Maska

Nevím ani co mě ráno probudilo. Možná to byl můj budík, zahrabaný někde mezi mou postelí, psacím stolek a televizí, ano, zahrabán někde pod vrstvou různých
obalů, pet flašek a krabic od pizz; nebo snad to byli ptáci, ty malé opeřené bestie, co využívají můj balkónek jako nějaký stravovací koutek, protože já
tam věčně zapomínám nějaké kousky jídla, když si večer ne ve zrovna střízlivém stavu zajdu sem tam zkrátit dlouhou chvíli cigaretou a oni naoplátku vše
zkonzumují, ale i vratí v trochu jiném stavu. Snad to byl právě jejich zpěv, jenž těžce pronikal přes ony balkónové dveře, možná jen o něco málo lépe
než světlo přes nánosy x-let staré špíny na okeních tabulích. Chvíli jsem ještě ležel, a zamyšleně koukal do stropu kde to vlastně jsem. Tupá bolest projela
mou hlavou a já pomalu začal zjišťovat, že vlastně nic nevím, že nevím ani jak jsem se dostal domů. Nebylo to pro mě nic nového, protože jsem na to byl
celkem zvyklý, on už si člověk zvykne, když nevede zrovna moc spořádaný život. Poté co má hlava začala klást už relativně menší odpor jsem se s nechutným
přinucením zvedl z postele, s vidinou dalšího krásného spánku za pár hodin na přednášce z psychologie. Odkopl jsem pár prázndých pet flašek cestou do
kuchyně, kde jsem si postavil vodu na kafé. Mezitím co se voda vařila jsem si odskočil do koupelny provést každodenní raní rituál higieny. Vyčistit si zuby,
opláchnout obličej, prostě se trochu dát do pořádku. Ještě zkontrolovat zda mě nepraskla nějaká žíla na ruce a vše jsem završil pár kapkami Visinu,
na které mé oči už toužebně čekaly. Opět jsem doslova proplaval pokojem a otevřel dveře na můj malý balkónek. Tam jsem si postavil kávu na parapet hned
vedle přeplněného popelníku. Obratně jsem z krabičky vytáhl první raní cigaretu, zapálil a tohle ráno jsem se poprvé pořádně nadechl.

Bylo něco po deváté a já opoustěl svůj malý, jednopokojový byt. Dnes jsem se víc jak kdy jindy těšil na onu nudnou přednášku z psychologie, na které se
tak nádherně podřimuje, dokonce jsem si z domu začal brávat i malý polštářek pod hlavu, protože jsem po téhle dvouhodinovce vždy míval otisklý na čele
vroubkovaný vzor mého svetru, nebo mikiny. Nijak jsem nespěchal, tak mě ani nevytočilo to, že v paneláku je opět pokažený výtah. Ono je to celkem štreka
ze sedmého patra až do přízemí, ale co, já měl přece nakou tu chvilku navic. Cestou po schodech jsem měl alespoň čas na přemýšlení. Na přemýšlení o tom, co
s dnešním večerem. Ale spíš než plánování dnešního večera jsem čím dál tím vice musel přemýšlet o večeru předchozím. Nikdy, opravdu nikdy jsem se svými
výpadky paměti nezabýval, protože ono ani nikdy nebylo nic světaborného na večerech kdy jsem vyrazil do ulic, našel si místečko někde v zapadlé uličce a
tam ukojil svou jedinou touhu, já jsem totiž nikdy ani nechtěl vědět co se se mnou vůbec dělo, když jsem experimentoval a přehnal to. Po těhle myšlenkách
mě přeběhl mráz po zádech, ale to už jsem byl dole ve vchodových dveřích a mohl vysadit tyhle divné myšlenky a plně se věnovat tomu, jak chytit ujíždějící
autobus MHD, jelikož toho času jsem zase tolik neměl.

