Příjemné záblesky ze života

Všichni putujeme svým životem, zakoušíme strasti a zklamání, štěstí a radosti. Na své pouti jsme se setkali s mnoha lidmi; s některými jsme prožili krásné chvilky, s jinými se ocitli v komických situacích a dalším (nežádoucím elementům), kterým se obloukem rádi vyhneme.

     Rád vzpomínám na krásné věci, na některé nedokážu nikdy zapomenout (v mém případě na humorné okamžiky, v nichž dominují hlavně ženy). Jsou jako blikající hvězdy, upozorňující mne, že tu jsou.

     Tenkrát jsem byl ve městě. Mamka slavila narozeniny. Koupil jsem ji bonboniéru s krásně naaranžovanou kyticí.

     Teď už jsem jenom seděl a vyčkával na svůj autobus. Přijel. Ale dálkový.

     U jednoho z oken seděla bruneta a z výšky se na kohosi usmívala. Rozhlédl jsem se kolem sebe, ale nikoho mužského pohlaví jsem kolem neviděl, jen několik žen. Jejím jediným objektem jsem byl totiž já.

     Dělal jsem ze sebe chladného, jakoby mě mladá slečna na sedadle autobusu vůbec nezajímala. Nakonec mě stejně přiměla, abych se jí věnoval. Nevím, jestli se fascinovaně dívala na mě nebo na ty kytky, co vykukovaly z  igelitky, spíš na ty kytky…? Dělala na mě láskyplné obličeje a já jí je vracel zpátky. Když jsem se na ní lépe podíval, opravdu to byla docela hezká dívka. Zanedlouho se autobus rozjel a já věděl, že ji už nikdy nespatřím, aniž bych s ní prohodil jediné slovo, jen pár gest, znázorňující oboustranné sympatie.

     Poslal jsem jí na dálku polibek a ona mi ho zpětně opětovala.

     Potom jsem odjel i já popřát mamce všechno nejlepší k narozeninám.

Město má spoustu podob, zajdete si do krámu pro jedinou věc, (u mě to bylo máslo Zlatá Haná) která vám leží v hlavě a někdy vás zamrzí, že už není, je vyprodaná. Pro jistotu jsem se ještě zeptal kolemjdoucí prodavačky, která mou dedukci potvrdila. „Opravdu už není. Ale jedna Hana sedí vzadu v kanceláři,“ usmála se na mě mladá zaměstnankyně. Buď jsem se jí líbil (ačkoliv ona taky stála za to), nebo si chtěla zpestřit ubíhající denní šichtu.

     „Každopádně ji nechte ode mě pozdravovat,“ dodal jsem, když jsem byl na odchodu.

     Proběhl jsem ještě několik krámků, ale stejně jsem ji nikde neviděl. Babička se bude muset obejít s jiným za obdobné ceny, což jí vadit určitě nebude.

Nemusí to však být jenom obchod, ulice, která nám může nabídnout spoustu komických situací. Ale i v městské hromadné dopravě se můžeme setkat s drobnými banalitami, které většinou lidé ignorují, neberou je za podstatné (v životě opravdu nehrají hlavní roli, ale přesto patří k životu jako cokoliv jiného, co bereme jako samozřejmou věc). Ne nadarmo nás informují nápisy v městské hromadné dopravě: NEMLUVTE ZA JÍZDY S ŘIDIČEM!; NEPOKLÁDEJTE SVÁ ZAVAZADLA NA SEDADLA!; PŘI SVĚTELNÉ SIGNALIZACI NEPRODLENĚ OPUSŤTE DVEŘNÍ PROSTOR!; CESTUJÍCÍ JE POVINEN SE ZA JÍZDY PŘIDRŽOVAT!; NEVYSTRKOVAT HLAVU Z OKEN JEDOUCÍHO VLAKU!…(to by udělal jenom debil) a jiné.

     Jakmile byla souprava podzemky přeplněna, nemuseli jste se občas držet, obstaral to za vás dav kolem, bohužel do té doby, dokud se vagón téměř nevylidnil.

