Svým příbytkům

Snad je zde možnost zapomenutí ---
zapomenutí, nikoliv minutí,
                                protože míjí čas, ne já...

Jsem
a se mnou jdou ploty a zdi
přebytky zdaru jak létavice
                 na prach roztlučené v hmoždíři něhy
       co tvrdá je jak kámen,
                                           když nevěří...

Napsala: „víra je prý směřování srdce,
ale mé zvony jsou nehybné... “

Byla oním kamenem, nebo pouhým úlomkem
bezvětří, co se samo sebe vzdalo?

Cítila, že měsíc je lhostejnou vizí prastarého
osiřelého oka, nebo tam nad městy,
plnými nesnadných, přesto nadějných kroků,
                                                ji nebe rozplakalo k svému úžasu?

Vidím, jak přicházím
zahlédnuta pouze vlastní vzpomínkou na svou podobu
                                                          v čase...

  ...kdo ho kdy dohledal?