Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNejlepší přítel člověka
08. 03. 2008
1
7
1994
Autor
Adriana Bártová
Troška radosti ze života, co vy na to?
Paní Blažena byla vždycky hospodyně, kterou by mohli dávat vzorem.
Jenže! Byla doba, na kterou i ona už dnes jenom vzpomíná, kdy se jí věci jaksi vymknuly z rukou. Dovolte mi, abych vám její příběh vylíčila tak, jak mi jej před časem ona sama vyprávěla.
Rodina paní Blaženy žije v malém domku, který s námi sousedí odnepaměti. Přiléhá k němu malá zahrada, na které si její manžel, pan Josef, velmi zakládá. Mají dvě dcery, Natálku a Zuzu, které mamince i tatínkovi pomáhají. Zkrátka rodinná idylka jako v pohádce .Ale! Všeho do času!
U paní Blaženy v práci přebývalo kolegyni štěně dobrmana, tak ho paní Blaženě nabídla. A protože je naše sousedka velmi dobrosrdečná, nedokázala tuto nabídku odmítnout.
Netušíc nic zlého, přinesla zvíře domů.
Pejsek byl milý a přítulný a jenom jedl a spal. Sousedka byla nadšená, ta chlupatá kulička ji naplňovala takovou radostí, že jí upravila v domě i pokojík. Koupila mu pelíšek, misky na krmení i spoustu hraček, určených jen pro psy a krmila ho pouze vybranými dobrotami.
Tak mládě dobrmana utěšeně rostlo. Ve dne v noci odpočíval na kanapíčku, které opouštěl jen v době krmení. Polštářky na tlapkách měl heboučké jak dětské prstíčky, vždyť taky jeho nohy nikdy nepoznaly jiný povrch, než měkký koberec. Nekonečné loužičky a kakánky, které se objevovaly všude kam pes vkročil, paní domu pečlivě poklízela a přivírala oči i nad zničenými peršany, na kterých si až dosud tolik zakládala.
„Blaženko, myslím, že bychom toho psa měli naučit čurat někde jinde, než v domě, nemyslíš?“ nabádal ji znechucený manžel. Ale paní domu si vedla svou o tom, že se musí něco obětovat, vydržet to, však on se to Broček brzo naučí.
Skutečnost však byla jiná. Nechtěla si připustit, že pejska nutně musí za každého počasí často venčit a nevybíravým slovem mu dát najevo, že v domě se kálet nesmí. Bylo jí ho líto, než aby jej v dešti či mrazu trápila venku a kárat jej? Vždyť by jí mohl rozumět a co by si ten pes o ní pomyslel, kdyby mu spílala!
Co myslela tím, že se musí něco obětovat, pocítila v blízké době celá rodina.
Tu a tam si děti neměly co obléci, protože nestihla vyprat a vyžehlit. Jídlo odbývala ve stylu-chyťte si něco do ruky- a dosud spořádaná domácnost začínala chátrat.
Co se dalo dělat-pro pejska se musí něco obětovat.
Tak to vnímala paní Blažena, zbytek rodiny k tomu měl sice výhrady, ale nikdo se neodvážil vzdorovat. Přece jen ona tu měla hlavní slovo.
Naproti tomu Broček měl ze života náramnou radost. Užíval si svého blahobytu v domě a žil si svůj psí život na úkor lidského. Poškrábané stěny, roztrhané koberce, rýhy od drápů na dveřích, to byly drobnosti, které mu paní domu s láskou promíjela.
Když přišlo jaro, pan Josef, který měl Bročka už plné zuby, začal budovat na zahradě ohradu. I boudu mu postavil, zateplil ji, aby na pejska netáhlo a přesvědčoval svoji ženu, aby psa přemístila tam, kam patří. Ale paní Blažena měla svoji hlavu. Nejdřív bylo venku moc zima, pak zase pršelo, nakonec i hodně svítilo sluníčko, zkrátka stále byly vážné důvody, proč pes musel setrvávat v domě.
