Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 466 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Princezna Škaredka I
datum / id01.04.2008 / 280667Vytisknout |
autorleenai
kategoriePohádkyDalší dílo autora
upřesnění kategoriena pokračování
zobrazeno2427x
počet tipů4
v oblíbených0x
zařazeno do klubůMáme rádi pohádky,
Prolog
Ano, jednou už jsem Škaredku vkládala, je to už víc než pár měsíců a při změnách písmáka utrpěla dost technicky (interpunkci nahradily otazníky a tak). A protože jsem se rozhodla, že se za ni nestydím a že na její korekci nějaký ten čas obětuju, představuji ji znovu.. První díl vznikal tenkrát pro děti, další už pro spolužačky, které mě dokopaly příběh dopsat. Stal se z něj něco jako měsíčník a je dobré přistupovat i dnes k dílům s odstupem i když je člověk má všechny pohromadě..
Princezna Škaredka I
9, 2oo3

Část I. – Jak se to všechno semlelo...


Na jedné daleké planetě v jednom dalekém, nám neznámém ostrovním království po nádherném obrovském hradu se rozlehl umíněný křik princezny Deriny:
„Ihned! Povídám, ať už je tu! Co mu tak dlouho trvá proboha?!!“
A ten křik ještě proložila vzteklým podupáváním v krásných, krajkami zdobených střevíčcích...
„Rychle, rychle, rychle!!!“ pištěla, „Nebo to bude má smrt!“
Do místnosti vstoupil udýchaný zahradník a hned se poklonil, až si málem nos šoural po zemi.
„Zahradníče!“ křikla na něj princezna, „Kolikrát jsem ti již říkala, že nesnáším pichlavé růže?!“
„Ale milosti, vždyť jste mi ráno poručila vystavět kytice růží po celém patře hradu...“
„Nedovoluješ si, doufám, mne opravovat?!“ obořila se na něj, když nenašla jinou možnou odpověď, neboť zahradník měl pravdu.
„To přeci netvrdím...“ chtěl jí odpovědět, ale ona ho nenechala ani domluvit.
„No tak vidíš! A navíc...“ Blýsklo se jí v oku, protože si vzpomněla, co přesně říkala. „Ráno jsem ti přikázala, abys dal po celém poschodí růže, ale bez trnů, rozumíš?!“ zapištěla na něj.
„Ale takové neexistují, má paní.“ ohradil se dlouholetý služebník rodiny.
„Filipe, je snad jasné, že ty trny z těch růží odstraníš, ne?!“
„Milosti, vždyť jich jsou stovky!“
„Právě proto! Nedovedeš si představit, jak jsou nebezpečné! Evidentně jsi nikdy neslyšel o té princezně za mořem, která kvůli nim promrhala celých sto let svého urozeného života!“
Na chvíli se odmlčela a mohlo to snad vypadat, jako kdyby zahradník již mohl být propuštěn, ale ten ji znal moc dobře, a tak čekal na další výlev její namyšlenosti.
„Ach, jak je mi mdlo.“ prohlásila najednou přehnaně tragickým hlasem a elegantně se zhroutila do přistaveného křesla. „Vidíš, za co můžeš?! Kdybych nebyla tak neskonale laskavá, dala bych tě zbičovat! Jen z pouhé představy takové hrůzy, co by mne mohla postihnout, se mi udělalo zle! A to ti povídám,“ obrátila se na něj najednou s úplně vážným obličejíkem a upřela na něj své hluboké modré oči, „Jestli na jediné té růži, až skončíš, najdu trny, jsi mrtvý člověk! Co kdybych se náhodou o nějakou píchla?!“ vyjekla, aby tomu podle svého soudu dodala na dramatičnosti a Filip se pomalu měl k odchodu. Věděl, že víc se o něj dnes nebude zajímat. Byl naprosto klidný, protože i kdyby si princezna náhodou na tenhle rozhovor kdy vzpomněla, byla by příliš líná zkontrolovat všechny ty květiny. Přesto se pomalu šoural směrem ke svému kumbálku s nářadím pro nějaký nůž a cestou si brumlal:
„A přitom to bývala tak milá a hodná holčička, kterou měl každý rád. Když ještě žila královna nebývalo milejšího stvoření...“
I přes nit svých myšlenek zaslechl, jak Derina sekýruje své služebné a laje jim za to, že použily stříbrný hřeben, i když ona má na sobě zlaté náušnice. Zakroutil hlavou a zmizel v tajném vchodu pro služebnictvo na druhé straně dlouhé chodby.
Derinina matka zemřela, když bylo děvčeti osm let a od té doby se nenašlo člověka, který by na ni měl nějaký vliv. Princeznu náhlá smrt její matky natolik šokovala, že ji všichni ze začátku šetřili. Jenže pak začínali mít pocit (ve jménu kterého ovšem nijak nezakročili), že si na to mladá umíněná dívka natolik zvykla, že přestávala poslouchat i svou chůvu a učitele... Nemůžeme se proto divit tomu, jaká princezna z ní vyrostla. Je pravdou, že čas od času si s ní promluvil její otec, jenže to se stávalo tak zřídka, že ani ten ničeho nedosáhl. A je také nutno dodat, že ani ten nemohl činit jinak, protože jejich ostrovní království nemělo téměř žádnou armádu. Proto i na to jejich malé království měli problémů víc než dost. Jediné, co je drželo v mírovém stavu, kdy opravdu vládl král, byly obchody s rybami, a především se zlatem, kterého bylo v hojných skalách opravdu spousty. Proto se v králově časovém rozvrhu dne našla málokdy skulinka na promluvu do duše své již dospělé dcery. Derině bylo totiž dnes osmnáct. Na neprovdanou princeznu to byl věk opravdu pokročilý, a tak nás snad může zarazit, že si zatím král nevšiml očividné nechuti princů po bližším seznámení požádat o princezninu ruku. Přesto však tentokrát s něčím takovým počítal, a to z více důvodů. Zaprvé nedávno poznal syna jednoho zámožného sousedního krále a zadruhé při dnešní snídani svou dceru potkal v šatech její matky. Uvědomil si konečně, že to již není dítě, a jal se dumat o její svatbě. Uspořádal nádherný bál, na který, jak se slušelo, pozval všechny prince a vévody z okolních království.
Zámek šuměl ruchem příprav a den přímo utíkal mezi prsty. K večeru když se člověk rozhlédl, spatřil spousty známých tváří z vyšší společnosti, mimo ně i zahradníka shrbeného nad vázou růží a pak i oficiální klenot slavnosti, princeznu Derinu. Tedy celým jménem Danielu Eleanoru Radomíru Ingrid Natálii, jak byla pokřtěna po své matce, babičce, prababičce a praprababičce. Její vlastní jméno, Daniela, bylo podle jejího mínění nejhorší, protože znělo tak nějak obyčejně, a právě proto si ji nikdo nedovolil po smrti královny oslovit jinak, než jak sama žádala.
„Derino.“ oslovil ji tak teď i její otec, když elegantně sestoupila po točitém palácovém schodišti do rozsáhlého hodovního sálu, „Má drahá, ty záříš tak, že i Večernice se na nebi před tvou krásou musí stydět.“ uvítal ji a nabídl jí rámě.
V tu chvíli se hodovním sálem hradu rozlehla hudba a rozhovory, zatím ještě plné etikety, se rozběhly do všech stran. Kolem princezny se znenadání objevil chumel nápadníků, kteří ještě nikdy neměli tu čest s princezniným sebestředným vystupováním. Lidé tančili a smáli se, popíjeli prvotřídní víno, zakoupené na počest oslavenkyně a jedli velké divočáky i nadívané bažanty.
Jenže jak hodiny ubíhaly, počalo princů kolem princezny ubývat, protože je omrzely její řeči o jejích neschopných sloužících a o tom, jak je ona nesmírně laskavá a shovívavá, že si je vůbec na svém hradě vydržuje. A jak ubývali a ubývali, najednou princezna osaměla. Žádný baron, vévoda ani princ už se o ni nezajímal a ona se začala nudit. Víno postupem času stoupalo do hlavy a hvězda slavnosti byla čím dál tím protivnější, ale kupodivu i tišší.
Na věžních hodinách odbily tři hodiny ráno. Hudba pomalu utichala a síň se vyprazdňovala. (Pokud ovšem zúčastnění byli schopni pohybu, protože v opačném případě leželi v okolí stolu nebo na něm a již delší dobu spali, jak to u takových středověkých slavností bývá.) Princezna se konečně, i když poněkud vrávoravě, rozhodla vzdálit do své komnaty, když jí cestu zastoupil zcela střízlivý mladý muž. Právě podle jeho střízlivosti posoudila, že je zde úplně nový.
„Máte nějaký problém?!“ optala se ho zcela v rozchodu s pravidly etikety, která ji v tu chvíli ani trochu nezajímala, protože se již viděla v měkkých peřinách své postele.
„Ano.“ odpověděl jí hluboký melodický hlas muže v černém plášti.
V tu chvíli si uvědomila, že je ještě pořád princeznou, napřímila se a velice nepříjemným hlasem mu odsekla: „V tom případě si počkejte na zítřejší audienční hodiny mého otce.“
„Ale já chci mluvit s vámi.“
„Jenže já se právě ubírám do svých komnat. Chcete-li něco mně, budete muset také den počkat.“
„Vy ovšem žádné audienční hodiny nemáte, takže mám vlastně neomezenou možnost, kdy vás žádat o slyšení.“ odpověděl jí s ledovým klidem, který zapříčinil, že se raději podvolila jeho přání a s trochou zakolísání hlasu pravila:
„Jak vám tedy mohu pomoci?“
„Chci jen vaši ruku.“
„Mou ruku?“ optala se trochu zmateně princezna, které v tak pozdní hodinu nedošel pravý smysl jeho prosby.
„Vezmete si mne princezno?“
„Vždyť ani nevím, kdo jste!“ Polekala se.
„Záleží snad na mém postavení?“
„Samozřejmě, že ano!“
„V tom případě mi říkejte třeba princi, mne tituly nezajímají.“
„Tak to tedy ne. Jak se tak na vás dívám, tak rozhodně lžete, pane.“ odsekla mu a pohledem spočinula na jeho zcela černých šatech zpola zakrytých stejně barevným pláštěm. Cizinec se na ni chvíli mlčky díval a teprv pak jí odpověděl:
„V celém našem království se o vás, má paní, mluví jako o té nejkrásnější ženě.“ Princezna se při jeho slovech hrdě napřímila. „Ale také se říká, že jste zároveň tou nejprotivnější a nejrozmazlenější.“ Uťal dmutí její pýchy muž a dále pokračoval, „Nechtěl jsem tomu věřit. Zřejmě vám nikdy neřekli, kdo byla vaše matka a proč zemřela, ale někdy se to dozvědět budete muset. Mně jako ještě velice mladému, teprve vyučenému jste byla přislíbena za učednici. Pak ovšem za vás vaše matka položila život a král domluvu, neplatně, zrušil.“
„Vůbec nevím, o čem to tady mluvíte, ale ujišťuji vás, že jestliže můj otec zrušil vaši domluvu, tak ji já nebudu naplňovat. To znamená, že se ani od vás nebudu ničemu učit, ať už jste kdokoli. A už vůbec si vás nebudu brát.“
„A to se právě mýlíte. Nikdy nebyl porušen žádný bod smlouvy mezi mnou a vaší matkou, proto naše dohoda ještě stále platí.“
„A co chcete dělat? Unést mne?! Nebo ještě lépe, oslnit mého otce penězi a koupit si mne jako nějakou věc?!“
„Domníval jsem se, že když v takovém věku, jako je osmnáct let, nejste vdaná za nějakého prince, byla jste srozuměna se svou výukou a čekáte jen na učitele. Zřejmě jsem se mýlil.“
„Myslím, že jste se mýlil ještě v mnoha věcech. Jak již jsme jednou řekla... Nebudu si vás brát, nepůjdu k vám do učení a nakonec vás ještě poprosím, abyste mne i mého otce nechal na pokoji. Děkuji. Teď bych konečně mohla jít spát, když dovolíte.“ Odstrčila ho stranou a prošla kolem něj do malého salonku přiléhajícího k hodovní síni.
