Euforie

Nic není náhoda. Skutečně. Jsem si tím poznáním den ode dne víc a víc jistá. Právě jsem totiž narazila na větu z článku jedné velmi mladé ženy, autorky: „Možná sami přijdete na skutečnost, nad kterou se obdivuji každoročně, že ta „nejnáhodnější“, nejméně nápadná a téměř zanedbatelná setkání jsou pro nás jedny z těch nejfatálnějších, nejdůležitějších.“ Až mě zamrazilo.

Zhola nic nenasvědčovalo tomu, co se v příštích dnech stane. Na svůj druhý literární večírek ve vlastní režii jsem, vyčerpaná až za hrob, dorazila s pocitem umouněnce, jakkoli jsem si předtím asi tři hodiny dávala záležet na celkové vizáži. Aby ne! Kluk, co mi předešlého večera přivezl kytici na první rande, se mi líbil. Sliby se slibují, blázni se radují – našeptával mi vnitřní hlas při každé myšlence, jestli skutečně dorazí. Přijel a moc mu to slušelo. Zamilovala jsem se jako blázen. Nadnášená euforií jsem vyhlížela příchozí. Znáte to: pronajatý sál, máte zájem na jeho obsazení. Už kvůli těm, co vám ho s důvěrou pronajímají, nehledě na přátele, nedílnou součást programu, docestované bůhvíjak z daleka. Představa, že budou předvádět svůj kumšt prázdným židlím, bývá pokaždé děsivá.

Ještě naposledy nahlédnout do předsálí, člověk nikdy neví. Intuice byla správná. Pohledy těkal po stěnách jako v obrazárně postarší muž v závěsu nejspíš prvorozené dcery (na první pohled hřích z velmi ranného mládí), až jsem se zastyděla domýšlet se, že by dvojice mohla patřit k naší společnosti. Zeptala jsem se jen nesměle a takřka pološeptem. Představil se autorským pseudonymem a mně se v tu chvíli podlomila kolena. Ve stejnou chvíli jsem se však uvolnila ze sevření a s úsměvem od ucha k uchu mu možná při podání ruky dala i euforickou pusu. Za to už ale ruku do ohně nedám. A ten doprovod? Inu, manželka.

Člověk nikdy neví, jak ve spolku s poezií všechno sedne. Ošidná kategorie. Pro svoji krásu s nepopiratelným právem. Jevilo se, že večírek probíhá jakž takž v rámci očekávání, ale chtělo to nějakou vzpruhu. Všeho moc škodí. Tím spíše romantických veršů o lásce, byť jsem u nich svým bočním pohledem soustavně visela na tom „svém“. Seděl v tichosti u stolu společně s manželským párem. Uvědomila jsem si souvislost přítomnosti dalšího básníka s příležitostí. Po chvíli už nedokázal odmítnout mému naléhání a svými vtipnými verši zázračně osvěžil ztěžklý vzduch. Smála jsem se jako malé dítě. Reagoval rádoby pohoršeným kantorským pohledem, ale cítila jsem, jak se uvnitř také směje, celý. V tom vnitřním sblížení jsem mohla lépe odhadnout jeho věk: vlastně ještě klouček!

Při loučení mi bylo trochu líto, že nemohou přijmout pozvání na dvě deci u mě doma, jak bylo již zavedeným dobrým zvykem. Ale jen chvilku. Tolik jsem se těšila na blízké přátele a svoji novou lásku!

Za pár hodin dorazila mobilem zpráva s poděkováním za příjemný večer. Potěšila. Za pár dní zpráva po síti o stisku ruky empatické ženy. S tou už neměla nic společného manželka. V době, kdy moje sebevědomí bylo v reji prudkých změn ještě dost kolísavé, poléčila. Za pár týdnů další, s vyznáním o předním místě v deníčku platonických lásek. V čase, kdy jsem právě žila tou svojí, jak už to v mém životě chodí, velmi komplikovanou, spíše trochu obtěžovala. Nebyl ale prostor se vetřelou myšlenkou příliš dlouho zabývat.

Komplikované lásky nemívají dlouhého trvání. Víme to o nich od prvního okamžiku a stejně nás cosi svádí si svůj pocit ještě potvrdit zkušeností. Alespoň takové nenapravitelné snílky, jako jsem já sama.

Co se událo za pár měsíců, zaslouží si zůstat tabu. Pro svoji naléhavost, čistotu, opravdovost. Nejdelší duben našeho života. Málokdy si dovedeme představit, co všechno se dokáže vejít do tak nepatrného množství hodin. Svatá pravda: „… že ta „nejnáhodnější“, nejméně nápadná a téměř zanedbatelná setkání jsou pro nás jedny z těch nejfatálnějších, nejdůležitějších.“