Jenže s Bročkem nebyly problémy jen doma. Když se snažila s ním jít na procházku, nedopadlo to většinou nejlépe. Trasu stanovoval pokaždé pes. Byl větší a silnější, tak ji vždy hravě přesvědčil o tom, že správná cesta je právě tudy, kudy chce jít on. A když nabral směr, chtěl svého pomyslného cíle dosáhnout co nejdříve a táhnul ji za sebou jako onuci. Marné bylo domlouvání, marné byly prosby. Broček neustával v tahu, byl jako kůň. Zpomalil jen když chtěl po cestě něco slupnout. V nestřeženém okamžiku se rozhodnul pokračovat dál a přes marný odpor své průvodkyně, se znovu vydal kupředu k neznámé metě.
Tyhle procházky nebývaly příliš dlouhé, ale o to víc vyčerpávající. Když Broček naznal, že už se procházeli dost dlouho a že co chtěl to očichal a sežral, dovlekl svoji majitelku domů. Jeden by si myslel, že bude klid, ale problém byl v tom, že pes co sežral, ihned po návratu musel své paní předvést. Asi mu to nikdy nesedlo a pokaždé obsah svého žaludku vyprázdnil na podlahu v domě. V té chvíli nastal okamžik, kdy paní Blažena přivítala existenci ohrady. Broček šel do kotce, paní Blažena pro kýbl s vodou a bylo po odpočinku.
Důvodů k radosti ze zvířete nebylo tudíž mnoho. Byly to snad jen ty okamžiky kdy byl pes v ohradě, nezvracel, neskákal a nikoho nekousal. Byla to velká úleva a tak tam začal trávit větší díl svého života. Ale jemu se to vůbec nelíbilo, zvlášť, když věděl, že o pár metrů dál je měkoučká postel, na které se až dosud vyvaloval. Svojí psí inteligencí nechápal, co se změnilo, tak štěkal a vyl jako o závod, skákal na plot, vytahoval v něm očka a dožadoval se ztraceného pohodlí.
„Musíš být hodný, Bročku,“ domlouvala mu paní Blažena, „zalez si do boudečky a odpočívej.“ Ale jakmile pes uslyšel hlas svojí paní, štěkal ještě víc a snažil se dostat k ní. „Bročku, to nesmíš!“ Ozývalo se snad tisíckrát za den z dříve poklidné domácnosti a postupem časem se zvyšovala i razance výtek až k nadávkám. Paní Blažena už nějak pozbyla obavy, že by jí pes mohl rozumět, možná si to už docela i přála, ale Broček si z toho hlavu nedělal. Neúnavně pokračoval v destrukcích a hlasitém štěkotu. Nakonec se sousedka obrnila trpělivostí a když byl pes v ohradě, nevšímala si ho, nemluvila na něj a ani se mu neukazovala, doufajíc, že bude klid. Občas i byl.
Už už to vypadalo, že se situace uklidní, když jí láska ke zvířatům vnukla myšlenku, že musí zachránit opuštěnou kočku, kterou našla na ulici.Těšila se, že může pro nebohé zvíře něco udělat; poskytla mu stravu a azyl. Mourek byl vděčný za její pohostinnost a z domu se nehnul ani na krok. Pečlivě vyprazdňoval misky naplněné masem, vyhříval si svůj kožíšek na slunci a neúnavně rozhrabával zahrádku pana Josefa. Rodina jen zoufale polykala jedovatá slova, určená paní Blaženě a jejím mazlíčkům.
Komu se však přítomnost dalšího čtyřnohého člena rodiny vůbec nelíbila, byl Broček. Ne, že by láska jeho chovatelky k němu nějak polevila, ale neměl zájem se o své teritorium s nikým dělit. A už vůbec ne s nějakým přivandrovalým kocourem.
Tyhle situace už paní Blažena zvládala dosti ztuha. Pes sice trávil většinu času v ohradě, ale to se mu, jak jsem již řekla, příliš nezamlouvalo.A když jednoho dne západka, která držela branku jeho vězení povolila, pes se tiše jako myška vypravil do domu. To paní Blažena samozřejmě nevěděla. Nemohla tušit, že Broček svým vytrvalým skákáním vylomil jazýček v zámku, že se branka uvolnila a zvíře tak dosáhlo kýžené svobody. Otvírat dveře do domu zvládnul již v době, kdy tam ještě bydlel, takže se hravě dostal dovnitř a vyběhl po schodech nahoru až za paní Blaženou do kuchyně.
To by snad nebylo tak zlé, kdyby v pokoji nezjistil, že jeho místo na kanapi zabírá Mourek. Tiše odpočívá a nikým nerušen spokojeně přede. To psa natolik popudilo, že se s paní Blaženou ani nepřivítal radostným skokem, ale hned se zuřivě vrhnul na spícího kocoura. Ten na nic nečekal. Jako správný lovec, který spí s jedním okem otevřeným, zaregistroval Bročka okamžitě, jak vpadl do místnosti. Nadskočil na kanapi, zježil srst, prskl , psovi seknul tlapkou po čumáku a dal se na ústup. Broček za ním. Marný byl křik a volání zděšené paní Blaženy.
Zvířata se jala v nelítostné nevraživosti k dostihovým závodům. Kocour potichoučku, pes za ním s dusotem stáda koní. Ušetřeno nezůstalo nic .Mourek hledal útočiště a Broček Mourka. Co stálo v cestě brali s sebou. Domem se nesl dusot psích tlap,ohlušující štěkot a vrčení a za nimi zůstávaly jen popadané židle, převrácený stůl a rozsypané kytky. Jako by se tudy prohnal hurikán. Ale Mourek byl šikula. Hbitě vyklouznul ze dveří a hurá do zahrady.
Sousedka zoufale křičela, klela a prosila a snažila se psa polapit a zabránit půtce. Jenže ten ji neposlouchal, porazil ji na zem a vyletěl za kocourem do zahrady. Záhon nezáhon, kytky, zelenina ,skalka, jezírko, konifery a konečně plot, který kocour bravurně překonal a z druhé strany dělal na psa dlouhý nos.Ten šílel a zběsile běhal a mohutnými tlapami přerýval upravené záhony.
Ve světlém okamžiku se paní Blaženě podařilo psa nakonec polapit, ale Broček přivázaný na vodítku pokračoval v běsnění. Nedbal nic na její příkazy a smýkal s ní ze stany na stranu, kam kocour tam on. Při vysilujícím boji sáhla paní Blažena dokonce i k násilí. Z posledních sil ho pak dotáhla k železnému kůlu, kde jej přivázala. Škody na porostech byly již nenapravitelné.
Ohrada zela dokořán a rozbitá branka vypovídala, co předcházelo krvelačné bitvě.
Když odpoledne dorazil k domovu zbytek rodiny, nalezli svou matku v rozvalinách domácnosti a se zničenou zahradou. Paní Blažena ve svém zoufalství nebyla schopna dát nic do pořádku. Seděla potlučená v křesle a nepřítomný pohled prozrazoval, že ji muselo potkat něco strašného. Ta spoušť kolem ní byla výmluvná.
Rázný konec tomu šílenství udělal pan Josef. Podal inzerát a milého Bročka nabídnul zkušenějšímu chovateli, aby jej zkrotil a zbavil rodinu té nekonečné radosti a potěšení mít psa.
Mourek sice zůstal a každé jaro dává svoji přítomnost najevo rozhrabanými záhony, ale když nezávodí ze psem, dá se to s ním vydržet. Paní Blaženě trvalo velmi dlouho, než domácnost uvedla do původního stavu, ale tohle ponaučení, říkala, bude mít nadosmrti.
A pak že je pes nejlepší přítel člověka.