„Ale vždyť nemůžete popřít, že vás to táhne ke každému vědění, které se vám naskytne.“ ozvalo se zpoza jejích zad a ona se zarazila. „Málokdo ví o tom, že do časného rána vysedáváte v knihovně a studujete... Málokdo tuší, jak jste vzdělaná a nikdo neví, jaké máte podivné sny...“
Otočila se k němu zase čelem, „Vůbec netuším o čem to tu mluvíte. Okamžitě opusťte tento palác. Tímto vás z mé moci až do odvolání vyhošťuji z mého sídla pod trestem tři sta ran holí.“
„Vidíte? Jak by tohle mohla vědět malá, umíněná a protivná princeznička? Ta by začala dupat svým střevíčkem a ne udílet příkazy! Něco ve vás dřímá a vy se snažíte zjistit co, už velice dlouho.“ Promlouval zcela klidně.
„Jestli se jen opovažujete pomyslet na vydírání, tak vás varuji. Jste v nemilosti tohoto království, ještě chvíli rozdmýchávejte mou zlobu a zapletete se do vážných problémů, to vám garantuji. Protože ta malá umíněná princeznička je až moc důvěryhodná, když jde o nějaký prohřešek, jenž se udál. Jestliže víte o tom, co dělám po nocích, jistě víte i o tom, jak se chovám k opravdovým provinilcům.“ syčela na něj nazlobeně, až připomínala zmiji.
„Vím. A proto vás zanechám až do zítřejšího odpoledne rozmyslet se nad dnešním rozhovorem. Ve svém vlastním zájmu nechejte vychladnout svou hlavu a rozmyslete si, co vám nabízím. Mnohem větší svobodu, než jaké se vám dostává zde, vědění, které si nedokážete ani představit a hlavně... pravdu, kterou se vám nikdy neobtěžovali říci. Pravdu o vaší matce a o vás.“
„Stráže!“ zakřičela Derina svým přehnaně pisklavým hlasem protivné princezny a v zadní části místnosti za stěnou se začal ozývat narůstající rachot. Princezna se ohlédla a pak se zpět vyzývavě podívala cizinci do očí.
