Kudrnaté paměti

Chtěla bych se jmenovat Eliška. Eliška Mateřidouška. A nebo Eliška Jasněnka. Na příjmení tolik nezáleží... Jen bych se chtěla podepisovat jménem – mít tak své jméno na dveřích! Ale odmala mi říkali jen Ovečko... Vím, že jsem ovečka, ale přesto, kdybych měla své vlastní jméno a příjmení, mohla bych si ho teď nadepsat na první stranu této knihy, která by pak nesla název „Paměti ovečky Elišky Kudrnaté, co bydlí v domečku mezi šípkovými keři.“ Ale bez jména a příjmení jsme zcela na rozpacích. Jak se bude má kniha pamětí jmenovat? Myslím, že název pro knihu, stejně jako jméno pro ovečku, je velice důležitý začátek. Bez dobrého jména se kniha těžce píše... A já, jako nepojmenovaná ovečka, jsem toho jasným důkazem. (Prozatím nechám svou rozepsanou knihu bez názvu. Snad si postupem času jméno sama najde.)
Dnes je to přesně týden, co jsem se rozhodla sepsat své pamět. Slyšela jsem o tom v televizním pořadu: „Všichni umělci dnes píší své paměti a ti co je ještě nepíší o jejich napsání zajisté uvažují.“ Tato věta mne inspirovala. Měla bych sepsat vše, co ve svém bezejmenném životě zažívám. Je to jistě zajímavější než klasické schéma neznámé herečky, která se vypracovala na známou, bla bla bla, a tak dále. Koho to dneska zajímá? Ovce chtějí slyšet příběhy normálních ovcí. To, co se odehrává v běžném životě. Budu první Ovečka, která se svým dílem přiblíží těm, kterých je na světě nejvíc (asi).
Ale už je skoro čas jít spát! Dnes tedy svou slavnou knihu ještě nedopíšu, ale zítra, zítra...

**

Už je dnes. Hlásím se vám opět z mé postele, poněvadž je večer a každý večer se má ležet v posteli. Přes den jsem uvažovala nad tím, kolik by měla mít správná Kniha Pamětí stránek. Aby nenudila! Ale aby to vše stihla říct! Alespoň vidíte, že svou knihu beru zcela zodpovědně a hned ze začátku si chci vytyčit jasná pravidla, rozsah i obsah, název, úvod a doslov, poděkování, věnování i cenu cca. Myslím že z toho všeho je nejdůležitější úvod. Úvod je vlastně shrnutím atmosféry knihy. Má čtenáře naladit... Tak já bych pro úvod zvolila vůni šípkového čaje. Je aromatický a hlavně zdravý! Má kniha tak bude mít i poučný obsah. Čaj nalijeme do hrnečku s orienálním dekórem, který je teď moderní. (Včera jsem o tom poslouchala v rádiu!) Ale co když někdo bude knihu číst v době, kdy už budou orientální vzory dávno absolutně nemožné? Co si o mně pomyslí? Nu co... Berme to jako odkaz do budoucnosti. Ano! Tato kniha bude mít nejen zdravotní účinky, ale taktéž bude nenásilnou formou mapovat život v dobách minulých, pro mne současných!
Ponechme tedy orientální dekor a dodejme ještě, že v dnešní době je pro pití šípkového čaje ten nejvhodnější. Myslím, že mi to psaní knih půjde. Jsem talent. Tak dobrou noc milí čtenáři. A nezapoměňte – úvod je šípkový!

