Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Bitva o Terenon city 3

18. 03. 2008
0
0
1337
Autor
hubaj2

Zbylo nás přesně 31. George byl beta 51, z Borise jsem udělal betu 52. Kromě George byla celá moje původní smečka mrtvá a tuhle jsem poskládal dohromady ze zbytků z celé divize. Jestli se někde v ruinách držely nějaké další smečky jsme nevěděli, protože jsme udržovali rádiové ticho pro případ, že by se nás nepřítel pokusil zaměřit.

Mí psi seděli v kruhu uprostřed ruin toho, co dříve byl nejspíš rodinný dům. Ti, kteří neměli hlídku, seděli a leželi všude v troskách a prázdně zírali. Naše jediné štěstí bylo, že nepřítel nevěděl, kde přesně jsme.

            Když jsem je viděl, bylo mi příšerně. Jsem poslední alfa na planetě, vlastně poslední alfa ve vesmíru. Během těchto pár dní jsem si velice intenzivně uvědomil, že nikoho naše životy nezajímají. Pro všechny jsme jenom kusy masa ve zbroji, které excelují v zabíjení nepřátel. Pro nikoho nejsme lidé.

            Plukovníka zajímalo jenom jeho vlastní kariéra a bylo naprosto jedno, že u toho zlikviduje celou svoji elitní divizi. Ostatní velitelé to nečině sledovali a nedělali nic.

            Ano, je pravda že jsme si to zasloužili. Všichni kromě jednoho jsme sem byli poslaní za nějaký zločin. Zabili jsme, znásilnili nebo zradili. Ale má jakýkoliv trest právo vám vzít vaše lidství? Má jakýkoliv soud právo zbavit vás toho, co z vás dělá člověka?

            Moje myšlenky mě hnaly k šílenství, ale nemohl jsem si pomoct. Nemohl jsem se připojit ke zbytku vesmíru a vidět ty chlapy jenom jako psy na odstřel. Bojovali jsme tu tvrdě a dost možná jsme Federaci přinesli největší vítězství, jakého dosud dosáhla. Copak jsme neměli právo na trochu uznání? Neměli jsme právo na to, aby nás z tohohle pekla dostali?

            Musel jsem uznat, že vlastně nezáleželo na tom, jestli teď přežijeme. Spíše dříve než později si nás najde kulka, granát nebo nůž. A i kdybychom zázrakem přežili, implantáty v našich tělech si pomalu vybírají svoji daň.

            Ale mohl jsem jim dát jen jednu věc, jednu věc, kterou nám sebrali. Je to ta nejlidštější věc na světě bojovat o každou sekundu života navíc. Nebudu tu čekat než nás zabijou. Zkusím to, zkusím udělat aspoň něco. Budeme lidi na posledních pár okamžiků, přestaneme být odevzdaní smrti a budeme se rvát o každou molekulu vzduchu, kterou natáhneme do plic, o každý úder srdce a elektrický impuls v mozku.

            Vstoupil jsem mezi ostatní. Byli zlomení, zoufalí, smutní. Zrůdnosti, které jsme za posledních pár dní, viděli a naprosté ignorování našich proseb o pomoc ze strany velení, překročily hranici. Jakmile se tu objeví nepřítel, nechají se postřílet jenom aby ukončili utrpení.

            Zhluboka jsem se nadechl a prohlásil: „Dnes v noci prorazíme obklíčení a dostaneme se do Terenon city.“

            Ti méně zoufalí se křečovitě zasmáli. Moje tvář byla jako socha. Smích odumřel a mí muži viděli odhodlání v mých očích.

            „Alfo, Paule, to nemůžeš myslet vážně!“ zděsil se George. „Na čtyřech kilometrech mezi náma a Terenon city je několik set tisíc mužů. Ale k nim se ani nedostaneme, protože jsme v týhle hnusný díře obklíčení!“

            „Georgi, nemáme co ztratit. Je noc, udeříme na jednom místě vší naší palebnou silou. To je to poslední, co by čekali. Máme výhodu, noktovizory a moment překvapení. Než se stihnou vzpamatovat, budeme odsud a na cestě k Terenon city.“

            „Nemůže to vyjít, prostě nemůže.“ George vrtěl hlavou.