„Vidíte, jaký vliv má hlas té usmrkané malé princezničky?! A teď už konečně zmizte!“ zasyčela poslední větu, když do místnosti přidupal první strážný. Ohlédla se na něj a okamžitě začala pištět své příkazy:
„Tento pán je již na odchodu. Doprovoďte ho co nejdál od našeho hradu, je vám to jasné?“
Odpovědí jí však bylo zaražené mlčení. Pak se zezadu z nastalého chumlu nočních strážných ozval hlas nějakého podnapilého vojáka:
„Ále všdyť tam nichdo nejni, slešno!“
Zakryla pousmání nad jeho stavem a ohlédla se na místo, kde před nepatrnou chvílí ještě slyšela dýchat muže v černém. Byl pryč. ‚To se dalo čekat.‘ pomyslela si, ‚Neměl ani odvahu tu zůstat!‘ Chvíli si pohrávala s možností, že by dala prohledat celý palác, ale vzhledem k tomu, jak byla unavena, tuto možnost zavrhla. Pak se jí naskytl velmi komický pohled. Opilce, aby mu nebylo přidáno několik ran bičem, raději uspal jeden z kamarádů. V praxi to znamenalo ránu pěstí. Ležel teď na jedné z židlí v tmavé chodbě pro vojáky. To ovšem princeznu nerozesmálo natolik jako asi deset strážných, kteří ve strachu před trestem naoko chytali domnělého narušitele klidu. Šmátrali rukama ve vzduchu, naznačovali, že se s ním perou, vykřikovali kletby a když byl nezvaný host ‚chycen‘, pomalu ho odváděli pryč. Derina nejdřív nemohla pochopit, co to do nich vjelo, ale nakonec jí došla nesmyslnost jejich chování a natolik ji to rozesmálo, že musela ve spěchu opustit místnost. Jediný, kdo si všiml princeznina veselí, byl probudivší se opilý, který se jal ihned křičet na své kamarády:
„Ch... ch...chlapy, vona ze zmála! No vopravduzezmála! Já jí viděl, na vlaztní voši semto viděl!“ A mával si rukou někde kolem domnělé oblasti očí, kterou však byly uši. Dívka tedy měla štěstí, vojáci neuvěřili opilému druhu a její pověst nebyla poškozena.
Jestliže však od nich odcházela pukajíc smíchy, do pokoje již došla zamračena. Všechen účinek vína z ní již díky rozčilujícímu rozhovoru vyprchal. Služka jí pomohla se svléknout a ona konečně dopadla do měkkých duchen své postele. Navzdory únavě však nemohla usnout. Rozhovor ji silně rozrušil. Rozčilovalo ji, kolik toho o ní ten muž věděl. Nejhorší na tom bylo, že měl pravdu. Opravdu ji moc zajímalo, co ji vlastně chce učit. Umírala touhou dozvědět se, čím byla doopravdy její matka, nebo co se to před deseti lety stalo. Ale vzdát se svého postavení zde?! Trvalo jí dost dlouho, než zdokonalila svou druhou tvář... Než přesvědčila všechno služebnictvo, že už to není ten milý malý andílek, ale rozmazlená holka s šílenými nápady. A to všechno jen proto, aby se nemusela vdávat. Tolik princů, tolik šlechticů se snažilo získat si její srdce a stačilo by jediné slovo a její otec by ji prodal kterémukoli z nich. A tak jediným obranným prostředkem bylo dělat, že je tak nesnesitelná, že život s ní by byl i při její kráse nemožný. A zatím to vycházelo. Pak se objeví nějaký muž, kterého v životě neviděla, a řekne jí, že ví o jejím tajemství, že ví o tom, co dělá po nocích. Ne. Musí se ho zbavit. A to co nejdříve. Jestliže se tu zítra opravdu ukáže, vyžene ho. Nenechá se prodat, ani kdyby jí svěřil všechna tajemství světa. Ona nikomu nebude jen rodit děti a příst a tkát látku na šaty! Ona se přeci nikdy nesmí vdát! Nikdy...
A s tou myšlenkou usnula.
*
Druhého dne jako obvykle vynadala zahradníkovi, sepsula své služky, a pak se přesunula do zahrady, kde až do oběda odpočívala a předstírala v kruhu svých dvorních dam, že vyšívá. Po obědě si byla již téměř jista, že se záhadný cizinec neobjeví, a tak se konečně uvolnila. Dokonce si myslela, že ji potkalo štěstí, protože se nepozorovaně dostala do knihovny. Vložila starému Martinu, jejich knihovníkovi, do ruky zlatý za jeho mlčení a zahrabala se v knížkách v odlehlé části místnosti. Tam ji také vyděsil černý stín, který se náhle objevil vedle ní. Obava, která se ihned vetřela do jejího povědomí, se vyplnila, když pohlédla do tváře muži z minulého večera. Nezmohla se na jediné slovo, tak začal mluvit první.
