Černé oči

Černé oči s černou krajkou místo řas. Vidí je. Všude, kam se podívá. Někdo je přišpendlil i na vchodové dveře od bytu. Našla je i mezi písmenky v učebnici fyziky (ačkoli tam někdy nalézá i spoustu jiných věcí). Když přijíždí autobus na zaplivanou zastávku, místo čísla linky jsou ty oči. Černé oči s černou krajkou místo řas.

Sněží. Se sluchátky v uších se proplétá mezi sněhovými vločkami, ale ty ji přesto studí na tvářích. Jenomže Markétě se skoro zdá...že snad ani není zima. Třeba je jaro. Nebo možná taky léto, kdo ví. Ani by se nedivila. Sněží. Ale sněží skutečně? Minule jí taky tvrdili, že tu písemku určitě budou psát. A nepsali. A nebo jo? Vlastně si teď už nevzpomíná. Kdybyste chtěli vyjmenovat, co měl včera na sobě, nebo o čem si v neděli povídali... Druhý den seděla v lavici a na podepsaný papír mezi zmatené, nelogické výpočty črtala černé oči. Ty s tou krajkou, však už víte. A pak udiveně hleděla na svou ruku, ve které svírala okousanou tužku. Vždyť ještě včera se dotýkala jeho ramene. Třeba se teď taky stala kouzelnou a jenom její vůně z ní bude dělat sentimentálního kašpara. Přičichne...ale nic. Jen ředěné tekuté mýdlo, co mají ve škole na záchodech. Css. Ona, údajná realistka, každou neděli přemýšlí, jak si kus jeho vůně nechat v kelímku s pastelkami.

Jde podél lesa domů. Trochu legračně poskakuje na špičkách a klátí se ze strany na stranu, nohy v botaskách jí občas uklouznou po namrzlém chodníku. Pravda, do elegance má hodně daleko, jenže řekněte jí to. Ruce před mrazem ukrývá hluboko v kapsách a přiblble se usmívá. A všude je nažloutlé bílo. Sněží. Jindy by se nejspíš bála jít tu takhle pozdě večer, jenže teď... V téhle uličce kdysi zmlátili nějakého kluka, že už nemělo ani cenu volat sanitku. Dřív na to pomýšlela s rukou na pepřáku, ale teď jí její strach připadá skoro trapný. Co by se jí, když někde sedí on, mohlo stát...

V první chvíli si ho nevšimne. Ale pak přeci jenom její instinkt někam zašantročí tmavé oči i se všemi krajkami světa a ona zaregistruje pohyb mezi stromy. Strach necítí. Nemůže se jí přeci nic... Ale i tak trochu zrychlí. Stín pod větvemi ji následuje. Opravdový stín. Pak se vynoří ze tmy.

„Dobrý den, slečno.“ Markéta jeho větu přes zvuky elektrické kytary z empétrojky skoro neslyší. Ale když si uvědomí její obsah, skloní hlavu, jako by říkala Nech mě být!, mlčí a přidá do kroku.

„Slečno, počkejte přeci.“

Sevře jí zápěstí, ale ona se chce vyškubnout, při tom tvrdohlavě upírá oči do chodníku. A bezmocně vykvikne, když jeho stisk nepovolí.

„Pusť mě!“

A teprve pak se mu podívá do obličeje a s nesmírným překvapením a radostí vydechne: „Milane, co ty tady...“ A Milan jí surově smýkne a ona hlavou prudce udeří o stěnu paneláku. Ještě se zmůže na udivené: „Co to proboha děláš...?“ A pak jí na ústa dopadne jeho ruka. A ji už ani nenapadne, že by krásně voněla.

Pan Urban sedí v obýváku, ale před posledním fotbalovým zápasem sezóny vysílaným v televizi mu neustále tančí (k jeho velké nelibosti) jeho choť s telefonem v ruce. „Už tu dávno měla bejt!“ „Ale no tak, Maruško...“ „A volám jí snad po padesátý.“ „Maruško, sedni si a nešil.“ „Todle nedělá. Něco se jí fakticky...“ Někdo zvoní u dveří a paní Urbanová v průhledné noční košili vyběhne do chodby a pak dusá ze schodů. Její manžel se v křesle trochu posune, aby něco z rozhovoru u dveří zaslechl, protože vstávat se mu v té chvíli ještě nezdálo být dostatečně potřebné. Ale jen pár útržků z vět, které prohodí pisklavý hlas s hlubokým barytonem, stačí, že se (po pěti hodinách pasivního sportování) s námahou zdvihne.

„...je to její...“

„...ach můj bože...“

„...dole mám auto, tak kdybyste...“

„...to jo, jenže nebrala...“

Než stačí přejít pokoj jeho manželka mu kluše vstříc. A pana Urbana při pohledu na její vyděšený běh jako první napadne, že ten prasák za dveřmi jí určitě celou dobu čuměl na prsa. „Pepíku! Pepíku, rychle, Markétku nám někdo...!“

Vidí je. Všude, kam se podívá. Odporné černé oči, jak vytesané, s kamenným, zlým pohledem. Jsou všude. Jak kdyby jí je někdo přilepil na skla brýlí. A všude cítí i ten odporný zápach jeho těla. Myje se několikrát denně. A připadá si čím dál více špinavá. Už nikdy nechce vyjít z domu.