Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVýtvarno
16. 04. 2008
3
7
977
Autor
Montrealer
[Ne]závazné povídání o [ne]umění
Jediné slušné výkresy, které jsem dokázal spáchat, byly kresby obyčejnou tužkou podle předlohy. Dokonce i když jsem opustil školu obecnou, zkoušel jsem tužkové portréty podle fotografií. Vrcholem mého snažení byl autoportrét podle fotky v občance. Já jsem se na něm trochu poznal, ale jiní mě podle té kresby nepoznali. Tak skončila má výtvarná dráha a dále jsem kreslil jen technické výkresy tuší a rýsovadly na pauzák. Tenkrát ještě neexistovaly počítače, tím méně CAD, takže se technické výkresy kreslily ručně a býti kresličkou bylo uznávané povolání. Ale rýsování se dá při kupě trpělivosti naučit i bez talentu a tak jsem se na průmyslovce rýsovat naučil a neměl jsem s ním pak při dalším studiu problémy. K výtvarnému kreslení jsem se už v normálním životě nedostal a ani jsem se k němu dostat nechtěl.
Existuje však něco MIMO normální život? Když pominu poněkud sporné paranormální jevy, člověk se mimo normální život ocitne například v mé oblíbené Psychiatrické léčebně Bohnice. Tam pacient musí dělat to, co mu terapeuti přikážou. Ve velkém tam totiž probíhá bohulibá činnost nazývaná pracovní terapie. Standardně tam probíhaly rozhovory typu:
„Budete kreslit, pane K.“
„Kreslit nebudu, protože to neumím.“
„Tak se to tady naučíte.“
„Ba ne, nikdy v životě jsem to neuměl, tak jak bych se to mohl naučit tady s vámi.“
„Tak co tedy umíte?“
„Pracovat na počítači. Editovat soubůrky Wordem a lozit po internetu.“
„Tak to bohužel. Léčebna nemá tolik peněz, aby pacienti mohli jen tak pracovat na počítači. Na služební počítače vás pustit nesmíme, jsou na nich osobní data a chorobopisy pacientů. Co ještě jiného umíte?“
„Nic.“
„V každém případě si musíte vybrat něco z toho, co naše dílna nabízí, jinak vám nepotvrdím do knížky, že jste dnes úspěšně absolvoval pracovní terapii a to z vás na paviloně radost mít nebudou.“ konstatovala Ona. Tak jsem po padesátileté odmlce vzal zase do ruky štětec. Jenže ne štětec na kreslení (i když zvonka vyzeral takisto), ale štětec na lakování. Prohlásil jsem, že budu raději lakovat souvislé rovné plochy, protože na tom se přece nedá nic zkazit. Ale dá se, při troše potřebné nešikovnosti se dá zkazit všechno. Takže jsem z pracovní terapie odcházel s rukama potřísněnýma barvou, chtěje tím (mimo zapísky v pracovní knížce) dokázat, že jsem na té protivné pracovní terapii skutečně něco dělal.
7 názorů
Montrealer
17. 04. 2008
způsob vyprávění se mi líbí, jenže - dlouhý úvod, krátká stať a závěr chybí. To aby si čtenář domyslel? Mne napadlo, že jsi to udělal z trucu... :-)) */
Asi to neni primo fejeton, ale povidani je to vtipne, davam tedy tipa. Jinak s tim malovanim a kreslenim jsem problemy nemela, ale hodne moc mi vadilo, kdyz jsme v hodinach vytvarky museli neco lepit. Tradicne jsem mela pulku lepidla ve vlasech a po celem tele:-) Taky mi vadilo jakekoliv vystrihovani, na to ja nemam nerva:-D