kdysi chodila s kosou

     Vylezl z postele, najednou byl v kuchyni, napil se studené vody. Voda, ačkoli byla ledová, cítil jak ho pálí. Žár stékal pomalu až do žaludku. Zničehonic jeho tělo vodu odmítlo. Jeho bílá hruď a kuchyňská linka byly plné zvratků, mezi kterýma byly kousky hořící vody. Roztáhly se mu zorničky jak nejvíc to jde. Z jeho zelenooranžové duhovky zbyl jen tenký obrys černočerné panenky.

     Opřený o linku  zvedl hlavu a ztuhl tak, že málem zapomněl i dýchat.Na stěně nad ním visel nápis: „VÍTEJ V HAJZLU". Jediné co v tu chvíli slyšel byly rychlé nepravidelné mohutné duny jeho srdce. Sklenku, kterou ještě stále svíral v ruce, mrštil nahoru na zeď. Nápis zmizel, zato na těle a šedobílé zkamenělé tváři se mu díky dešti střepů objevily malinké potůčky krve.

     Věděl, že je konec. Nedokázal to zdůvodnit, ale cítil. Bylo to všude. Popadl ho ukrutný strach a zároveň vztek, protože věděl, že si za to může sám. Začal rozbíjet všechno okolo sebe. Nevěděl co má dělat, ale věděl, že něco určitě dělat musí. Myšlenky se mu v mozku rozpadly na miliony kousků a hystericky se vařily dokola. Rozbíjel, porcelán, sklo, prostě všechno. Dělal takový rámus, že neslyšel a neuvědomoval si svůj řev.

     A najednou nastalo hrobové ticho. Všechno se zastavilo. Jakoby se zastavil čas, jen to rušila záclona, se kterou si pohrával lehký mrazivý vánek. Netušil, co se děje a když se otočil... Stála tam ona. Ta němá černovlasá krásná tajemná dívka. Necítil , že by se vzduch byť jen nepatrně zachvěl, přesto se její vlasy vlnily a lehce vznášely. Svým magickým pohledem se mu dívala přímo do očí. Ten pocit byl nesnesitelný. Radši by znovu vypil tu vodu. Teď měl pocit, jako by jeho tělo odmítlo samo sebe. Natáhla k němu ruku, ve které držela velký černý nůž. Bez jakéhokoli zaváhání a ostychu ho přijal. Nechtěl, ale její pohled ho donutil. Pořezal se a než stihl vykrvácet, díval se na to všechno a probodl si břicho skrz na skrz . Pomalu zavíral oči a sunul se k zemi. Poslední co vnímal byl ledový dech a ještě ledovější polibek dívky, která se nikdy nesměje.

     Vlastně to byl sen. Nešel do kuchyně, nezvracel tam z vody, žádný nápis na stěně nebyl a nic nerozbil. Dokonce ani netrpěl maniodepresivní psychózou. Možná by to sám zjistil, kdyby se probral. Navždy už zůstal spát. Pořezaný a s probodnutým břichem.

     Byl to sen, ale jeho rty byly takové zvláštní. Vypadaly jakoby byly zmrzlé...