Měsíc mi nic neřekl....

Měsíc, ten velký pohodář,
kouká a nutí mě dát hlavu na polštář.
Jde svým lehkým krokem temnou nocí.
Nevypadá však, že by šel mi ku pomoci.

Spíš si líně truchlí tam nahoře sám
a sleduje, zda tu hlavu na polštář fakt dám.
Teď zas stydí se, že já na něj koukám též,
tak halí si do mraků svou kráterovou pleš.

"Měsíci, poraď! Mám jej stále ještě ráda mít?
Či mám se zas studem pro nového zahalit?
Ty, velké oko nočních nebes jako ze sametu,
poraď co dál, ať oprátku stejnou si zas neupletu!"

Mlčí, teď naháč bez mračního šatu
a jen polibky posílá k Šílenství, mému katu.
"To není žádná pomoc, spolupráce!
Z tebe vyklubal se sprostý a mlčenlivý zrádce!"

---