Vlčice

Šla setmělou ulicí a ostražitě se rozhlížela. Měla pocit, že ji někdo sleduje. Nebo něco…? Na konci ulice zabočila do parku. Pod poslední lampou se zastavila a zapálila si cigaretu. Znovu se rozhlédla, znepokojeně, oslněna svítilnou nad sebou. Zhluboka se nadechla. Přece nebude obcházet celý park kvůli neopodstatněnému strachu. Vykročila po písčité cestičce napříč parkem,

Uprostřed parku zaslechla kňučení. Zpozorněla a hledala zdroj zvuku. Přitom se uklidnila. No vidíš, za každým keřem vidíš násilníky a on je to jenom pes. Sešla z cestičky a vydala se za zvukem. Ne, pes ne, vlk, opravila se, když se podívala pozorněji. Krásný obrovský vlk s bílou srstí, sice matnou a zcuchanou, ale bohatou a zdravou. Vykročila k vlkovi s uklidňujícím broukáním. Kupodivu ji ani na okamžik nenapadlo zamyslet se, co dělá vlk tak blízko města a jak se sem dostal.

Při pohledu na cizinku vlk ztěžka vstal a výhružně zavrčel, ale chyběla tomu důraznost, místo ní v tom zvuku zazněla odevzdanost a rezignovanost. Když spatřila vlčí eleganci, opravila se. Ne vlk, ale vlčice. Vznešená a hrdá. Co ji asi přimělo uchýlit se do parku, co ji přivedlo tak blízko města? Matně si uvědomovala, že vlci jsou plaší a žijí v hlubokých lesích. Avšak tyto myšlenky jí hlavou jen prolétly a ztratily se v šeru. Pomalým krokem se blížila k vlčici. Ta po ní chňapla zuby, ale jen demonstrativně, aby si uchovala hrdost. Pak se stočila do klubíčka a tiše kňučela. Na první pohled nevypadala zraněná, ale měla zcuchanou srst a zakalené oči. V jejich výrazu byla bolest téměř lidská…