**

Tak jsem se celý den těšila, až vám napíšu, že na dobré knize je nejdůležitější dobře se na ni vyspat. Je to vlastně taková nezbytná příprava každého, kdo by chtěl být spisovatelem, jako jsem já. Mých kvalit se vám zřejmě dosáhnout nepovede (dnes jsem si v posteli dala opravdu na čas), ale je každopádně přínosem, tuto informaci případným začínajícím amatérům zdělit. A já už píšu třetí den! To znamená, že mám úspěch. A za úspěchem dobrého a vydatného spánku stojí porouchaný budík. Nebudu to zde příliš rozvádět, prostě dnes nezazvonil. Zvoneček na šňůrce zacinkal až když se ke mně blížila sousedka Liška na čaj a na koláč. Vzala jsem si na sebe jen župánek a když se sousedka divila, proč jsem odpoledne v županu, jestli náhodou nejsem nemocná, sdělila jsem ji své nové povolání.
Samozřejmě pro to neměla špetku pochopení. Také svou knihu nepíšu Liškám, ale Ovcím a v tom je velký rozdíl. Dnes se mi například ta Liška pomatená snažila nalhat, že vlna už dávno není v módě! A co byste řekli, že se dneska podle Lišek nosí? Kožichy! Taková nuda! Není na nich jediný pletený vzor! Jediné hladce obratce! Ale já si nenechám zkazit pěkný den jen tím, že se mi někdo snaží namluvit takové hlouposti. Podle ní bych se měla nechat ostříhat! A nejlíp na Ježka. No už vidím souseda Ježka, jak se mi směje... Ovce co se stříhá na Ježka! To je jako Ovce co nosí kožichy... Nejdřív jsem vás tímto problémem nechtěla vůbec zatěžovat, ale sami vidíte, že otázka módních trendů je jednou ze zásadních mezníků v životě dnešní Ovce. Nežijeme již ve stádech, ale určitá pravidla by platit měla.
Jak to tak pozoruji, ani dnes svou knihu také ještě nedopíšu. Bylo zde až příliš mnoho rozruchu na to, abych ji v poklidu a příjemné náladě mohla jako pravá spisovatelka ukončit. Dobrou noc. A nezapomeňte na své vlněné svetry!

**

Vítám vás, milí drazí čtenáři. A hádejte kdo mne dnes přišel navštívit!
(Ptáte se, jestli mi zvonek zvonil? - ano, dnes zvonil, ale to není tak důležité, neboť můj spisovatelský um se již se spánkovým deficitem dovede vypořádat.)
Tak co? Uhodli? Ne? Dobrá, nebudu vás déle napínat, i když dobré drama v knize je jako rosa na trávníku.
V půlce dne přiběhla sousedka Liška, celá zabalená do kostkované deky (Kostkované! Kdyby si na sebe vzala pytel, udělala by líp!), studený pot ji stékal po čele. Ptám se jí: „sousedko, co se vám stalo?“ A ona na to: „neviděl mne nikdo?“ Koukám se ven a říkám že neviděl... No bylo to drama jako v „Počítání oveček“, načež mi Liška vylíčila celý svůj problém. Že jelikož jsou teď v módě kožichy, tak myslivec běhá s flintou po lese a hledá lišku na kožich pro myslivcovou.
„Sousedko! Musíte mi pomoci!“, bědovala ubožačka v kostkované dece. No co já... Já vzala nůžky a celou tu její liščí „parádu“ vystříhala na 2 milimetry. Pak jsem lišce věnovala můj parádní vlněný svetr s norskými vzory a velkou vlněnou čepici s bambulí, to aby si zakryly ušiska.
No vypadalo to na ni mnohem líp, než ten kožich. To vám teda řeknu. A taky vám řeknu, že jdu spát, protože mne ten dnešní napínavý den pořádně unavil.

**
Znovu jsem dnes uvažovala nad smyslem této knihy. Ačkoli mám již hodně kapytol na to, abych se zabývala jejím významem, přesto se i tohle může spisovateli přihodit. A není to žádná ostuda! (Ostudu má leda tak sousedka Liška, protože se teď ke mně chodí každý den stříhat na ježka.) Myslím že nejistota a hledání smyslu vlastní tvorby je v literatuře zapotřebí, neboť se díky tomu díváme na svou práci více kriticky a tím ji vlastně vylepšujeme. Já byla ke své knize dnes chvilku skeptická... Hledala jsem v sobě sílu pokračovat dál. Ale jak vidíte sami, tuto tvůrčí krizi jsem zdárně překonala a tím jsem „Paměti“ povýšila na skutečně kvalitní literární dílo. Proto, abych se nevysílila, pokládám pero na noční stolek a usínám s úctyhodnou myšlenkou na vlastní triumf. Vím to! Tuto Kihu dokončím i kdybych ji měla psát celý týden! Dobrou noc, milí.

