Bezva mejdan

Jde o skutečný příběh, který se nedávno udál v Brně. Někteří účastníci by o tom mohli vy- právět. Takže. Zatím zlom vaz!

KAPITOLA PRVNÍ:

Staří známí

 

 

Nikdy bych nevěřil, že ke štěstí stačí tak málo.

     Kdybych nepohlédl do kalendáře, nevěděl bych, že je Mezinárodní den žen, ani to, že v ten

samí den má Gab svátek. Známe se z posledního brněnského srazu literáků a od té doby

jsme nestále v kontaktu. Za tu dobu, co jsem ji měl možnost poznat, je to cílevědomá dívka

mnoha zájmů: počínaje vykládáním tarokových karet a poznáváním některých okultních

věd, přes modelování keramikymalování a psaní drobné prózy a poezie; a konče svými

organizačními schopnostmi: zajišťování literáckého srazu (obvykle v Brně či Ostravě),

a jinými aktivitami, ji dělá jedinečnou. Snad proto jsem vzal reflexívně mobil do ruky

a nevědomky jí napsal esemeskové blahopřání. Odpověď se dostavila bleskurychle v podobě vzkazu na Amatérském  literárním revue.

     „Ahoj jehlo!

Jsi asi jeden z mála, který si vůbec vzpomněl (díky za poklonu, jsi přece kámoška, ne?).

Díky moc. 22. března se v Brně koná sraz. Bude tam podobná sestava jako z minulka.

Budu ráda, když přijedeš. Potřebné informace najdeš na diskusním fóru.

 

                                                                                                         S pozdravem Gab

 

     V tu chvíli už nebylo co řešit.

     Na ten den, v sobotu, jsem si vzal dovolenou.

     Brno volá.

     Zabalil jsem si všechny věci a další den odcestoval expresem do moravské metropole.

Přijel jsem již o půl čtvrté, tedy o hodinu a půl dříve před stanovenou dobou srazu. V nádražní

hale jsem si dokoupil pár nezbytností a kolem čtvrté s mapou v ruce jsem se bez obtíží

dostavil na dohodnuté místo. V restauraci Ve sklípku otevírali v pět. Zbytek hodiny jsem

strávil v nedaleké hospodě přes ulici. Kopl jsem do sebe dvě piva na zahřátí, zaplatil

a šel.    

     Před Sklípkem jsem spatřil stepující Gab zabalenou do zimního, krásnou, štíhlou, vysokou

blondýnku s krátkým sestřihem na hlavě. Na sobě měla černou teplou bundu a stříbrnou

šálu omotanou kolem krku, dole tmavé džíny.

     Usmál jsem se, šťasten, že ji opět vidím. Přidal jsem do kroku a kamarádsky se přivítali. Sotva jsme mezi sebou prohodili pár slov, objevili se už další příchozí: Historik, asi šedesátiletý pán, který o sobě tvrdí, že je krapet retardovaný, ale kdo z nás je doopravdy normální? Všichni jsme trochu divní. Těch normálních je třeba se bát. Za ním se vyloupil Shadow, dost inteligentní kluk, ačkoliv o sobě tvrdí, že je nudný patron. Ani neví, jak se chlapec šeredně mýlí.Díky své pohodovosti a všestranným znalostem je opravdu nad

věcí.Vedle něho vystoupil Láďa Gerendáš,  sama imitace tohoto herce.

     Vešli jsme do lokálu.

     Na první dojem připomínala restaurace vinný sklípek. Zem pokrývala prkenná podlaha,

zdi byly obehnány dřevem a mohutné sloupy uprostřed místnosti podpíraly klenutý strop.

Celková atmosféra na člověka zapůsobila spiritualistickým dojmem, jenom tu chyběly

santelové vonné tyčinky. Opravdové místo vhodné pro intelektuály, dandye a zabloudivší

umělce.

