Kristýna

Kristýna

Kristýna se jenom zklamaně nadechla a z principu si dupla. Ve skutečnosti ji nepřekvapilo, že jí řidič tramvaje zavřel dveře před nosem, byla to jen další z řady drobných nepříjemností tohoto smolného dne. Vrátila se do chabého útočiště převislé střechy nejbližšího domu a vyčerpaně se o něj opřela snažíc se nabrat z jeho chladných kamenů dost síly na další cestu. Po několika minutách se odhodlaně nadechla, vylovila z batůžku přehrávač a navolila náhodné přehrávání. Sluchátka do uší, batůžek na záda, klobouk stáhnout hlouběji do čela. Zabořila ruce hlouběji do kapes mikiny a vyrazila přes Brno pěšky.

U červeného kostela začala hrát skupina Leningrad. Usmála se. Ano, k její náladě, části města a ubrečenému soumraku se ruské ska dobře hodilo. Zachumlala se hlouběji do huňaté mikiny v marné naději, že ji snad ochrání před vlezlým anglickým deštěm. Vyhnala z hlavy všechny myšlenky, užívala si rytmickou hudbu a chůzi.

V půlce náměstí si uvědomila, že ji nohy samy nesou na Špilberk, ač se původně chtěla tomuto parku vyhnout. Zarazila se v půli kroku, ale pak pokrčila rameny a pokračovala dál. Zpomalila však, začala se rozhlížet kolem sebe. Připadalo jí, jako by tu byla poprvé, stromy i budovy byly známé, přitom nějak jiné… jako by se na její město snesla nálada jiného města a jiné doby. Něco z ní poznávala v písních, které jí zněly v uších, něco, co spíš četla, než by zažila. Napůl čekala, že se zpoza rohu vynoří drožka vezoucí pana Puškina na večerní procházku okolo řeky. Zatřepala hlavou, zmatena nezvyklou myšlenkou.

Prošla branou a zpomalila ještě víc. Na každém kroku se rozhlížela, jako by něco nebo někoho hledala. Snad známku toho divného jiného světa, snad něco známého. Pocit neskutečna vzrůstal. Večerní šero prosvěcovaly tepané lucerny jen matně, jejich bledé světlo stíny spíše zdůrazňovalo než rozhánělo.

Ta  postava se vynořila na cestičce naprosto neslyšně, přesto o ní Kristýna věděla dřív, než ji vůbec mohla spatřit. Šla jí naproti. Už zdálky jí připadala povědomá, ačkoli si byla jistá, že nikoho takového v minulosti nepotkala. Z větší blízkosti viděla, že je to muž. Měřil necelý metr osmdesát, přesto díky své štíhlé siluetě vypadal vyšší. Pohyboval se s grácií šelmy, rychle, elegantně. Vyzařovala z něj síla – skrytá a dobře ovládaná, ale velká. Kristýna měla dojem, že se v mžiku oka může změnit ve vlka, kterého jí připomínal celým svým vzezřením.

Když se potkali uprostřed cestičky, zastavili se jako staří známí. Muž se na ni usmál, jako by ji znal léta. V jeho úsměvu se zaleskly bílé zuby. Kristýna si všimla špičáků, trošku delších než bývá běžné. I uši měl trošku špičatější, oči jako by na okamžik zazářily žlutě. Vyděšeně se nadechla a chtěla udělat krok vzad, ale nohy vypověděly poslušnost.

„Ahoj, Erin. Dlouho jsme se neviděli.“

Kristýna otevřela pusu s úmyslem upozornit ho, že si ji nejspíš s někým plete, ale k vlastnímu údivu se slyšela říct: „Ahoj, Michale. To víš, spousta povinností. Vlastně i teď už docela spěchám, promiň. Ale určitě se zase potkáme. Někdy přijdu na slavnost…“ odmlčela se nechápajíc, kde se v ní ta slova vzala a o jaké slavnosti to vlastně mluví. Ale Michal jen kývnul a připomněl jí termín další slavnosti – první noc po úplňku. Samozřejmě, mihlo se jí hlavou, jako vždycky. Přikývla a vykročila.

Vyšla z parku a světlo pouličních lamp ji oslnilo. Až teď si uvědomila, že v parku byla skoro úplná tma. Zapochybovala o tom, co vlastně viděla. Zmateně se zastavila, pak ale zavrtěla hlavou, seběhla z kopce na hlavní třídu a pospíchala do čajovny. V útulném teple jí setkání v parku sotva přišlo víc než jen výplod únavou zjitřené fantazie…