Cítil jsem se jako kdybych měl vykašlat plíce, ale dokázal jsem to, autobus mě nakonec po 60 metrovém sprintu zastavil, ridič otevřel dveře a neskrýval svůj
bujarý smích. Píp jsem si jízdenku a šel si sednou. Cestou k jedinné volné sedačce jsem si vyslechl i pár rádoby vtipných komentářů, většinou od postarších
gantlemanů, kteří se moc jako gantlemani nechovali. Jediná věc co mě uspokojovala a držela můj vztek na uzdě bylo to, že mám aspoň víc jak reálnou šanci,
že je přežiju ... doufám. Posadil jsem se, chvíli jsem pozoroval dění kolem mne, ale posléze na mě dopadly zase ty myšlenky a myslím že za tím byl i
kousek mého zbývajícího svědomí, jenž mě neustále připomínaly myslet na to, co se mohlo včera stát. Čím víc jsem se to snažil dostat z hlavy, tím víc jsem
na to musel myslet, nemohl jsem se toho zbavit, byla to jako žvýkačka ve vlasech, buď ji tam nechat, nebo ostříhat všechny vlasy. Po 30 minutové snaze dostat
tuhle žvýkačku z mé hlavy jsem dojel na místo mého vzdělávání. Tak trochu jsem nestíhal a tak jsem tak trochu odbíjel všechny známé obličeje, na které jsem
narazil. Za svýma zádama jsem jen slyšel slabé dovětky, jestli už jsem v porádku, jestli jsem včera vůbec vnímal, nebo kam jsem se sám tak brzo vytratil. Ta
poslední poznámka ve mě jen utužila ten divný pocit o včerejším večeru, ten pocit, který nikdo nemá rád, cítil jsem se jako na šibenici, kde přesně pod
propadlem byla trampolína o níž jste samozřejmě nevěděli. Vkročil jsem na onu přednášku a jako obvykle jsem přišel pozdě, po vyslechnutí onoho neustále
opakujícího se divadélka nebo spíše narážek na můj styl života od přednášející, která si takhle léčila své komplexy méněcenosti, jsem se usadil na své
obvyklé místo. Už od rána jsem tušil, že se se mnou děje něco divného. Když pominu mé třasoucí se ruce, tak bych svoje rozpoložení popsal jako normální
odevzdanost svým myšlenkám, které mě najednou začaly zcela ovládat. Z jidny ležérní hodiny se stalo něco neočekávaného. Jak jsem tak přemýšlel nad tím,
co se mohlo stát. Začaly se mě vybavovat mihavé okamžiky, pravděpodobně ze včerejška.

... Byla krásná noc, svit úplňku dopadal na listy stromů, jenž lemovaly cestičku vedoucí k velkému stromu. Ten velký strom se majestátně tyčil nad všema
ostatníma, při pohledu na něj jsem neměl slov, připadalo mě jako kdyby se dotykal hvězd na obloze bez mráčků. Nevnímal jsem nic jiného než siluetu
krásné dívky přede mnou. Snažil jsem se něco říct, ale než jsem stačil otevřít ústa abych vydal ze sebe byť jen jedinou hlásku, ona mě předběhla a
sladkým hlasem zašeptala : ,, pššš ,, . Vypadalo to jako kdyby věděla už dopředu co řeknu, jak se zachovám. Měl jsem strach, třásl jsem se, ale tohle
nebyl strach jako ho zná většina lidí, tohle byl krásný strach, strach z něčeho nového, co vás čeká. Ruce se mě třepaly, celý jsem se třepal. Ona dívka
se jenom usmála a políbila mě. Nikdy dříve jsem nepoznal tak krásné sametové rty ..... a vstávejte, cože ? vstávejte ?! ,, No ano vstávejte, na mých
přednáškách jsem vám to vaše dospávání zatím trpěla, ale těm dnům je konec, běžte se vyspat domů ! ,, a se vztyčeným prstem postavička malé zavalité
fúrie ukazovala ke dveřím. Nezmohl jsem se ani na slůvko odporu a pomalu jsem odkráčel ke dveřím, skrz dveře a z budovy univerzity. Byl jsem zcela ohromen
tou dívkou, jejíž jméno jsem ani neznal, ale věděl, že je ta pravá, že pro ni musím žít.

Zas jsem zase tak seděl v autobuse na cestě k mému dealerovi, od něho už nějaký ten pátek kupuji to svinstvo. Neberu to z toho důvodu, že jsem nějak
dotčený okolním bezohledným světem, beru to čistě z principu, čistě z toho důvodu, že mě to baví, že  si užívám každou chvilku v tom v lehčím
světě. Někdy jsem si říkal, že mě to už leze na mozek. To byla celkem pravda, už mě to nemyslelo tak jako dříve, už jsem nepsal básně, jako dříve. Vše co
bylo dříve jsem zahodil s odchodem ze střední školy, všechny ty vadný pravidla co mě jenom omezovaly, všechny ty pouta rodičů, kde jsem musel přespávat
každý večer a ráno opětovně dojíždět do té školy, která se mě za ty čtyři roky už zprotivila takovým způsobem, že poslední dva měsíce před maturitou
jsem se modlil, ať to přežiju. Nebylo to ani školou a učením, ale některýma lidma, které jsem musel deno-deně vídávat a kývak hlavou na všechny jejich
dotazy, které jsem ani neposlouchal. Teď mám svůj byt, svůj svět, konečně svůj život, svou drogu, svého dealera, svou krásně tajemnou neznámou.