**
Vážení a milí. Představte si tu drzost! Odpoledne mi řekl Ježek, že knihy, ketré nesou ve svém názvu slovo „Paměti“ musí obsahovat paměti dotyčného autora. Cožpak já zapadám do nějakého průměru? Cožpak se musím řídit něčí osnovou? Má kniha je knihou současných dnů! Je pamětí těchto večerů! Nebudu Vás přece zatěžovat tím, že jsem Ovce a žiji tady beze jména už několik let! (Dámy nikdy nesdělují svůj věk.) Každý večer ležím zde – jak račte vidět – v této dubové posteli, s hrnkem šípkového čaje a hrstkou sušenek a vyprávím vám, co se mi honí hlavou. Poučuji vás! Blahodárně na vás působím! Obšťastňuji vaše denní chvilky a napínám vás s každou novou kapitolou...
Ježek se rozhodl, že si na truc taky napíše paměti. Asi aby mi ukázal, jak to má vypadat, ale zapřísahám vás - v zájmu duševního zdraví – tuhle knihu nečtěte! Jsou knihy a knihy. Podle obalu čtenář nic nepozná, ale já znám autora a proto si zde mohu dovolit tvrdit, že Ježek je naprostý analfabet. Ježek píchá, má blechy, kazí mou spisovatelskou pověst po lese a smrdí!

**
Dnes jsem si řekla: „Dost!“
Dost vzorům hladce obratce!
Potřebuji novou inspiraci, nové náměty... Zašla jsem proto odpoledne k Netopýrovi na internet, a tam, s jeho pomocí navštívila kluby ovcí z celého světa.
Tak například mexické Ovce pletou zásadně po panáku tequily. No to by spletlo asi i mne... Šály jsou prý díky tomu více barevné a občas se vyskytnou i takové anomálie, jako je svetr bez rukávů. Říká se tomu Pončo, ale já myslím, že za všechno může ta jejich tequila. Kdyby pili šípkový čaj, měli by normální svetry – S RUKÁVAMA - jako máme my v Evropě.
Říká se, že Paříž je mekkou módy, ale já říkám: leda tak pro Kozy! To, co se tam v poslední době děje je opravdu k nevíře! Pletené „podvazkové pásy“ vzbudily i jinak celý den ospalého pana Netopýra. Nejdřív se tvářil, jaká to není hanba, ale když jsem od něj odcházela, tiše mne poprosil, jestli by si tu „hambatou novinku“ nemohl u mne objednat pro svou maželku. Chlípník. A já, poučena moderní dobou, mu odvětila, aby si tu „věc“ raději objednal přes internet přímo z hnízda neřesti, čímž jsem samozřejmě myslela mekku módy – Paříž. Tak. To jsem mu to dala. Kdepak novinky ze světa... To pro mne není. A ještě bych do toho musela bůhví kolik týdnů hubnout!
Tak dobrou noc, milí, a nebojte se! Žádné ponča ani podvazkové pásy náš svět nezahubí.

**
Dnes máme výročí. Píšu už týden! A tak mne napadá, jestli bych už neměla svou knihu pomalu ukončit! Konec ve správný čas je téměř tak důležitý, jako šípkový úvod! Nic totiž nemůže náladu zkazit tolik, jako táhnoucí se nekonečný příběh, který je už jen uměle natahován z hlouposti a exhibice autora. Někteří autoři se totiž svými sáhodlouhými kapitolami přímo opájejí. Nemohou se nabažit pocitu pomyslné důležitosti a pozornosti z řad čtenářu. Kdepak! Já je prokoukla všechny! Jakmile má kniha víc než 10 kapitol, říkám si – egoista jeden! To se mu to psalo! To si to zase užíval - na úkor nebohých unavených čtenářů, kteří četli už jen ze slušnosti. Ale dovolte mi přeci jen, když už máme to výročí, abych si ho i já, skromná autorka pamětí, patřičně a na chvíli i sebestředně, užila. Tentokrát nemám na nočním stolku hrnek šípkového čaje, jak byste možná čekali. Dobrá, prozradím vám svou dnešní specialitku. Dnes jsem si nalila do ornamentálního hrnku trošičku vína. Nu snad to na mne neřeknete! To by byly zítra po lese řeči! Nesmíme ponechat nic náhodě. Okenice jsou zavřené, dveře zamčené a v hrnečku téměř na dně... Dnes svou knihu nedopíšu. Dám si ještě trošilinku na dobrou noc a zítra to spolu uzavřeme. Tak papa a sladké sny!

**
Zdravím! Dnes psát nebudu. Ani tečku! Nic! Tak dobrou!

**
Vítám vás, věrní moji čtenáři. Vítám vás a zároveň se vám musím omluvit za minulou velice krátkou kapitolu, která byla způsobena náhlou žaludeční nevolností. Zřejmě jsem něco špatného snědla, jinak si to ani nevysvětlujte! Já spořádaná osoba, ovce mnoha povahových kvalit a že bych holdovala alkoholismu? To mi dneska řekla liška! Řekla: „smrdíš jako Tchoř!“ Abyste věděli, jistý pan Tchoř má s alkoholem trochu problémy, ale přirovnat slušnou občanku k takovému tvorovi?
To by otrávilo i Hada a toho já znám, ten se jen tak otrávit nenechá!
Ale nechme toho. Každý z nás byl jistě párkrát v životě křivě obviněn z něčeho, co neudělal. Dnes byl mimochodem moc krásný den, tak si ho přeci nebudeme kazit pomluvami. A Lišce zítra řeknu, že čaj došel. Tak. A žádný odpolední čajíček nebude. Haha. Ať si jde k Tchořovi – ten jí určitě něco nalije! Hurá, to jsem to ale krásně vymyslela! Už se těším na zítřek. Tak dobrou noc a těšte se se mnou.

**
Opět vás ráda vidím, moji milí. Těšili jste se se mnou? Zbytečně. S politováním vám musím oznámit, že Liška nepřišla. Je mi moc líto, že se to dozvídáte právě ode mne (nejsem ráda poslem špatných zpráv), ale Lišku dnes vlastně neviděl nikdo. Všichni jsou z toho zdrceni a nejvíc já, neboť jsem se tolik těšila, že ji to vrátím - to s tím Tchořem... A teď nic.
Ale samozřejmě se také bojím, jestli se ji nestalo něco vážného! Já sice tvrdím, že vlna je v módě rozhodně žádanější než zrzavé kožichy, ale co když myslivec nesleduje módní trendy? A pic ho! Teda ji. A s kým pak budu pít čaj? A jíst sušenky? Ach ne! Liška je mrtvá a já se zabývám jen svou malichernou odplatou! Milí, dnes jistě pochopíte, že v tomto stavu knihu dokončit nemohu. Síla osudu zasáhla a já a mé zjitřené srdce se s vámi loučí a doufají, že v osudnou chvilku sousedka Liška příliš netrpěla. Ach... Nemohu ani pomyslet!

