Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Zpytování

04. 03. 2008
0
0
2183
Autor
macecha

Pro lidi jako já, kteří se cítí sami ......

 

     Znáte ten pocit, kdy se díváte na nepopsaný list a čekáte, že Vás napadne něco kloudného a ono nic?! Je hrozný! V hlavě totálně vymeteno a největší průšvih je, že ani nevíte, o čem byste měli psát. Přitom víte, že  psát byste měli.Protože, když toho necháte, ta invence se hned tak nedostaví. Alespoň tedy, u mne to platí zásadně.

     Venku je přitom krásné ráno, zdá se, že hezky bude celý den. Já mám však v duši černo, kamarádka deprese, mi sedí za krkem. Já nevím, jak z toho pocitu se dostat. Na vše, na co si vzpomenu, nese v sobě prvky smutku. Žádná radost neprosvítá. Možná je to i mnou samotnou, že neumím se už radovat z věcí, které mi život nabízí. Jsem zatrpklá, stará ženská. Někdy se ve mně pohne něco, co bych měla nechat vyjít na povrch, ale schází mi síla, nebo nějaký podnět, který by to na ten povrch vynesl.

     Teď slyším z ulice kvílet sirénu sanitky. To by mohl být ten podnět! Uvědomit si, že měla bych být vděčná, že mohu sedět za stolem jen tak a civět do prázdného papíru, necítit žádnou větší fyzickou bolest, vážit si toho, že se ještě mohu sama hýbat, že se mohu o sebe postarat! Co když je to jen nuda, která mne ubíjí a proto nenapadá mě nic, co by mohlo po přečtení tohoto elaborátu i někoho jiného oslovit. Chce to zásadně nějakou činnost. Uklízení to ne, to není to pravé ořechové. Stejně mi nemá kdo nepořádek udělat, takže nač stále jen prach utírat, nikdo nepřijde, nebude to kontrolovat.

     Vstanu,otevřu okno a dívám se ven. Vidím záhon před domem. Již jsou vidět rozkvetlé primulky, jsou krásně barevné. A ze země se derou i jiné rostlinky, vytahuje je slunce. Pošimralo mne paprskem na bradě. Ano, půjdu ven! Mezi lidi. A možná  potkám někoho, kdo také tak šedě vidí a potřebuje jen trochu popostrčit. Říkáte si, jak poznám, že je to zrovna ten, co po tom touží? Poznám! Ti lidé bloudí sem a tam, chvíli postávají, dívají se na věci, které jiní ve spěchu míjí a ani nezaznamenají. Třeba stojí na náměstí a komentují stavbu supermarketu, která už se blíží ke konci a která zničila starobylou nádheru celého náměstí. Ze starého domu nechali jen průčelí a okolo toho staví moderní krychle. Vypadá to jako "pěst na oko" a tak o tom si povídají. Podle toho poznáte, že jsou sami a čekají jen na to, aby si mohli s někým povídat. "Zařadím" se do fronty a třeba na mne také přijde řada!

     Tak, cíl je určen, šeď zmizela, zase se mám na co těšit. Psát nebudu, není o čem a toto moje "sténání", to by asi nikoho za srdce nevzalo.  A tak toho radši nechám a jdu se trochu nalíčit, ať lidi na ulici nelekám. Tak se mějte, Vy, podobní! Pojďte ven mezi lidi a tam hledejme tu invenci ke psaní, jedině tam ji najdeme, když lásku - jako takovou, už míti nemůžeme. Držím Vám i sobě všechny palce.

 

   

 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru