V cizí architektuře

V cizí architektuře

Čtyři krát čtyři kilometry sídliště a nikde žádnej kostel, co by odbil půl druhou. Noc by ráda přilepila tmu na mokř chodníků. Ale pokaždé tu bylo to kýčovitě zářící světlo pouličních kandelábrů a rádoby neonových nápisů heren, barů a supermarketů, které prchalo odněkud z nitra atriového uspořádání, a přes které se tma dostala sotva do malé škvíry mezi popelnicemi... Jak chceš pak vidět hvězdy?

     Bloudili a opilost v nich stékala v dešťových kapkách. Po hvězdách se nikdo neptal a na tramvajích taky nezáleželo.Vždyť jen projíždí a zvoní, necudně nastavují svá prázdná zářící břicha noci a nechávají se otírat hloupými a nestylovými autobusy. Od zastávky k zastávce. Každý všední den desetkrát, tisíckrát, o víkendu stokrát.

 Líbali se. Líbali se na schodištích nadchodů a ve vyhaslých komunistických kašnách, v trávnících z papírků, rozbitých lahví, kusů hokejek a mokrého listí. Nikdo neříkal, že líbat se v opilosti je zakázáno. Nikdo neříkal, že opíjet se s cizíma, je zakázáno. Nikdo neříkal, že žít s cizíma, je zakázáno. Nikdo neříkal, že vydržet to, je zakázáno.

     On mluvil o lásce způsobem střízlivějícího muže, ona měla v krku cisterny pláče jako správná střízlivějící žena. A tak se zkusili znovu líbat, protože žádný nechtěl zůstat sám ve tmě moderní architektury, kde jejich láska narážela na stěny zboxovaných budov. Do levé, do pravé. Do levé, do pravé a stále výš a výš až nad střechy a tam se pověsila na nízké nebe a ne a ne spadnout.

     Ona dostala strach a tak koukala na nebe, jak je černé a pokryté slizem, jak na něm neblikají hvězdy a jak se nehýbe. On se bál ještě víc a tak koukal na chodník a na svoje nohy do něj zabořené. Chodník byl černý, hladký, pokrytý slizem a nehýbal se.

     Měli je nechat stát v téhle pozici navždy. Zalít je betonem a postavit doprostřed komunistické kašny. Měli nechat jeho ruce zmizet pod tajnými znameními sprejerů. Ztuhnuté, svírající její paže. Pevně a bez přestání. Měli nechat padat déšť do jejích otevřených nehýbajících se očí a do betonové škvíry jejích rtů. Měli je nazvat Sousoším strachu z lásky, která visí na nebi a už nikdy nesletí.

     „Už nejsem opilá, hvězdy už neexistují a líbat se už nebudeme.“

„Už nejsem opilý, kaluže neexistují a…“

Konec sousoší, je mi líto. Podíval se vzhůru k ní. Podívala se dolů k němu a všichni sochaři věděli, že to byla ona, kdo měl něco říct. Vždycky to měla být ona.On byl hodný muž s bezpečnou náručí a ona byla zlá žena, co se z ní chtěla vytrhnout, a proto ji pokaždé nastavila tak, aby se do ní mohla schoulit. Kdo z nich byl svobodnější?

     Neřekla nic a naklonila se. Zase se líbali, líbali a líbali a už to bylo nudné, vlhké, nikam nevedoucí, chladné a nehybné.

     Pojďte, sakra, už! Domů nedojdete nikdy! Tak pojďte a nestůjte, vy srabi! Srabi, co se schovávají za líbání jako za sukně svojí mámy. Pojďte, vaše cesta stojí a nevede.

     „Už nechci stát a nechci se tě držet.“ Chtěla jsem, aby ona byla ta silná stavící se strachu ze zabetonované noční samoty budoucí architektury. Ona to chtěla taky. Ale tohle řekl on.

„ Líbat se už nebudeme“, řekla ona a myslela , že tím bude statečnější, pevnější a hezčí než on. Jako vždy. O víkendu stokrát. Jenže on to řekl s ní... a bylo po líbání.

     Domů nedošli hned a hvězdy se tam nikdy neobjevily, komunistická kašna zůstala prázdná.

Ona našla cestu dřív, vždycky totiž věděla , že ten směr, kterým jdou, je opačný směru, kterým by měli jít.A víte co? V podsatě stačilo sledovat hloupé autobusy.

     On šel dál, hlouběji, do rozsvícených átrií a tramvaje mu na dlouhou dobu zmizely z očí.