Křídla pozitivity

No, právě! Já nechci lhát a nechme to už spát, je to stejně na nic, je to v člověku a to se asi změnit nedá. Dumám nad tím už dost dlouho a prostě, každý jsme nějaký. Hlavně zdraví,ne?

maceško, já měla na mysli jen tvoje slova z předchozího komentáře: "Já se přes některé věci nedokážu přenést a i když to udělám, není to upřímné..." to jsem nazvala lží, jinak mně nepřísluší soudit. :-)

Proč myslíš, že lžu sobě i tomu druhému? Já s ním prostě nemluvím,on ví dobře proč a sobě nelžu. Jsou věci,které se odpustit nedají.Tedy, alespoň já to nedokážu,týkají se mě příliš osobně. Že je chyba ve mně- snad ano, ale první tu chybu udělali oni a to takovou, že nejde odpustit. Dokázala jsem se přes ni přenést. Nepřeji jim nic zlého,pouze už je nechci vidět, jsou mi lhostejní a negativní pocity v těchto případech nemám.Svoji snahu o zlepšení jsem vyčerpala, čekala jsem mnoho let. A už prostě čekat nechci. Chci si sebe sama trochu vážit a ne být někomu pro smích. Nemohu je přece nechat dělat mi zlé věci a stále odpouštět.

"odpuštění je podoba, kterou na sebe bere láska, jíž bylo ublíženo" ... to ne já, citát, jméno autora jsem už zapomněla... dokud nedokážeš odpustit, žádné napětí nezmírníš, jen ještě navíc lžeš sobě i tomu druhému... a tak hromadíš negativní pocity. Jarmila má pravdu, hledat musíš v sobě :-))

nostalgiku,díky.

Mít křídla, meč a štít čistý, dech anděla, co zvládá při? To raději láskou popsat listy, vždyť křídla, ta nám nepatří ***

Právě, že pud sebezáchovy zapracoval a už se těmi lidmi prostě nezaobírám, a mám klid. Ale, není to pýcha, co mne k tomu dohnala, je to právě ten pud sebezáchovy. Dny mám stejné, zatím to změnit nejde, ale těší mne příroda,která se probouzí a ta jediná dává mi ještě naději, že mohou přijít i dny pěkné.

no vidíš, a právě to mírnění napětí je naprd :))), ale znám to, dělala jsem to bezmála celý život stejně - jenomže pak se nějak přihlásí o slovo pud sebezáchovy a už to jde samo... měj dnešek krásnější nad jiné, Ani :))))

Tak pýcha říkáš! V tom případě asi zůstanu pyšná do smrti a štěstí se mi bude vyhýbat už zbytek života. "Každý jsme svého štěstí strůjcem," to se říká a asi je to pravda. Já se přes některé věci nedokážu přenést a i když to udělám, není to upřímné, je to třeba jen proto, abych zmírnila napětí, ale v nitru to ve mně zůstává. Zcela upřímný vztah už to nikdy není.Tak potom nevím, zda být neupřímná a dělat, že jsem odpustila, nebo nechat to tak a už se tím nezabývat. Já Tě mám také ráda, vím, že to se mnou myslíš dobře.Ty jsi prostě duše světlá, ale každý takový nejsme. A to je možná škoda.

a tomu se říká pýcha :))))))))) mám tě ráda!

Jarmilko, tak jsem snad opravdu vše, ale pyšná ne! To mohu s čistým svědomím říci. Spíše nesmělá, i když tak nevypadám. Ale je fakt, že když mě někdo moc zradí, nedokážu odpustit. A když, tak mi to trvá - roky. To je asi ta moje chyba veliká. Každopádně díky za radu. :o))

stačí zastydět se za svoji pýchu a slunce už tě samo osvítí i zevnitř :)))) - moje zkušenost!