Ano, nebo ne?

Kousala  se do spodního rtu a dívala se jak ztěžka dosedla na židli . Dva muži přišli s ní, patrně synové. Utírala si slzy zmuchlaným kapesníkem : ,,Co teď budu dělat, co budu dělat?“

Stála nad ní . Včera ji viděla poprvé. Udýchaná přiběhla ve chvíli, kdy se lékař rozhodoval o zákroku, ke kterému potřeboval souhlas jejího manžela. Ten nevěděl, chtěl počkat na manželku a lékař ho přesvědčoval, že není čas. A ona upocená strachem a snahou být co nejdřív v nemocnici stála po boku svého muže a nevěděla…

Lékař jí vysvětlil všechna pro a seznámil ji i s velkým rizikem proti.

Na jedné straně vah byla možnost úplného uzdravení , na druhé ochrnutí, možná neschopnost hýbat polovinou těla…a také riziko nepřežití.

Jak rozhodnout ve chvíli, kdy nevíte, neznáte a jen věříte, že nemocnice je to správné místo, kde máte teď být. Kdo vám pomůže, kdo na sebe vezme tu tíhu říci ano jedné z variant.

Naděje…krásné slovo, které může skončit v beznaději.

Otočila zrak směrem k jednomu z mužů:,,Vy jste syn?“ ,,Ano.“

V ruce držela sešit, kde byla sepsaná pozůstalost. Podala mu tašku s věcmi po zemřelém. Otevřela  sešit a poprosila o podpis. Věděla, že musí ještě něco říci, že nelze odejít, otočit se zády k ženě, kterou den předtím všichni ujišťovali, že zvolit naději je dobré rozhodnutí.

Pohladila ji po ramenu :,,Já vím, je to pro vás teď moc těžké, ale dala jste mu šanci. Představte si ten život, kdyby ochrnutý zůstal ležet na lůžku.“

Žena zvedla tvář :,,Sestřičko, když my byli stále spolu. Co teď budu dělat? Pořád jsme byli spolu. Letos šel do důchodu. Byli jsme pořád spolu.“ Proud slz ji donutil opět zabořit hlavu do mokrého kapesníku.

Syn nad ní šeptem požádal:,, Nemáte něco na zklidnění? Nějaký prášek?“

Odběhla na sesternu a zeptala se lékaře, co může manželce po panu x… dát za uklidňujcí prášek. Odstřihla tři tablety a jednu i s pohárkem vody na zapití podala ženě.

Ostatní dala synovi.

Znova ji pohladila  a řekla: ,,Já vím, je to pro vás příliš náhlé, ale věřte, že vašeho muže už nic nebolí. Přejte mu to, že se netrápil. Pro vás to je jistě šok, ale nic si nevyčítejte.“

Synové pomohli matce povstat. Dívala se na ty tři.

,,Upřímnou soustrast,“ řekla  a podala ještě ženě ruku. Cítila  dotek vlhké dlaně. Chtěla se usmát, ale nedokázala to.

Odcházeli nemocniční chodbou a zbyla tu jen otázka. Bylo včera nadějí ano, nebo ne?