            Zhluboka jsem se nadechnul, vzduch zase pomalu vypustil ven a podíval se Georgovi do očí: „Přesně tohle je cíl těch hlavounů nahoře. Vzít nám veškerou naději. Já říkám ani náhodou. Dokažte jim, že jsme pořád lidé, že se budeme rvát o každou vteřinu života, dokud budeme dýchat. Zkusíme prorazit cestu k Terenon city nebo při tom zemřeme. Nic jiného nám už stejně nezbývá.“

            Netrvalo dlouho a naše skupinka vyrazila.

 

            Útok na Terenon city začal včera odpoledne, krátce po tom, co padl Psí kopec. Opevněné budovy podpořené zepředu linií zákopů se prokázaly jako skvělé pozice a 4 kilometry mezi psím kopcem a Terenon city se proměnily v hrob obrovského množství aliančních klonů.

            Neexistovalo pochyb o tom, že Alianci nedochází síly ani zdaleka. Vždycky tak útočili, nejdřív zkusili nepřítele rychle překonat přímým úderem, pokud to nevyšlo tak teprve zapojovali složitější taktiku a promyšlený postup. Byla to strategie extrémně náročná na lidské zdroje, ale to byla jedna oblast, ve které si Aliance nemohla na nedostatky stěžovat.

            Utche nemohl spát, tak seděl v řídící místnosti a sledoval mapu. Psí kopec se červenal hlídkami klonů a ještě před hodinou na něm byly dvě skupiny modrých bodů. Jednu z nich červení obklíčili a rozcupovali před 40 minutami. Poslední skupinka, 31 psů, měla obrovskou kliku a zatím nebyla odhalena.

            „Pane, máme tady zprávu nejvyšší priority od 2. flotily.“ prohlásil mladý poručík od kontrolního panelu.

            Admirál několika skoky překonal vzdálenost k poručíkovi a vytrhl mu z ruky kus papíru. Byla krátká, jasná a jedním slovem úžasná: Transportní konvoj dorazil červí dírou ve 00:23. Předpokládaný čas výsadku na Terenon 07:00. Očekáváme rozkazy.

            Bylo to tady. Aliance má teď v systému asi 70 procent svých pozemních sil, všechno kvůli Terenonu. To znamenalo, že museli snížit svoje stavy ve všech systémech a byli zranitelní.

Zdálo se však, že se jim takový risk vyplatí. Terenon byl dopravním uzlem, průmyslovou planetou a navíc se na něm nacházelo hlavní velitelství ozbrojených sil, které se z logistických důvodů muselo přesunout ze Země blíž k bojům. Kdyby ho Aliance dobyla, všechny federační síly by byly uvedeny ve zmatek a mnoho z nich by bylo odříznuto od posil. Snadno by získali takové vítězství, že by Federace byla nucena vzdát se mnoha soustav a dokonce snad i ukončit za cenu válku za potupných podmínek.

Jenomže to všechno byla blamáž. Velitelství bylo za nejpřísnějšího utajení přesunuto před pěti měsíci. Na Terenonu teď nebyl jediný štábní důstojník a ačkoli velitelský bunkr každý den vysílal dlouhé šifrované zprávy, ani jediná z nich neměla nejmenší spojení s realitou.

Federace bránila Terenon zuby nehty a nynější situace byla výsledkem šesti měsíců bojů, ve kterém zemřely desetitisíce vojáků při tahanici o každou vesničku, řeku a les. Teprve minulý měsíc se Aliance rozhodla vsadit všechno na jednu kartu a jejich jednotky dostaly mohutné posily. Federace čekala jenom na tenhle transport, posily ze planety Saia. Teď se může rozběhnout konečná fáze plánu.

„Okamžitě pošlete 2.flotile šifrovanou zprávu. Zpráva zní: Napadněte a zničte konvoj. Po splnění úkolu zaujměte obranné pozice kolem červí díry.“ Poručík začal ťukat do počítače.

            „Zaměřte dálkovou komunikaci na pozici 1.flotily a vyšlete zprávu nejvyšší priority, šifrovanou. Zpráva zní: Čelist sklapla.“ Opakujte třikrát.