Celé zbývající odpoledne jsem strávil hledáním informací o té mé krásné neznámé dívce, do které jsem se zamiloval, se kterou jsem strávil včerejší večer,
se kterou jsem chtěl strávit už každý večer, každou noc, každé ráno, celý život. Ať už jsem se snažil usilovněji, nikdo tu mou dívku neznal, obešel jsem
všechny mé obvyklé kluby, všechny přátele. Někteří se mě vysmáli, že jsem byl včera moc, někteří mě s politováním oznámili, že už bych toho fetu měl
opravdu nechat. Nic z toho jsem nebral vážně, znáte kamarády, záleží jim na vás jen pokud z toho něco mají, nebo pokud se nudí a nemají už co dělat,
tak se začnou s vámi bavit a vznikne toho krásné přátelství. Tohle mě ale v nejmenším nezajímalo, ať se dou mí přátelé bodnout, měl jsem svůj život, měl
jsem sebe, krásnou tajemnou a nějaký nový vzor, za který jsem dal 5000 Kč, poctivě vydělaných, poctivě obdržených od rodičů ... hm na co to bylo tentokrát,
asi na nové okno, oni mě pořád rozbíjí okna, nebo něco jiného, tak si vydělávám bokem, když ležím na boku, na zádech a flákám se.

Chýlilo se k večeru a já se jako každý večer chytal vyrazit do ulic, za zábavou, za drogami, za alkoholem, ale tentokrát i za mou neznámou, ze které jsem
měl strach, která mě přitahovala a ničila tím, že je tak neznámá. Upřímně jsem doufam, že ji opět potkám, že tentokrát ji už nenechám odejít. Po patřičných
úpravách mého zevnějšku jsem vyrazil ven. Cítil jsem se divně, nevěděl kam jím, co dělat, kde ji potkat. Tak jsem začal prohled´vat každý klub, každou
hospodu, každý kout parku, který jsem nepoznával, nemohl jsem najít ten velký strom, nikde nebyl. I měsíc byl schovaný, hvězdy žádný. Zhýralý životem a jeho
nespravedlností. Zklamán svýmy nadějemi, jež jsem vkládal do své neznámé, začal jsem si uvědomovat, že to mohl být jen přelud, ze nemusela být pravá, že
mohla být .... nechtěl jsem ani pokračovat dál, dopadla na mě nějaká silná deprese ze všeho co jsem dělal a vůbec proč to dělal. Že to co jsem si
nalhával poslední tři roky, že to svinstvo beru, protože mě to baví ... celý tenhle obrázek praskl jako mýdlová bublina a já si pomalu začal přiznávat
proč jsem do toho vůbec spadnul, že lžu rodičům, lžu lidem okolo mne, že jsem lhal všem ve svém životě, že jsem nosil masky, které nezakrývaly mou tvář
ale zakrývaly mé city, jenž jsem se někdy snažil ukrýt pro takové to Větší dobro a právě to, bylo pro mě Větším zlem a já trpěl a ... chtěl jsem pomoci
ale nepomohl, chtěl jsem žít, ale nežil, chtěl jsem milovat, ale neměl koho. Teď tady sedím a vytahuji ze své žíly injekční stříkačku, zahodil jsem ji,
protože jsem věděl, že chci přestat, že už nechci takhle žít dál. Vstal sem a vydal jsem se ke svému domovu. Cítil jsem, jak mě okamžitě nabíhá stav,
jak se mě zvyšuje puls, jak se svět začíná rozmazávat ve veselých barvách, jak se snažím promluvit s nějakým divným chlapem s co mu něco svítí v ruce,
smál jsem se až jsem se třepal a nemohl se nadechnout, takový výbuch smíchu jsem snad v životě nikdy neměl. Potom jsem mrkl očima a to mrknutí pro mne bylo
jako věčnost, myslel jsem, že jsem oslepl, ale najednou jsem na svých rtech ucítil ty krásně sametové dotyky jejich rtů, otevřel jsem oči a uviděl tu dívku
ze včerejšíhé večera, vstal jsem a oprášil si své oblečení. Díval jsem se do očí krásné neznámé a nevnímal nic kolem sebe. Z dálky jsem jen slyšel nějaké
hlasy, nevím kdo to byl, ty lidi jsem v životě nikdy neviděl. Křičeli něco na ten způsob : Jak dlouho ? Kdo ho tady našel ? Chlapče, ještě není tvůj čas,
bojuj. Ale já je neposlouchal, já už měl vše o čem jsem kdy snil, chytl jsem mou krásnou neznámou a pošeptal jí : Nikdy už mě prosím neopouštěj. Ona mě
políbila a sladce pošeptala : Ne, ty už mě nikdy neopustíš.