„Jaká je tedy vaše odpověď, princezno?“
„Ne!“ zapištěla svým známým umíněným hlasem a v tu chvíli si byla jista, že ji zde nikdo nenechá moc dlouho samotnou. Opravdu se za chvilku potichu přišoural Martin. Když viděl, že před ní stojí cizí muž, odšoural se zase pryč. Mohla se jen modlit, aby ho napadlo dojít pro stráže.
„Jste si tím jista? Vždyť ani nevíte, kdo jsem.“
„Právě proto! Nikam s vámi nepůjdu. A abyste věděl, nechci o své matce vědět nic. Byla to jen nějaká hloupá žena, co se podle otcových slov vrhla do vln na nedalekém pobřeží. To, co vy tvrdíte, se mi zdá velmi nepravděpodobné, ba spíše se domnívám, že lžete.“
„Vaše ignorování očividného mne začíná vyvádět z míry princezno!“ ozval se překvapivě zle v odpověď.
„Ale mne to vůbec nezajímá! Běžte si, prosím, prožívat své pocity někam, kde tím nebudete otravovat jiné lidi!“
„Jak se opovažujete?! Jste jen malá umíněná holka, co se zřejmě do knih dívá jen proto, že se jí líbí ty opakující se obrázky, že?!“
Já, že neumím číst?! Poslyšte, pane, naposledy vás vyzývám, abyste odešel. Nebudu tu zbytečně ztrácet čas s někým tak vysoce nepříjemným a hloupým a urážet se tu jak služka s trhovcem!“
„Neodejdu bez vás.“ Uklidnil se znovu cizinec.
„Ale odejdete. Nebo se snad tentokrát necháte vyvést? Stráže jistě nejsou daleko. A když už si tak vzpomínám na včerejší večer a uvažuji nad začátkem dnešního rozhovoru, ještě jste se mi nepoklonil, pane.“ Tímto Derina přelila pohár jeho trpělivosti. Dlouho mlčel, než se zmohl na zdánlivě klidnou odpověď.
„Lidé, jako jsem já, se nikdy nebudou klanět před někým, jako jste vy.“ Vyplivl poslední slovo jak zkažený kus ovoce. Derina si uvědomila, že ho má tam, kam ho chtěla dostat. Teď již ztratil zájem o její osobu a ona bude mít zase na dlouho klid. Ještě se pokusila trochu ho utvrdit v nechuti mít s ní cokoli společného a začala poklepávat střevíčkem o keramické dlaždice. Zvuk se rozlehl tichým sálem plným knih, odrazil se od všudypřítomných regálů a vrátil se zase zpět.
„Nehodlám se s vámi nadále vybavovat.“ vzkřikla vztekle a otočila se na podpatku. „Stráže!“ zakřičela směrem k nejbližším dveřím místnosti. Za ní se ozval hluk. Když se otočila zpět, pohlédla přímo do tváře velice nepříjemně naloženému cizinci, a teprv pak si všimla, že cosi třímá v ruce. Byla to hůl, samozřejmě také temně černá. Opřel ji o zem a pak už si Derina téměř nic nepamatovala. Připadalo jí, že ji někdo silně udeřil do hlavy, protože jí nohy povolily a sesula se k zemi. Pak ještě zahlédla záblesk jakéhosi modravého světla a nakonec zahlédla mužův obličej, jak se nad ní sklání. V pozadí jeho hlavy zahlédla nebe. Zatmělo s jí před očima a omdlela.
*
Probudila se sama v trávě na lesní mýtině a celá rozlámaná. Cosi ji svědilo na obličeji. Když se chtěla poškrabat, šokovala ji její vlastní ruka. Bylo to jako zlý sen. Nejdříve si uvědomila, že odporně páchne, pak zjistila, že její tělo je celé pokryté odpornými černými strupy a boláky a nakonec našla zažloutlý dopis. Ten se tomu všemu vyrovnal. Byl psán pevnou rukou člověka zběhlého v písmu a podle jeho znění si domyslela, kdo byl jeho pisatelem...

