Zpěvák od Notre Dame

Vánek té postavě na nábřeží tak dětinsky cuchá vlasy,

Stojí tam tiše, o čem asi přemýšlí? Snad o počasí?

Však i rozcuchaná vypadá z dálky jak dáma všech dam,

Slunce zapadá a stíny věží vrhá na zem Notre Dame.

Do šumění Seiny sluchu lahodí hudba mandolíny,

Těžko říct, zda v ní spíš neprohloubí splíny,

To pouliční zpěvák jen pro ni šanson teskně zpívá,

A jí připadá, že pojednou melodie není tak tklivá.

Oplatí úsměv, snad na něj po celou dobu čeká,

Šanson doznívá a zpěvák klobouk smeká.

Do klobouku na chodník mu hází mincí pár,

Slunce zapadlo a na odchodu šeptá: „Bonsoir!“