     Během hodiny byl náš sektor již plně obsazen, celkově asi pětadvaceti lidí, jenž zabrali

dva dlouhé stoly jako na koaliční poradě. Některé aktéry jsem znal z posledního mejdanu

 v Moravské vinopalně, jiné jsem viděl prvně. Mimo Historika a Shadowa sedících vedle mne, se naproti objevily asi dvě osmnáctileté dívky: nesmělá Psycho, škvrně, postavička,

kterou byste marně hledali z nějakého psychothrilleru, Rosemary, pohledná černovláska,

obě byly teprve na prahu dospělosti. U druhého stolu se nacházela obdobná mládež, ale

tu jsem zcela neviděl, neboť je zakrýval podpěrný sloup, na židli vedle kytaristy Usmole-

ného děcka s ušmudlanými vlasy – tedy Domiho (jeho vl. jméno), jen mu neasistoval Fillippo Inzaghi, kluk s nádherným hlasem (oba nejraději hráli Nivrvanu),dále asi čtyřicetiletý Crover,

pro kterého to byla teprve první akce Amatérského literárního serveru.

     „Hele! Je tu i Jehlas!“  ozval se Domi.

     „Dobrá paměť.“

     Mezitím Historik probíral s novou příchozí Julií Fernandez, se kterou jsme na Písmáku

vyměnili mezi sebou jen pár slov. Bavili se o odlišnosti a úpravách textů na jednotlivých

literárních serverech, respektive srovnávali kvalitu Písmáku a Amatérského literárního revue.

První jmenovaný má více možností, jak aranžovat texty, na AMR neexistuje žádná grafická úprava, jen jeden druh písma, zvaném verdana. Podle mne je rozumné si napsat dílko

na wordu, který svou kvalitou bezesporu předčí oba literární servery a okopírovat je, kamkoliv chcete. Směr hovoru se náhle obrátil na haiku, japonský druh poezie, kombinovaný

s lyrikou a filozofií východní Asie, kladoucí důraz na slabiky, ale jak, to už jsem nechápal.

   Místností se nesl tlumený šum hlasů, rytmických tónů kytary a známé melodie Jarka Nohavici, ačkoliv se mi tento bard velmi líbí, člověk si přece nemůže pamatovat všechny

jeho texty: Divoké koně. Najednou jako švihem kouzelného proutku celá hospoda utichla,

jako by se všichni domluvili na bobříka mlčení, aby ušetřili hlasivky, než odejdou s ochrap-

tělým hlasem domů. Anebo opravdu někdo umřel.

     „Lidičky, za koho tu, sakra, držíte minutu ticha?“ prolomil jsem hrobové ticho. Rázem

se všichni rozchechtali.

     Zapálil jsem si cigáro, zatímco se vybírali peníze na zaplacení na konec zavíračky.

Mně to spíš připomínalo charitativní činnost, neboť přede mnou na stole leželo cca 1000 Kč,-,

jenž měl na starosti Shadow, až mě ty peníze začaly hypnotizovat, probudily touhu si je vzít…

Ale ono to zase přejde.

     „Jehla to platí,“ probudila mne Gab z deliria.

     „Je třeba udělat ze sebe někdy granda,“ zasmečoval jsem.

     Nakonec se ke mně dostal jako slepí k houslím jeden sešit, antologie povídek, mezi nimiž

dominovala novelka naší organizátorky: King of the god´s. Možná tím chtěla vyvolat apel

na autorské čtení, bohužel nikdo z nás tuhle myšlenku nepochopil, nebo už nebyl schopen

 pod vlivem alkoholu číst, nebo nejraději v klidu u teplého  krbu domova, na internetu. Také

se zmínila, že měla ve Zlíně výstavu keramiky (také bych ji někdy rád viděl. V Luhačovicích,

kam jsem chodil na školu, obor knihkupec, se tohle řemeslné umění vyučovalo.).

    Shadow opustil místo redaktora na literárním serveru: Pozor, postřeh! a dezertoval  na stejnou pozici k její konkurenci Amatérské literární revue, kde měl k místním blíž. Kolem

deváté musela Gab odejít. Pomalu jsme se s ní rozloučili. „Škoda naší královny, že musí

jít,“ litoval Láďa Gerendáš, a ani nevěděl, že se brzy bude následující hovor odvíjet

na podobné téma.

     Objednal jsem si další pivo.

     Následující hodiny se mejdan odbíjel už bez Gab.

 

 

KAPITOLA DRUHÁ:

Rozjezdy pro hvězdy

 

 

Po odchodu včelí královny se každý vrátil zpět k načatému hovoru.

     „Hele, Láďo. Víš, jak jsi před chvílí mluvil o Gab jako o včelí královně? Četl jsem od Josefa Pecinovského – Její veličenstvo – o vizi technokratického města, v němž se nepřestali

lidé třást o svůj osud. Je to metaforická povídka na lidský úděl. Podobným způsobem se díval

Desmond Morris na člověka jako zoolog. Tudíž, máme mnoho společného s ostatními

organizmy na Zemi, jen se odlišujeme svoji mozkovnou a potlačenými pudy, čímž nás

příroda učinila jedinečnými. Josef Pecinovský nás zařadil do království včel, kde jeden

trubec, aniž by nad tím uvažoval vyměnil svůj identifikační čip s čipem vyššího inspektora.

Díky němu oplodnil královnu a při návratu na své specifické místo vyvolal díky mutaci

v myšlení vzpouru trubců (dělníků).“

     „Je to zajímavý.“

     „Vyšlo to v antologii Lovci zlatých mloků, jejichž zakladateli byli spisovatel sci-fi Ondřej

Neff a Stanislav Švachouček. První setkání nositelů a účastníků zlatých mloků se konalo

v městě perníku, v Pardubicích.“

     „Přesto najdeš ve světě hmyzu takových monster, o kterém se člověku jenom zdá, a proto

se stali inspirací řadám umělců, zejména spisovatelům a filmařům. Nejvíc se mi líbil film

Věc. Byly to myslím dvě verze.“

     „V tom máš pravdu. Oba vznikly na motivy povídky Johna W. Campbella: Kdo tam?,

kterou vyhlásilo sdružení Science Fiction Writers of America za nejlepší dlouhou povídku

napsanou do roku 1965. První film natočili v roce 1951 režiséři Christian Nyby a Howard

Hawks. Film byl po psychologické a estetické stránce na vysoké úrovni. Avšak Campbellova

bytost z vesmíru se dokáže dokonale přizpůsobit novému prostředí, že dokáže okamžitě geneticky splynout s jakýmkoliv živým organizmem a vzít na sebe jeho podobu. Avšak

myšlenka proměnné polohy Věci nebyla za technických okolností využita.

     John Carpenter se však nespokojil s esteticky lepším remakeem stejnojmenného filmu

Nybyho a Hawkse a více se držel původní povídky než první film. Carpenter jde vůči jiným

 sci-fi filmům nejen v otázce lidského charakteru v krizových situacích, ale i v otázce jeho

ceny. Snímek je zaplněný silikonovými maskami a speciálními efekty. Není tedy divu, že

získal cenu za nejstručnější scénář roku.  Milovníci hrůzy i poutavé tajemné hudbě Ennia Morriconiho si přišli na své. Je to jedna z novodobých vln na přelomu  70 a 80 let mezi

nimiž jako Vetřelec, Star Trek, na přelomu 80 a 90 let Propast, Blade Runner. Terminátor, patří bezesporu i tento film s Kurtem Russellem v hlavní roli.“

     Co se týče mne a včelí královny Gab, jsme my chlapy byla jedna banda trubců.

     „Nejvíc se mi líbila povídka od Kinga, o farmáři, který se proměnil v šedou obludu,“

vrátil se Láďa Gerendáš k původní myšlence o převtělování člověka do cizích podob

organizmů, „ale už nevím, z jaké je to jeho knihy.“

     „Něco takového jsem četl v jeho povídkové knížce Noční směna.“

     „Něco mi to už říká. Asi je to ono.“

     „Jsou tam prima povídky jako: Salem´s Lot, Šroťák, Bitevní pole, Kostlivec,…“

     Během našeho hovoru se však polovina naší skupiny vylidnila: Historik, Julia Fernandez,

učitelka španělštiny, Psycho razilo na další jinou akci, někteří již byli znaveni, ostatní zbytek

zůstal. K Rosemary přisedlo zrzavé Motovidlo ( při posledním srazu jsme si toho moc neřekli), mlčenlivá dívčina, která raději poslouchala.

     Nakonec jsme se smrskli ke druhému stolu za podpěrným sloupem a pokračovali v zapo-

čatém scénáři.

 

 

KAPITOLA TŘETÍ:

Plán B – dojezd

 

 

Usedl jsem do čela stolu. Po levici popíjel svoji colu GPS, mladík z Prahy – Vinohrady, kde

jsem jeden čas bydlel. Jeho pseudonym sice připomínal SPZ nějakého auto, ale GPS

především je satelitní navigátor. Naproti němu vedli divokou diskusi Rosemary s Motovidlem

a kdesi v hloučku kolem Crovera,  Ládi Gerendáše a Demiho, Ušmudlaného dítěte s usmole-

nými vlasy se nacházel i Shadow. Většina se smála Láďově knížce od P. J. O´Rourkeho:

Průvodce domácností starého mládence aneb praktický návod, jak žít jako prase, která mne

nijak neoslnila jako jeho titul: Jak se dnes chovat ve společnosti aneb etiketa příručky pro

hulváty, která perlila nechutnými hláškami a tvrdou ironií. Mimojiné je tento americký humo-

rista znám i dalšími bestsellery jako: Moderní způsoby, Plaz z republikánské strany, Dovolená

v pekle, Parlament prostitutek (ten si chci sehnat), Dejte šanci válce (stručnou anotaci o

autorovi, kterou jsem zde uvedl, naleznete na přebalu knihy, v případě, že si ji koupíte.).

     Schylovalo se k půlnoci.

     Nastal čas najít nějaký dopravní prostředek, který by nás dovezl domů. Rosemary jsem

se nabídl jako blbec svým vlakovým jízdním řádem, přičemž jsem usoudil, že bude jednodušší zavolat asistentovi operátora nějaký rozumný spoj. Jenže, nikdy neříkej „Hop!, dokud nepřeskočíš.“ Ve tomtéž okamžiku položil GPS na stůl svůj laptop, kde našel nejlepší

cestu, jak se dostat autem domů (proto ta kofola, coca cola a jiná nealko). I mně nabídl, že

by mě někam hodil, já už jsem našel ranní vlak, kterým bych se dopravil k babče do Přelouče,

a tak jsem jeho návrh odmít a chtěl tu ještě s ostatkem zůstat do časných hodin ranních,

kteří nemají ještě tak naspěch, ale také z chlapské ješitnosti ukázat ostatním, že si v nouzové situaci dokážeš poradit sám

     Blížila se zavíračka. Táňa nebyla celý večer na síti, tudíž jsem musel oželet ubytování a

řídit se plánem B, a to najít nějakou jinou hospodu. Shadow mě ubezpečil, abych si nedělal

zbytečné starosti. V Brně přece nebylo jen pět hospod, kde nemají otevřeno až do rána.

Doplatil se zbytek nezaplacené rundy a zastavili se v nejbližším nonstop. Domi si uklidil

svoje hrací nádobíčko do auta, aby se s ním nemusel dále tahat. Láďa Gerendáš nás spěšně

opustil. Celý nevyspalí už se viděl u kamaráda v posteli.  Všichni jsme si s ním podali

pac a zmizeli v za rohem ulice.

     Bylo nás asi deset: já Jehlas, Rosemary, Motovidlo se svým přítelem (jeho jméno ani

pseud jsem neznal, tak jsem ho pojmenoval Čahounem), Shadow,  Crover, Domi, a Týpek,

téměř olysalí maník s knírkem, který Ve sklípku rád často fotil.

     „Hele, Jehlas,“ prudil Domi, „nemáš už dost?“

     „To sis nevšim, že už dávno neposiluju svoje játra?“

     „Nebo jinej sval,“ dodal Týpek.

     „Zajímavé nádobíčko mají zvířatka. Viděl jsem takový kombinovaný porno,“ podotkl Shadow.

     „Taky jsem o tom slyšel, ale zoofil nejsem,“ přidal jsem se. „Ale každopádně je nás tu

osm? Co takhle zkusit swingere party? Osm na dvě? To by určitě nezvládli.“

     „Já tu mám bodyguarda,“ usmálo se trdlo, zatímco Čahoun se zatím nějak nevyhranil,

Crover byl na tom stejně jako já na prvním literáckém mejdanu tady v Brně. Shadow nám

pozorně poslouchal, ruce měl položené na stole. Na jednom z prstů (nikoliv u nohy, ty byly

zastrčené v botách) nosil prsten.

     „Nějaká památka?“

     „Od ženy.“

     „A jak to dopadlo?“

     „Nějaký čas jsme spolu chodili, ale,“ odmlčel se, „nerozuměli jsme si. Rozešli jsme se,“

odpověděl Shadow, a bylo na něm krapet vidět, že ho to ještě bolí.

     „A co na sebe prásknete vy?“ zamířil jsem svůj zájem na Rosemary s Motovidlem, které

neměli očividně zájem na sebe cosi bonznou, co by je zkompromitovalo, případně ztrapnilo.