Na úvod a pro vysvětlení... Dovolila jste si urazit mága, jenž vyučil v základních věcech Vaši matku. Toto je Váš trest. Jste sama, bez peněz a bez svého původu, jehož možnost na doložení leží někde desítky kilometrů daleko ve stole Vašeho otce. Vaše volba byla jasná. Jistě jste pochopila, že má nabídka k sňatku byla jen bezprostředním výsledkem Vaší bývalé krásy, jež mne oslnila. Zdůrazňuji slovo bývalé, protože nyní jste taková, jak jste si jistě vždy přála být. Teď si můžete být jista, že si Vás opravdu nikdo nebude chtít vzít. Odmítala jste své nápadníky stejně rychle, jako Vám nyní bude odmítáno jakékoli milosrdenství. Poznejte, co to znamená být neurozený a poznamenaný... Abyste nemohla tvrdit, že jsem nelidsky zlý a že Vám nedám ani možnost přežít, máte propůjčenu jistou moc. Jediné využití Vašeho nynějšího čarodějnictví pro Váš vlastní prospěch však tuto možnost navždy zruší a budete odkázána jen na nedostávající se milosrdenství. Konejte dobré věci a najíte se, opovrhněte svým propůjčeným uměním a zemřete hlady. Jak využít moci zjistíte časem. Setkáme se, až to uznám za vhodné...
Jerdán, mág desátého Selvenova stupně.

Přečetla si to ještě asi třikrát, pak unaveně zabořila obličej do měkké vysoké trávy a v duchu se proklínala. Raději by teď vrátila čas a vzala si toho Jerdána.






Konec I. části…



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

26.05.2010 03:15:43dát kritice tipFAE BOMB
*Sice pěkně napsané, ale dlouhé. Ty další díly už asi vynechám. Stejně to určitě dopadne dobře... :-)
15.08.2008 21:40:47dát kritice tipleenai
korektor
Děkuju za přízeň i výtky.
Odstavcování a podobně je krásná věc, pokud člověk nebojuje s tímhle editorem.. ale ano, chtělo by to nebýt líný.. (obzvláště u línej)
Jan: ano. dialogy.. ach.. těch ještě bude nepodařených! a bohužel málo proti tomu zmohu =)

První díl lehce vybočuje tónem z celku, hned z několika důvodů, ale doufám, že nadchnou i jeho pokračování (a už opravdu! je začnu kontrolovat a připravovat pro znovuvložení.. =D ).

pánové.. ;)
15.08.2008 21:18:31dát kritice tipJan Josary
Dobré to je, snad to další díly nepromyšleným dějem nepokazí :-). Některé dialogy byly zbytečně zdlouhavé a napsané, jak to na jazyk přišlo, ale tady už s tou mínusovou kritikou končím. Ve skutečnosti se mi ta pohádka fakt líbila a s radostí dávám do klubu :-).
13.08.2008 15:33:11dát kritice tipAlojs
ještě 8 dílů? :) no vida. napsáno je to perfektně. dialogy i popisky - shledávám je adekvátními pro žánr pohádky. perfektně je popsán kolaps princezny - hraný, typický pro namyšlené slečinky. usmíval jsem se. čtenost nepřekvapuje.
...
jednu věc ti ale vytknu - formu.
...
používal bych častěji tabulátor, odsazení... takhle je text opticky smršten do jednoho odstavce. zpočátku se zrak drží, pak už jen prstíky. to jediné mi vadilo. jinak *
19.04.2008 07:43:18dát kritice tiptriiss
to by bylo supr :-) uz se tesim a at se u zkousek dari ;-)
14.04.2008 19:24:09dát kritice tipleenai
korektor
=)) ještě 8 dílů.. děkuju.. vyšetřím čas (nadchází zkoušky, bude to těžší) a přidám je (mám poslat avi?)
13.04.2008 00:12:24dát kritice tiptriiss
Suprovy....a jak to doapda? :-)


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor