Docela obyčejné povídání

   Měla utlé boky a prsa jako žoky. Bez nohou a boků vypadala jako busta. Věděla to a čas od času se natřela na bronzovo a seděla na podstavci uprostřed náměstí. Jak tam tak seděla, poslouchala řeči o tom, jak ti dnešní sochaři přehánějí a že taková prsa by v realitě žádná mít nemohla. Když jí to omrzelo, zasedla na vozítko a odjela domů, kochat se svými naloženými boky. „Ty sou panečku!“ říkala si a poplácala akvárium. Bylo jí tak celkem dobře, protože když měla boky, nohy a mezinoží, tak v kombinaci s těmi žoky byla na roztrhání, a také že jí jednou dva urostlí nápadníci roztrhli. Zpočátku byla rozmrzelá, přeci jen měla ráda samohanu a muže, ale jelikož byla také neuvěřitelně egoistická, dělal jí víc než dobře pohled na ty své boky v lihu. Prožila tak vždy několik mentálních orgasmů, které jsou tak typické pro lidi co se mají upřímně až moc rádi.

   Jmenovala se Johana, měla ráda pivo a konverzaci o svých prsou a pohnutém osudu. V hospodě kam jezdila, měla speciální židličku a své prsy umně vykládala na stůl na odiv světu a vesmíru. Kdo jí neznal, hned se chtěl zmocnit jejího klínu, ale to pak byla velká legrace pro přítomné, když zjistil to, co my už dávno víme. Inu faux pas.