     Tenkrát byl nacpaný až k prasknutí, houf cestujících mě držel napresovaného anebo naopak. Problém tkvěl v tom, že vlak prudce zabrzdil a my jako domino se skáceli na k jedné straně. V ten moment jsem už balancoval na jedné noze. Jedna blondýna s dlouhými vlasy a křivákem na sobě se chytla mojí volné paže coby držadla. Když si mne všimla, usmála se nevěřícně celé situaci a ukázala svoje krásné bílé zuby. Očividně byla ráda, že se

neocitla s ostatními na zemi. Ani mně nevadilo, že se mě reflexivně chytla, nebyl to až tak špatný pocit. Připadal jsem si jako v nebi. Co byste asi čekali od kluka, co je ještě v pubertě?

     Většina davu byla ráda, že se z nebezpečné soupravy dostala ven. Avšak, že jsem vlakovou rukojetí, jsem se doposud nezbavil.

Spoustu zážitků se většinou přihodí na cestách.

     Jednou jsem měl po noční. Seděl jsem ve vlaku a ospalým zrakem sledoval ubíhající krajinu. Monotónní zvuk klapajících kol se mě snažil uspat, zatímco vycházející slunko se mne snažilo okouzlit svou ranní scenérií, kdy mlha zvolna upadá a proměňuje se na kapky rosy, blankytná obloha je bez mráčku a celý kraj je dozlatova protnut slunečními paprsky. Máte chuť na každodenní ranní hrnek kávy, po kterém se rádi uvelebíte do postele.

Podobně jsem se cítil, když si ke mne přisedla hezká mladá blondýnka, která si přisedla naproti mně. Na jednu stranu se mi chtělo spát, na druhou ji po očku sledovat. Avšak únava byla silnější než já, i když jsem měl nutkání navázat s ní kontakt.

     Klimbal jsem. Čas se hrozně vlekl. Párkrát jsem se probudil, zda jsem náhodou nepřejel svou cílovou stanici. Naštěstí ne.

     Dívka s kabelou položenou na nohách z ní vytáhla svou snídani, voňavé kynuté makové buchty, které by se akorát hodily ke kávě. Ale, bohužel, v tu chvíli jsem už podřimoval. Hlava mi klesla na hruď a coby jako Mr. Bean se celým tělem kácel k ní. Domnívaje se asi, že imituji tohoto britského komika, anebo jsem byl fascinován těma buchta, vytrhla mě (někdy mívám lehký spánek) svou banální větou: „Nechcete taky?“

    „Ne, díky, nechci,“ odpověděl jsem polohlasně a bylo mi jedno, co si o mne myslí, ačkoliv měla pohledný obličej, bylo mi jedno, zda jsem ji svým odmítnutím urazil anebo jí zhatil romantické iluze… Za chvíli jsem vystupoval.

     Blondýnka snídala dál a já  jsem šel od vlaku domů lehnout si do postele.

 Ale i doma se střetnete s různými legračními momenty, a tím víc si je pamatujeme, když se to netýká jen nás.

      Měl jsem za sebou náročný den.

     Obloha byla bez mráčku, hvězdy krásně svítily. Zkrátka, vládla teplá letní noc.

     Odešel jsem na terasu a zapálil si cigaretu, kterou jsem si vychutnával. Díval jsem se kamsi za obzor a myšlenkami bloudil po dálkách. Pohlédl jsem na sousedův dům, v několiak oknech se ještě svítilo.

     Z momentálního citového rozpoložení mne náhle probudil roztoužený ženský hlas, jako by sousedka prožívala nějaký orgasmus. Byla to však pravda. Ani jsem si nemusel představovat její hubené ploché nahé tělo. V tom se ve mne něco probudilo a najednou jsem měl příklopec zvednutý. Nebylo divu, proč, když vás dráždí nadržené vysoké dívčí steny..

     Dokouřil jsem cigaretu, přestal rozjímat nad krásami přírody a nechal se inspirovat jinými přírodními výjevy.

     Zavřel jsem za sebou venkovní dveře a šel na záchod masturbovat.

Za celý můj život se mi stalo moře věcí, některé nestojí za zmínku. Přesto ho miluji, protože nikdy nevíte, co vám příboj dalšího dne přinese.