AWWT - I. Říci sbohem

 I.

Říci: „Sbohem.“

K průjezdu v opevnění z dřevěných kůlů se přihnal jezdec. Kůň byl vyzáblý a plný šrámů a starých i nových jizev. Jezdcovo oblečení prozrazovalo, že nepatří k žádnému vojenskému organizovanému oddílu. Byl to takzvaný vzbouřenec proti mocichtivým tyranům a jejich vládě, která by se v daný čas dala označit, jako „chaotický pokus o získání absolutistické moci“. Tato země postrádala jakýkoliv pořádek a mír. Zuřila zde válka. Tady, tam i jinde okolo. Vlastně všude. Byla to celosvětová válka. Válka která zlikvidovala všechny dosavadní systémy vlády. Celá zem byla zachvácena boji. Lidé se shromažďovali do malých společenstev a buď podnikali nájezdy a útoky, rabovali, plenili, nebo se zavírali do různě velkých táborů. Vládla zde napjatá atmosféra a všechen vzduch byl doslova napěchován ostražitostí.

Muž projel branou a pak seskočil ze svého koně. Rychlým krokem směřoval do středu tábora. „Je jich kolem stovky!“ křikl k jinému muži, jenž mu vycházel vstříc.

„Mocňáci?“ Otázal se onen muž z tábora.

„Mocňáci.“ Odvětil příchozí. „Nemáme šanci. A jestli ano, pak je to zpropadeně malá šance.“ Dodal.

„Jak dlouho. Jak dlouho jim to může trvat? Co?“ Jen na vteřinový okamžik se odmlčel, snad aby si povzdechl. Pak pokračoval: „Za jak dlouho se objeví před našim směšným opevněním? Kolik nám ještě zbývá odvážných chlapů? Vím, že jich tady moc nenajdeme a k čemu vlastně ty statečné chlapy, když stejně padnou. Dříve nebo později padne celý tábor. Není tomu daleko.“ Tento beznadějností načichlý hovor spíš sám k sobě, než k jezdci, vedl muž z tábora.

Jezdec však odpověděl, jako by ty otázky patřili jemu, „možná den.“ A aby pozvedl muži z tábora náladu, nebo ho jen trochu povzbudil, dodal: „Ještě je tady možnost volby, pane.“

Muž z tábora se zadíval na jezdce jako by si dovolil říci, něco, co bylo zavrženo a zakázáno.

„Pane, vím, že zásoby docházejí a poslední dodávka skončila v divočině, ale pořád tu nějakou šanci vidím. Můžeme třeba odejít. Změnit stanoviště…“

„Chceš říci že můžeme zdrhnout!“ přerušil muž z tábora jezdcova slova a pokračoval rozzlobeným tónem: „Utéci jako zbabělí a zpitomělí hlupáci! A oni nás tam potom pěkně rozmetají, protože budeme pro ně snadnou kořistí! Nás zhruba čtyřicet proti stovce.“ nadechl se a jeho tón hlasu se změnil z naštvaného na beznadějný. „A oproti tomu můžeme zůstat tady a budeme stejně zbabělí, protože tu budeme hnít jak krysy v díře, opravdu máme nadějné volby!“

Zatím se ke dvojici přiblížil mladý muž, měl kolem 25 let. Nečekaně promluvil. „Já si myslím, že Rick má pravdu. Měli bychom se sebrat a jít. Stejně o našem táboře už jistě vědí a každý útok v této oblasti bude směřovat sem! Tak dlouho, dokud nás nerozmetají, jak jste řekl.“

Na to promluvil opět muž z tábora: „Nemáme šanci!“

„Za těchhle okolností máme jen jednu šanci. Tou je jít!“ pronesl Taylor pevně rozhodnut stát si za svým.

Muž zvedl ruce nad hlavu a nahodil neodporující gesto a slovní prohra a beznaděj se mu vryla do tváře. „Dělejte si všichni, co chcete. Velitel tu už není. Já říkám, že jsme v háji! Chcete si jít do divočiny pro smrt? Jděte. Je mi jedno, co se stane.“ Byla to pravda. Muži z tábora už nezáleželo na tom, co se jim v následujících hodinách přihodí. A i kdyby válka skončila, nejspíš by tomu ještě dlouho nevěřil. V srdci to byl zlomený muž.

Zatímco takhle diskutovali, lidé z tábora se seskupili nedaleko a naslouchali. Byli mezi nimi ženy, i několik dětí různého věku. Mnozí už byli také nakažení beznadějí.

„Když budu muset zemřít, tak zemřu. Ale já si volím smrt, nebo život venku! Nebudu tady čekat na potupnou smrt!“ Potom se otočil k houfu lidí okolo a pokračoval zvýšeným hlasem k nim: „Slyšeli jste, co nás čeká! Já, Taylor, odcházím i kdyby ta šance, kterou vidím venku, byla jen fata morgánou. Volba je na vás. Kdo jde se mnou, ať je připraven k odchodu do hodiny!“

Z houfu se ozvalo pár nejednotných hlasů jako „blázen,“ nebo „má pravdu,“ a podobně.

„Jen si jdi! Jdi si! Na to se podívám, kolik je tady těch…,“ pohrdavým pohledem spražil přihlížející. „…kdo tě budou následovat. Abys nešel nakonec sám!“, již poněkud uklidněn skutečností, že Taylor nezískal jednoznačnou podporu ostatních.

„Budu-li muset, pak půjdu třeba i sám.“ Odvětil s klidnou tváří Taylor. S tím se měl k odchodu ke svému stanu.

Někteří lidé ještě stále postávali a jejich zraky byly upřené kamsi do jiné dimenze. Jiní se jali hovořit o vzniklé situaci a pár se jich vytratilo ať už za účelem sbalit se, nebo se zašít do svých stanů. Jezdec Rick byl samozřejmě rozhodnut následovat Taylora, protože to byl jeho kamarád. A ještě jeden muž z tábora se k této dvojici připojí na sto procent. Jmenuje se Harry a je rovněž přítelem obou, z těchto k odchodu rozhodnutých mužů.

* * *

Hodina určená na sbalení už pomalu končila a u východu se přeci jen shromáždila drobná skupinka lidí, jež se odvažovali opustit tábořiště. Okouněli tam i někteří z těch, co se rozhodli zůstat. Nakonec k bráně dorazila i trojice.

Tay zhodnotil hlouček připravených lidí. Skupinka čítala osm mužů, dvě ženy, jednu dívku a dva chlapce. Takže šestnáct. „Musíme jít celkem na lehko.“ Promluvil.

Muž z tábora tam stál samozřejmě také a když už započali poslední průchod branou v opevnění z kůlů, ještě na ně zavolal: „Tak jo, Pane, Taylore, neměním svůj názor, že je to bláhovost, ale i tak vám přeju šťastnou cestu! Jistojistě se už neshledáme, tak ať se ta vámi viděná šance stane skutečností. Nezklamte ty lidi, ve kterých jste probudil slabou naději.“

Na to se Taylor obrátil k muži z tábora a nahodil slabý usměv. „Díky, pane. Neslibuji budoucnost, je jen přítomnost!“ pak ještě dodal, „sbohem,“ a už definitivně a jako poslední opustil tábor.