            Anténa na dálkovou komunikaci fungovala podobně jako lodní motory pro rychlosti větší, než rychlost světla. Otevřely malou červí díru, jenom asi 1mm. Skrz ni poslala zprávu na extrémně vysoké mikrovlnné frekvenci.

            Jakmile je 1. flotila zachytí, vyrazí do akce. Doteď se skrývali v pásu asteroidů. Stačí jim jeden skok a dostanou se k Saie, centru vlády Aliance a sídlu jejich prezidenta. Provedou rychlý výsadek a zlikvidují hlavu draka jménem Aliance svobodných světů v jednom precizním úderu. Většina armády musela být odvelena na Terenon, takže posádka nebude moct odolat, stejně tak flotila byla oslabená a rozprostřená po celém aliančním prostoru, všechno jenom díky diverzi na Terenonu. Bez centrálního velení a s většinou pozemních sil neschopných zasáhnout do bojů se začnou jednotlivé světy od Aliance odtrhávat. Pokud půjde všechno podle plánu, válka i Aliance svobodných světů skončí během týdne.

 

            Ani ne dva metry ode mě postávaly tři klony. Málem jsem nedýchal a byl jsem vděčný za masku na obličeji, díky které jsem mohl šeptat do vysílačky.

            „Téhle hlídce se nevyhneme, musíme zaútočit, všichni se připravte.“

            Rozdělili jsme se do tří skupin a oparně jsem se přesunovali z ruin rovnou na sever. Dvěma hlídkám jsme se vyhnuli, ale tahle moji skupinu překvapila. Tak tak jsme se stihli schovat a klony teď odmítaly odejít. Nejspíš čekali na další rozkazy, ale my si čekat dovolit nemohli.

            Další dvě skupiny se přesunuli nalevo a napravo od nepřítele a zaujaly palebné pozice. „Georgi, máme ještě nějaké C6ky?“

            „Tři nálože v severním sektoru a šest v jižním, kromě toho pár min, ale ty na dálku neodpálíme.“¨

            „Dobře, až dám rozkaz odpálíš ty v severním sektoru a pak jdeme na to.“

            Tři exploze byly dokonalou diverzí. Vojáci se polekaně otočili k nám zády a my zahájili palbu. Rychlá, intenzivní a jednostranná přestřelka zlikvidovala celou hlídku. Teď už o nás věděli a rozhodovala rychlost.

            „Všichni na sever a fofrem! Georgi začni každých dvacet sekund odpalovat jednu ze zbylých náloží, třeba je tím zmateme.“ Rozkázal jsem už v běhu.

 

            „Admirále, něco se tam dole děje.“ upozornil Utcheho desátník obsluhující elektronickou mapu.

            „Buďte specifičtější.“

            „Psi porušili rádiové ticho a vypadá to, že napadli jednu z hlídek.“

„Dejte mi na ně linku.“ To už admirál stál u mapy.

Desátník nestačil splnit rozkaz a už byly modré tečky opět v pohybu. „Pane, já myslím že se pokoušejí prorazit z obklíčení.“ prohlásil a údivem vytřeštil oči.

            Utche si nedokázal představit zoufalství, které je k tomu vedlo. Na kopci bylo minimálně deset tisíc aliančních vojáků. Pokud se na chvilku zastaví, obklíčí je a rozsekají. Jenomže psi neměli co ztratit.

            „Co to děláte, vojíne?“ zakřičel najednou Utche. Jeden z vojáků se totiž sebral ze strážního postu a vyrazil ke dveřím.

            „Pane admirále, plukovník Bridges mi rozkázal, abych mu osobně hlásil jakékoliv změny na Psím kopci.“

            Ten vychcanej parchant, ulevil si Utche v duchu. Nechce si to nechat hlásit oficiálně, protože to bylo v záznamech. Tak zneužil vojína. Bridges se o Cyberdogs až příliš podezřele zajímá na to, že je odepsal.

            „Zůstanete tady.“

            „Ale pane, byl to přímý rozkaz...“

            „Admirál je výš než plukovník a tohle je taky přímý rozkaz.“ Utche byl klidný, ale autoritativní. Pak se oslovil všechny v místnosti: „Nikdo z vás nebude nic hlásit plukovníku Bridgesovi ani na lodě Cyberdogs až do odvolání.“       Místnost zašuměla zmatením, ale Utche si byl jistý, že poslechnou.