     „Každý máme svoje tajemství, která jentak nedáme najevo,“ řeklo Motovidlo, aby se

vyhnulo debatě o jejím soukromém životě, a taky co je nám vlastně potom?

     „Co můžete jiného čekat od Jehly ve znamení štíra? Nebe je modrý, voda mokrá, ženský maj tajnosti.“

     Dívky se jen pousmály. Rosemary a Motovidlo s Čahounem šli zahrát automaty.

„Gemleři,“ podotkl jsem. „Není špatný být někdy kreativní, asertivní.“

     „A víš, co to znamená být asertivní?“ zeptal se mne Shadow. „Je to vlídný a nenásilné

otevřené projevení svého názoru. A jak tak koukám, máš, Jehlas, spoustu literárních znalostí,“ vysekl mi poklonu jak ze žurnálu. Někdy si opravdu připadám jak chodící encyklo-

pedie, naštěstí jsem nebyl sám, po levici to byl (bývalý) redaktor na Pozor, postřeh!

     Podíval jsem se na hodiny. Rosemary měla v plánu touto dobou odejet. „Myslím,“ obrátil

jsem se na espézetku GPS, „že máte nejvyšší čas s Rosie vyrazit.“

     „Ještě chvíli počkám.“

     Bylo něco kolem třetí ráno. Rozloučili jsme se již se zmíněnou dvojící a vychutnávali

poslední okamžiky pokračujícího (mejdanu?). Zaplatili jsme a odešli do teplé noci. Domi, odjel se státní poznávací značkou a s Rosie, Shadow, já, Motovidlo s Čahounem a Crover

jsme zamířili na nádraží. Ze začátku jsem se ještě orientoval, ale jakmile jsme pokračovali

ulicí K., ačkoliv směrovala rovně, jsem už nevnímal, kde jsme. Byli jsme unavený, krapet vypitý. Nejspíš je to vedle staroby jeden z vlivů, proč nám na sklonku stáří začíná paměť

senilně. Jakmile jsem spatřil konečnou tramvajovou stanici, okamžitě jsem poznal, kde

se nacházíme. Naproti vedla nádražní ulice, a tak jsem zavelel: „Jdem doleva!“ Zatímco

Čahoun chtěl jít opačným směrem. U nejbližšího stánku jsme si koupili něco na zajedení

a v nádražní hale, aby nestála řeč, klábosili o blbostech. Crover se bavil o nočních

směnách, které oba milujeme, Shadow o nesmrtelnosti chrousta.

     Byl to nezapomenutelný zážitek. Kolem páté všichni odcestovali domů, jen já jsem tu

trčel  téměř o dvě hodiny déle. Oči se mi zavírali. Připadal jsem si jako bezdomovec,

který tráví na nádraží daleko více času nežli já. Hodil jsem do sebe čtyři kelímky černé

kávy z automatu, abych nezaspal svůj nejbližší spoj, dal jsem si u stánku repeté dva

párky v rohlíku. Ve vlaku, snaže se usnout, jsem koukal na mizející krajinu. Po dvou

hodinách jízdy jsem vystoupil v Pardubicích na osobní vlak, který měl odjezd o další

hodinu později. Nerozpakoval jsem se a zašel ke compu do internetové kavárny. Nečekal

jsem nic. Podíval jsem se na Amatérské literární revue a světe div se, vzkaz od Crovera.

     „Ahoj Jehlasi ...dojeli jsme se stínem v pořádku , a jak jsi dopadl ty ...jsem moc rád , že jsem tě mohl poznat osobně Crover.“

     „Jsem rád, že jste dorazili O.K. Já zatím tvrdnu v Pardubkách. Za hodku mi jede osobák.

Mezitím jsem přemohl svůj spánek. Taky jsem rád, že jsem se s tebou setkal.

 

                                                                                                        S pozdravem Jehlas“

 

     „Dík za informaci. Opatruj se. Crover.“

     „Ty taky,“ prolétlo mi hlavou.

     Tentokrát jsem domů přijel beze ztrát.

     Co dodat. Stejně jako v práci první přijedu a jako poslední odjedu. To je můj úděl.

     Zbylo mi plno vzpomínek a nějaké fotografie na internetu. Co nejdřív si je prohlédnu.

Ale hlavně – tuhle noc se perfektně vyspím.

 

 

 

 

 

KONEC.

    

---