**
Dnes bylo stanoveno datum pohřbu. Jelikož se nenašlo tělo, budeme místo paní Lišky pohřbívat její peřinu – tu, kterou měla na světě toli kráda! Proužkovanou... Mimochodem v proužkách mohou spát snad jedině lišky! To já bych nemohla... Ani na smrtelné posteli!
Ale vraťme se k vážnějšímu tématu – pohřeb proběhne zítra přesně v poledne. Při této příležitosti jsem byla občany požádana, abych jako slavná spisovatelka sepsala pár slov, možná i vět, které by se Lišce při smutečním obřadu přečetly. Úkol je to nelehký, ale jelikož mám jediná z širokého dalekého okolí talent, bylo mou občanskou povinností prosbu vyslyšet. Nyní si prosím poslechněte, co jsem s největším smutkem a úctou, napsala:

Milá Liško.
Nosila jste kožich navzdory módním trendům. Někomu by se to mohlo zdát nevkusné, ale vy jste měla svůj styl! A za tím jste si šla, s ovdvahou a nezdolnou vírou ve svou (dnes už víme že mylnou) pravdu. Byla jste svá. A taková od nás i odejdete. Jako proužkovaná peřina, která je nejvíce důkazem vašeho estetického nevkusu. Ale my to pro vás uděláme! Zapřeme se a v nejhorších chvílích odvrátíme hlavu stranou! Ale dokážeme to na důkaz naši oddanosti k vám a vaši památce. Přeji vám, aby jste se v příštím životě narodila jako Ovce.

Ach... Dala jsem do toho psaní celé své spisovatelské srdce! A teď mne omluvte, nemohu dnes více psát.

**
Buďte zdrávi! Jsem ráda, že se opět shledáváme na stejných řádcích. Jistě jste zvědavi, jak dnešní pohřeb v zastoupení peřiny proběhl. No nebudu vás příliš napínat – pohřeb se nekonal. Tedy konal se až do chvíle, než byla z Liščina domečku nadzvednuta proužkovaná peřina, pod kterou spokojeně oddechovala sousedka Liška s prázdnou lahví Tchořova vína v ruce – fuj! Spala tak tvrdě, že neslyšela ani mou slavnostní řeč!!! No jako bych mluvila do dubu! A přitom jsem k dubu stála celou dobu zády! No darmo mluvit... Všichni se zasmáli (teda až na Hrobaříky), Lišku zase přikryli a šli do hostince na pořádnou zádušní hostinu. No řeknu vám, nakonec to nebylo špatné, neboť jídlo pro všechny zaplatila Liščina vkladní knížka.
A já? Já byla šťastná, že si na čajové sezení nemusím hledat náhradu. Tak dobrou noc milí. A pozor na Tchořovo víno! Po dnešku vím, že je to doslova zabiják!

**
Tak a je to tady! Netvařte se, že nevíte o čem je řeč! Že se vám ještě nechce končit? Takhle to chodí vždycky. Nejdřív se čtenářům končit nechce a pak nechají knihu nedočtenou. Já dnes od rána věděla, že uzrál čas. Musíme se rozloučit. Ale věřte mi, není to ani z mé strany lehké pomyšlení, že už se s vámi neuvidím. Kdo ví – možná že napíšu druhý díl.
Vy už samozřejmě víte, jak se tato kniha jmenuje, ale bude te se divit – já to stále nevím. A to je taky kouzlo spisovatelství. Že k vám promlouvám z přítomnosti, je právě TEĎ, tady v postýlce, v župánku a s čajem na nočním stolku, je právě „TEĎ“, kterého se já mohu téměř dotkout! A vy o něm jen čtete. Je to tak trochu smutné. To jistě ano. A možná, pokud si i já jednou tuto knihu přečtu, bude smutno i mi, ale to už ke koncím v knihách patří. Na jedné straně je současnost plná šípkové vůně a radosti z povedené práce a na straně druhé stesk, že už si žádnou kapitolu nepřečtete. Nebrečte mí milí! Taky jsem si na vás za těch 14 dnů zvykla a bude mi po vás smutno. Jestli chcete, poradím vám. Dobré konce knih jsou ty, které vás naladí na nové začátky. Čtěte. To je mé poselství do daleké budoucnosti. Čtěte a pijte čaj. Šípkový samozřejmě.

Vaše Ovečka