            „Pane, mám tu to spojení.“ Podával mu vysílačku desátník.

 

            Nemohl jsem tomu uvěřit. Zatímco jsme běželi a zrovna jsme na pravém křídle minuli skupinu asi sta klonů, kteří postupovali k místu našeho střetu s hlídkou, mi zarachotila vysílačka a na nešifrovaném kanále se ozvalo: „Tady je admirál Utche z Jupitera. Volám velitele Cyberdogs na Terenonu, slyšíte mě?

            „Tady je alfa 5, slyším vás jasně a zřetelně.“ Kvůli konverzaci jsem nezpomalil, i když to už za chvíli bude nejspíš jedno. Popraví nás za opuštění pozice bez rozkazu. Bál jsem se, že to přijde, ale nemohl jsem to ovlivnit. Odpálí mikronálože, které máme každý v hlavě pro případ, že bychom neuposlechli rozkaz nebo nám ruplo v bedně. V jednotce, jejíž značnou část tvoří psychopatičtí vrazi, je to nutné opatření.

            „Právě teď startuje vaše letecká podpora a připravujeme se na orbitální bombardování. První stíhači by se měli dostat do atmosféry asi za 12 minut, tak se do té doby držte a držte se v pohybu. Zvládnete to, vojáku!“

            Nic by mě nedokázalo překvapit víc. Tam nahoře byl někdo, komu jsme nebyli úplně lhostejní, nemohl jsem tomu uvěřit. Ale na přemýšlení nebyl čas, protože se nám do cesty postavily asi dva tucty klonů, kteří se kryli v ruinách.

            „Kupředu! Nezastavujte se!“ zakřičel jsem a hnal se pořád dál bez ohledu na nepřátelskou palbu. Přišli jsme o dva psy, než jsem přestal sledovat situaci, protože jsem proskočil zbytky rozbořené zdi a vrazil nůž do jednoho z klonů.

            Neměl jsem čas podívat se, jak umírá, protože jsem skočil doprava a odrazil hlaveň pušky dalšího vojáka. Dávka neškodně vyletěla do vzduchu. Vyrazil jsem s nožem, klon mi uhnul a uštědřil mi rychlý kopanec. Musel si málem zlomit nohu o můj pancíř, protože zakřičel bolestí a obličej se mu stáhl do bolestivé grimasy. Rychle jsem jeho trápení ukončil bodnutím do krku.

            „Rozumím admirále, cíle pro leteckou podporu budeme posílat na téhle frekvenci.“ To už jsme zase běželi vpřed.

 

            Celý štáb žil rádiovými zprávami pilotů a komunikací s ustupující jednotkou Cyberdogs. První letka se dostala na místo právě včas, protože nepřítel zatarasil psům cestu v počtu asi 250 klonů na okraji vesnice. Prudký nálet s tříštivými bombami přesně naváděný alfou 5 prorazil cestu a smečka se teď přesouvala po severním svahu, kde nepřítel neměl opevnění a měli tak slušnou šanci se dostat skrz.

            „Zavolejte 28. a řekněte jim, ať se připraví na palebnou podporu Cyberdogs. Ať okamžitě vyhlásí bojový poplach.“ Utche byl pravý vůdce, silný, sebejistý a klidný.

            „Co se tady sakra děje!“  zakřičel plukovník Bridges jenom co vstoupil do štábu. Bylo to nevyhnutelné, řekl si Utche, dřív nebo později by se to dozvěděl.

            „Přeživší z divize Cyberdogs se probojovávají do Terenon city.“ Utche se široce usmál. „Poskytujeme jim leteckou podporu.“

            Bridges byl zaskočen a pár okamžiků jenom prázdně lapal po dechu, jak se snažil tváří v tvář nadřízenému důstojníkovi ovládnout vztek. Pak ze sebe pomalu vypravil a bylo vidět, že se snaží vší silou ovládnout: „Proč jste mě nedal zavolat, pane?“

            „Nebyl k tomu důvod.“

            „Ale ta jednotka je pod mým velením!“

            „Pokud vím, tak vy jste zase pod mým, takže Cyberdogs jsou i moje divize!“

            Plukovník byl naprosto vyvedený z míry. Jeho sebejistota a arogance byly pryč. Nervózně došel k mapě a opřel se o její okraj.

