Smrt mladého básníka

Prochází každý den spoustou míst.

Směje se a užívá si života.

Potkává svou dívku, běží jí v ústrety.

"Kde jsi?!"

Jenom zdání, vždyť se teď s žádnou

neznám říká sám sobě.

Jeho hnědé oči se derou davem lidí

vzhlížejících k nepochopitelnému divu

obrazícímu se nad nimi.
Obyčejná duha, trapné.

"Ty to nemůžeš pochopit, vždyť je to nádhera!"

Odchází zpeskován, nemá rozumné myšlenky v hlavě.

Totální zklamání sebe sebou.

No nic, přece se  nic nestalo.

Dál pozoruje to  hemžení, je to vážně  něco jiného

než jen vysedávat u stolu s  kelímkem.

A tak se dostává do dalšího světa...

Drobné kapky deště mu buší do kšiltu čepice.

Malý motýlek hledá svůj stín a prolétává básníkovi

před očima, ten sundává kšiltovku a nechává

motýlka usednout do dlouhých vlasů.

"Přenádherná sponka!"

Jen se usmívá, a kroutí hlavou.

"To je živoucí sponka!"

Usíná motýl ve vůni lesa.

Usíná básník, jehož mysl je osvěžena přítomností

toho drobného stvoření.

A tak se dostává do třetího světa...

Je sychravo a není tu místo pro radost.

Podsvětí básníkovy duše, skutečný třetí svět.

Chmurné pozadí nad jeho rakví se střídá s pláčem

všech tak blízkých, tak milých, tak potřebných, tak

nepostradatelných.

Už je po všem.

Básník leží pod přikrývkou mraků a vdechuje vůni

věčného klidu.

Život utíká rychle, ale jiný rychle začíná. Jiný zas rychle končí.

A tak se básník dostává do čtvrtého světa...

Světa opravdového. Plného bláznivých kousků.

Do světa malých dětí i roztřesených babiček.

Světa, kterého nikdy nebude mít dost.

Do světa po kterém je každý hladový a nikdy se

ho nenasytí.

Do světa tajů i skutečnosti, snů, do světa se spoustou lidí čekajících jen na něj.
Čekajících aby objevili právě jeho...

...básníka s hnědýma očima!

...básníka s malým motýlkem ve vlasech.

...mrtvého básníka se spoustou přátel.

...básníka znovuzrozrného do reality.

Čekáme, abychom byli očekáváni