž ostře řezaných rysů, se sebevědomým chováním, jistým projevem. Bylo jasné, že to není žádný začátečník. Druhého muže si nevšímala. Detektiv řekl ostrým tónem druhému muži, aby přinesl dvě kávy. Začal výslech.

 

„Co jste viděla?“ řekl detektiv bez jediného slova zájmu nebo účasti a spustil nahrávací zařízení. „Já jsem nic neviděla,“ nejistě odpověděla Vilemína. Ještě nikdy nelhala. Bylo to poprvé a necítila se v tom dobře. Detektiv začal: „Moc dobře vím, že jste tam byla v čas smrti, něco jste musela vidět, tak mi nelžete do očí.“ „Viděla jsem ujíždět auto,“ pípla Vilemína. „Poznala jste to auto?“ řekl detektiv tak, že po ni už řval. „Ne.“ Druhý muž mezitím přinesl kávy. Vilemína se dala do hltavého pití, ačkoliv ji káva příliš nechutnala. Jako by se chytala naděje, že káva odplaví tu vinu lži. Druhý muž se na ni usmál. Chtěl ji úsměvem povzbudit, ale ona ho nevnímala. „Co to bylo za auto? Odpovězte, okamžitě. Tak bude to?“ „Nevím, byla tam tma.“ „Jakou mělo barvu?“ „Snad modré.“

 

Předvolávali ji na stanici každý den. Výslechy už byly nesnesitelné. Přesto Vilemína stále neříkala nic.

Jednou se stalo, že detektiva museli nečekaně odvolat k případu. Vilemína zůstala sama s neznámým mužem, který ji měl „hlídat“. Teprve teď si ho pořádně prohlédla. Byl úplně jiný než detektiv. Měl jemné rysy tváře, mírné vystupování. Oslovil ji. Vilemína si myslela, že ji bude taky trápit. „Já to z vás tahat nebudu. Jestli jste něco viděla a nechcete nám to říct, máte k tomu své důvody a ty já respektuji.“ Vilemína nevěřila vlastním uším. Ten muž se k ní choval tak vlídně. „Já jsem Honza.“ „Vilemína.“

Další výslechy na stanici už nebyly tak strašně nepříjemné. Vilemína sledovala Honzu a Honza po očku mrkal na ni….

 

Ale po jednom obzvlášť nepříjemném výslechu, když už detektiv Mach řekl, že jestli to zítra neřekne, že ji nechá okamžitě zavřít za mlžení svědeckých výpovědí, to Vilemína nevydržela. Maniodepresivita se znovu projevila celou silou. Upadla do hluboké deprese a přeřezala si žíly. Rozhodla se uchránit své tajemství za každou cenu.

 

Mezitím Honza nad ní přemýšlel. Věděl, že není etické jít navštívit vyslýchaného, ale věděl, že se Vilemína musí po dnešku cítit hrozně a tak vyrazil. Nikdo neotvíral. Ale dveře nebyly zamčené. Neváhal a vstoupil dovnitř. Začínal tušit, že tu něco nehraje.

 

Zatímco Vilemína bojovala na jednotce intenzivní péče o život, detektiv Mach se rozhodl povolat k výslechu doktorku Horaždíkovou, aby se zeptal na psychický stav Vilemíny a jestli ji vůbec jako svědka smí použít.

 

Doktorka Horaždíková vešla do vyšetřovací místnosti, posadila se bleskem odmítla nabízenou kávu a bez čekání hned spustila: „Vilemína vám řekla, že jsem toho chlapa srazila já, že jo. Vůbec nic ji nevěřte. Je blázen. Kromě toho, že je maniodepresivní mi naposledy říkala, že má halucinace. Myslím, že si myslí, že viděla mě. Ale já to nebyla. Nesmíte jí to věřit.

 

Detektiv Mach zjistil, že má vražedkyni přímo před sebou a že se sama usvědčila nejhloupějším způsobem. Nebyla to úmyslná vražda, byla to pouze špatná náhoda. Vražda se z ní stala, až když z místa činu ujela a neposkytla pomoc. Detektiv řekl: „zatkněte ji.“

Když odcházela se spoutanýma rukama do svého budoucí ordinace, kde stráví příštích pár let, tak detektiv pokynul rukou ať zastaví. „Jako člověk za moc nestojíte, ale musíte být sakra dobrá doktorka, když vaše pacientka byla ochotná zemřít, proto, aby vás uchránila.“

 

Vilemína se probrala. U její postele stáli detektiv Mach a Honza. Detektiv jí říká: „Tak už jsme dopadli vraha. Už je nám to jasné, chtěla jste ji jen ochránit.“ Vilemína se strašně rozesmutněla. „Teď už mi řeknete, jaké bylo to auto?“ řekl detektiv milým hlasem, jako by ho ta příhoda o dívce, která chtěla ochránit za cenu ztráty vlastního života zcela změnila. „Byla to modrá Mazda 2…1,2 i…značky 2M1 1234.“ Detektiv jen přikývl hlavou.

V tu chvíli se ale nad postel naklonil Honza. Podával ji něco malého zabalené v dece. "Ale pst."  Z balíčku vykoukl malý růžový čenich. Tázavě na něj pohlédla. Nechápala. "Víš, naše fenka Asta měla pět malých hafanů a tak mě napadlo, že bych ti jednoho dal až tě propustí z nemocnice, aby jsi nebyla doma tak sama. Můžeme třeba občas s nimi zajít na procházku." Byla překvapená. Nevěděla co říct. Ticho bylo dost trapné. "Tak co, jak jí budeš říkat? Je to taky fenečka." Usmála se. "Bude to Dafy." A naděje měla nové jméno.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

24.02.2008 21:52:25dát kritice tipstůl
Není to úplně špatný. Ale když se všechno ke konci tak nějak divně zamotá a skončí hepáčem, nad který větší nelze myslet, působí to... podezřele a neni to hezký. A taky, nemůžu si pomoct, mi přijde, že ty postavy se chovají v povídce strašně nelogicky.
A už prosímtě nikdy nepiš do prologu o čem to je a o čem to neni:)
20.02.2008 14:44:09dát kritice tipStvN
Legračně naivní. Strohé. Moc jsi chtěla napsat svůj nápad, ale nedala sis s tím práci. Mnohdy dopadne lépe povídka, která nemá žádný nápad, ale autor si na jejím napsání dá záležet. Škoda.
20.02.2008 14:38:47dát kritice tipAurora Těšínská
Ahoj, vítám tě na Písmáku. Zajímavý nápad, dojem mi kazí některé drobné nedostatky( jako například některé podivné věty ). Každopádně máš moje sympatie za české jména, "amerikanizace" literatury je opravdu odporná.
19.02.2008 23:21:41dát kritice tipannoonnyymm
Aha, tak tam to znám, tam jezdí jednička šalina.
Nějak to teda vymyslím, ale až zítra. Zatím to budeš muset vydržet s blbým romantickým koncem. Nech ji, ať si to užije aspoň jeden den.
19.02.2008 23:18:48dát kritice tipMichael.Alexa
Růsveltka je kolem Janáčkova divadla... spojuje Maliňák s Moravákem.

Měj soudnost, prosím, a nenechávej ten konec tak, jak je... rozhodně ať ji oficiálně nezve na rande, a když, tak ať ho odmítne a ona se nechá sbalit až naponěkolikátý... nějak to vymysli :)
19.02.2008 23:15:57dát kritice tipannoonnyymm
Studuji v Brně, ale netuším, kde tam je taková ulice. Jinak jsem to opravila, ale ten konec tam musím nechat, protože se jí v životě pokazilo asi úplně všechno, tak jí musím dát aspoň kousek naděje. Možná se vezmou a on ji pak uteče s jinou a rozvedou se třeba se budou soudit o děti.
19.02.2008 23:13:20dát kritice tipMichael.Alexa
No, uznávám, že je to krajně dementní důvod... tak nějak jsem předpokládal, že je zmíněná Rooseveltova ulice jen v Brně :o)
19.02.2008 23:01:13dát kritice tipannoonnyymm
Děkuji, jak jsi přišel na to Brno?
19.02.2008 22:51:32dát kritice tipMichael.Alexa
Ahoj,
ad 1) máš tam nějaké chyby, např. Horažďíková s ď, dvě mezery za sebou, Rosveltovu ulici, nahoře MUDr, o pár odstavců níž Mudr., interpunkci .... (čtyři tečky, správně jsou tři) a podobné drobné, takřka zbytečné a o ničem nevypovídající chyby předpokládám z nepozornosti. Často ale čtenáře odrazují, bacha na to!

ad 2)Nejsi z Brna?

ad 3) přepiš si všechna Vás na vás... jednak se to v povídkách jednoduše nepoužívá (vyprávíš ty jako spisovatel a ty nemáš k té babě takový vztah, jako ten policajt...), navíc se to už nepoužívá ani v dopisech (je to naivně patetické)

ad 4) zvláštně střtídáš čas, nevím, jestli to víš, nebo jestli je to záměr nebo jak to vlastně je. Jsem si vědom toho, že třeba Jandourek to dělá, ale tam to "sedí", tady to vypadá, jako že sis toho prostě nevšimla (zezačátku přítomný čas, potom už to je v minulosti), nebo jsem něco přehlédl?

ad 5) ten konec bych být tebou smazal, vymyslel něco méně červeného, chytřejšího a vygradovanějšího

ad 6) vcelku mě zaujal úvodní prvek dramatu a máš kompozičně velmi slušně zvládnutej (podle mě, podotýkám!) poměr dialogů a omáčky okolo, do tohoto stylu se to hodí!

Měj se hezky a ať se daří!


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.