            „Pane,“ prohlásil po chvilce, „navrhuji stáhnout leteckou podporu. Je to zbytečný risk...“

            „Zamítá se.“

            Bridges ztratil nervy. „Okamžitě mě spojte s Moranou!“ zakřičel na komunikačního důstojníka a ten poslušně začal posílat volací znaky na vlajkovou loď divize Cyberdogs.

            „Zrušte to.“ Utche ho klidně zastavil. „Není jediný důvod obtěžovat posádku Morany, svoji munici pro orbitální podporu vystříleli během včerejších bojů.“

            Bridges zavrčel a na chvíli to vypadalo, že se na Utcheho vrhne, ale nakonec se ovládl. Vykráčel z místnosti a všem se okamžitě ulevilo.

            Utchemu to konečně začínalo dávat smysl. Ti psi měli něco, co mohlo Bridgesovi zničit kariéru, pro nic jiného by takhle své sebeovládání neztratil. Rychle poslal dva vojíny z lodní bezpečnosti, aby plukovníka sledovali. Byl zoufalý a bůhví o co by se mohl pokusit.

 

            „Kašlete na něj! Nezastavujte se!“ zakřičel jsem a popohnal dva psy kupředu. Jejich kamarád to měl za sebou, byl jako řešeto po zásahu dávkou z těžkého kulometu.

            Byli jsme asi v půlce cesty. Stopovky křižovaly polem, jak se nás Aliance chaoticky snažila zlikvidovat. Letectvo však nepřítele rozptylovalo a oni nás nedokázali přesně lokalizovat. Postupovali jsme podle navádění z průzkumných letounů, takže jsme naráželi jenom na malé skupinky nepřátel, které jsme rychle a agresivně přemohli. Nesměli jsme se zastavit a v poli jsme museli zanechat jedenáct psů.

            Ozval se George: „Jsme v hajzlu, průzkum to podělal! Přímo před námi jsou dva tisíce klonů a obrněná vozidla. Přes ty se nedostaneme!“

            Nehodlal jsem se vzdát, ne teď, ne po tom všem! Bleskově jsem se rozhodl pro velký risk: „Kolibříku, potřebujeme zadýmit prostor od 50 do 150 metrů před námi a nešetřete!“

            „To nemůžeš myslet vážně!“ George pochopil.

            „Zvládneme to.“ Boris byl pod palbou klidný a odvážný. Byla škoda, že zahodil svůj život, ale nemohl za to.

            Kanystrové bomby vypustily padesát metrů nad bojištěm svůj náklad stovek mini kouřových granátů a pokryly celý prostor. Přepnuli jsme na infravizi a vyrazili rovnou do oslepujícího obleku.

            Najednou jsem byl sám a viděl jsem jenom asi na 5 metrů. Zpomalil jsem, protože jinak bych se natáhnul a pokračoval tak rychle, jak jsem si jenom troufnul. Slyšel jsem výkřiky zmatených klonů a čas od času střelbu.

            Málem jsem narazil do skupinky čtyř, která s rukama nataženýma tápala mým směrem. Vyhnul jsem se jim jenom asi o metr, ale jak jsem se chtěl ujistit, že si mě nevšimli, vrazil jsem do kuckajícího muže. Nezdržoval jsem se a než se vzpamatoval odběhl jsem od něj pár metrů a prudce zatočil doprava. Vysypal mým směrem zásobník, ale střílel naprosto naslepo, takže minul.

            Konečně jsem byl na druhém konci dýmového pole. Postupně vycházel zbytek mé smečky až na tři psy. Nebyl čas truchlit nad ztrátami, tak jsem zavelel: „Georgi, Borisi! Seberte svoje chlapy a pokračujeme! Terenon city je blízko!“

 

            Admirál stál u mapy a ani on už nedokázal zakrýt své napětí. Psi se dostali asi 300 metrů od přední linie federačních jednotek. Dostávali se na dostřel ručních zbraní a brzo je bude krýt celá 28. Zvládnou to, teď už musí!

            „Pane admirále! Někdo posílá šifrovanou zprávu na Moranu!“ zavolal najednou komunikační důstojník.

            Bridges, došlo okamžitě Utchemu. Ale jak? „Přerušte to!“ rozkázal. Tušil však, že je už moc pozdě.

            „Admirál Utche hlídce. Jak to plníte úkol? Kde je plukovník Bridges?“

            Jeden z vojáků, které ho poslal sledovat, nechápavě odpověděl: „Ve své kajutě, hlídáme dveře podle rozkazu.“

            „Okamžitě vstupte dovnitř, na moji zodpovědnost.“

            Chvilka ticha přerušovaná jenom všudypřítomným rádiovým hlomozem z planety.

            „Není tu, ale mřížka ventilace je vyšroubovaná.“

            Utche podcenil plukovníkovo zoufalství podcenil a teď si za to v duchu vynadal. „Můžete vysledovat, odkud zpráva šla?“

            Komunikační důstojník si chvíli hrál s počítačem a pak oznámil: „Pravděpodobně šlo o jeden ze člunů v nákladovém prostoru 4.“ Samozřejmě, řekl si admirál, jejich komunikace byla nezávislá na Jupiterovi.

            „Všem bezpečnostním jednotkám v okolí nákladového prostoru 4, najděte a zadržte plukovníka Bridgese. Pak ho eskortujte do cely.“

 

            Byli jsme tak blízko, nemohl jsem tomu uvěřit. Vypustil jsem si do žil poslední dávku adrenalinu a popohnal ostatní. Už jsme ani nestříleli a všechno nechávali na 28., která ožila v zákopu před námi i v oknech opevněných budov.

            Boris běžel přede mnou, najednou zakopnul a válel se v bahně. Myslel jsem, že to koupil, tak jsem zastavil a snažil se ho sebrat. Boris sebou házel a z obličeje mu odpadla maska, takže jsem viděl pěnu, který mu šla od úst.

            Každý pes to poznal, byla to epilepsie. Mlátil sebou a rozhazoval hroudy hlíny kolem, zatímco jsem ho popadnul za zbroj a snažil se odtáhnout k zákopu. Šlo to těžko, protože sebou tak házel.

            Ne, tohle se prostě nemohlo stát! Jak mohl jeho počítač selhat zrovna teď? To nedávalo smysl. Psí epilepsie vznikala celé měsíce a symptomy se projevovaly nejméně týden před prvním záchvatem. Ne, tohle nebyl obyčejný záchvat, pomyslel jsem si, když se Borisovy zádové svaly naráz zaťaly a on se prohnul do oblouku. Zároveň prudce vydechnul, protože se sevřely i mezižeberní svaly. Umíral.

            Byla to moje poslední myšlenka, než jsem to koupil. Na okamžik jsem se ztratil, protože nevím jak jsem se dostal na záda. Necítil jsem bolest ani strach. Najednou mi všechno bylo jedno. Sledoval jsem noční oblohu obohacenou o trasovací střelivo a průlety stíhaček. Kromě toho jsem v zorném poli měl displej své helmy. Četl jsem: Pětinásobný průstřel, silné vnitřní krvácení, hrozí srdeční arytmie. Bylo mi to jedno.

            Celá svět se najedno zatřásl a někdo mě zvednul. Jakoby zpomaleně si mě hodil přes ramena. V tu chvíli jsem poprvé pocítil šílenou bolest v podbřišku a ta se stále zvětšovala. Ležel jsem jako mrtvola a z několika centimetrů zíral Georgovi do obličeje. Všechno se kývalo, jak běžel. Otvíral ústa, ale nic jsem neslyšel.

            Svět se začal točit a já zavřel oči. Cítil jsem ohnivou bolest v podbřišku, která se začínala rozšiřovat do hrudníku. Ruce i nohy mi těžkly a po těle se mi rozlévalo teplo. Cítil jsem, jak sedativa uvolněná automatickými mechanismy tlumí bolest a uvádějí mě do spánku. Poslední věc, kterou jsem si uvědomil, bylo mé srdce, které přestalo bít.

 

            Ze všeho nejdřív jsem vnímal zvuky, dva hlasy ve tmě.

            „Nepřehánějte to. Musí odpočívat.“

            „Dobře, chci si s ním jenom krátce promluvit. Slyšel jsem, že přežil jenom tak tak.“ tenhle hlas mi byl vzdáleně povědomý.

            „Kdyby to byl obyčejný člověk, bylo by už po něm. Jako psovi mu zachránilo život umělé srdce, které naskočilo 10 vteřin po arytmii. Udrželo ho to při životě, než jsme ho dostali na sál. Ale i tak měl dost na kahánku.“

            „Odvedl jste dobrou práci.“

            Pomalu jsme otevíral oči. Místnost byla tmavá, asi 5 metrů na délku a 3 na šířku. Viděl jsem dvě postavy, jednu v bílém plášti, druhou v uniformě.

            „Zdravím vás, Paule.“ prohlásil ten v uniformě. „Já jsem admirál Utche. Jste na Jupiterovi a zotavujete se z téměř smrtelného zranění. Nesnažte se posadit.“

            „Moje smečka.“ pronesl jsem s obtížemi.

            „I s vámi přežilo 16 psů.“ Šestnáct z tisícovky, pomyslel jsem si. „Ti muži přežili jenom díky vám, bez vás by byli mrtví.“

            „Co je s Borisem?“

            „Podle operačního na Moraně dostal záchvat epilepsie, která je u psů běžná, a nepřežil ho.“

            Konečně mi to docvaklo. Boris se ke psům dal ještě v době, kdy to byla běžná speciální jednotka. Neměl v hlavě mikronálož. Když ho chtěl plukovník zlikvidovat, musel simulovat poruchu jeho centrálního počítače. Bylo to jako psí epilepsie, ale umělá. Proto se u něj neprojevovaly symptomy v předstihu.

            Začal jsem admirálovi vysvětlovat, co mi Boris pověděl. Po chvilce mi řeč přestala činit velké obtíže a Utche se tak dozvěděl o počátcích Cyberdogs, Bridgesově zradě a o vraždě posledního svědka, Borise. Kýval a nakonec prohlásil: „Plukovník je momentálně ve vazbě a teď díky vám máme konkrétní obvinění. Po návratu na Zem ho čeká soud.“

            Zvednul se a odcházel, ale ještě ve dveřích se zastavil: „Mimochodem, vyhráli jsme válku. 1. flotila dobyla Saiu a zlikvidovala celou vládu i generální štáb. Alianční velitelé postupně kapitulují, stejně jako jednotlivé soustavy.“

            „A co Terenon?“

            Admirál se zamračil. „Bohužel, pozemní síly na Terenonu se odmítly vzdát. Evakuovali jsme všechny naše jednotky a poté jsme použili jaderné střely k vyhlazení armády. Nepřežil nikdo a z Terenonu bude dalších sto let radioaktivní pustina.“

            „Pane, můžu se vás na něco zeptat?“ admirál odpověděl kývnutím. „Proč jste nám pomohl? Riskoval jste svoje postavení, kariéru a možná i soud, to všechno jenom pro hromadu kriminálníků?“

            „Alibi pro mé svědomí.“ Tázavě jsem zvedl obočí. „Za čtyři roky války jsem byl přímo nebo nepřímo zodpovědný za něco kolem miliónu úmrtí. Ve chvíli, kdy jsem uvěřil, že válka končí, jsem pochopil, že vám musím pomoct. A to z jednoduchého důvodu – abych se mohl sám na sebe podívat do zrcadla.“

            „Nevěřím tomu, pane. Vy jste dobrý člověk, už to že vás to trápí ukazuje, že vaše svědomí alibi nepotřebuje.“

            „Udělal jsem to, co bylo potřeba.“ snižoval své zásluhy admirál.

            „Dobrý člověk udělá, co je potřeba v tu pravou chvíli. Hrůzy kolem nás se dějí díky tomu, že dobří lidé nedělají nic se zlem, které vidí.“

            Když admirál odešel, zůstal jsem sám. Bylo po všem. Napnul jsem všechny síly, abych psy provedl peklem a povedlo se. Ano, přežilo nás jenom pár, ale co na tom sejde. Vždyť neměl přežít nikdo.

           Musel jsem se usmát. Vzpomněl jsem si, jak mě Geroge sebral a táhnul do zákopu. Bude z něj zatraceně dobrá beta.

 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru