Světlejší včerejšky I.

    Saša šel domů. Šel jako vždy - parkem, pak kolem bloku, zadem přes pole a kolem paní Shawové.... V parku potkal asi osmiletého kloučka. Byl to cikán. Saša neměl nic proti ostatním lidem, ať už byli jakékoli pleti. Nevadil mu drzý výraz dítěte s červenou mikinou a jednou nohavicí od džínů vyhrnutou. Nevadilo mu ani, že ho dítě nepozdravilo - byl na to zvyklý. Vadila mu cigareta, kterou kluk kouřil. Od doby, kdy Sašovi zemřel bratr na rakovinu plic, měl jakýsi ochranitelský pud, jež jej nutil zničit všechno to kouřící zlo. Než se však odhodlal k činu, dítě nastoupilo do tramvaje jež s řinčením přijela a za malým romem se zavřely dveře. Ještě dlouho se díval na koleje které se ztrácely mezi domy na kopci. Od vyleštěných kolejnic se odrážely paprsky zapadajícího slunce a on se konečně vydal na další cestu.
    Došel až k poli, domů to nebylo daleko, když se dalo do deště. "Kdybych tak byl ještě v parku", pomyslel si. Mohl by se schovat pod laskavé, široké koruny statných buků, obejmout drsnou kůru košatých dubů a potěšit se pohledem na bílé břízy... V dálce se však jakési stromy rýsovaly - snad topoly, naneštěstí si sebou nevzal brýle.
    Rychlým krokem se proto vydal ke stromům slibujícím útočiště před studeným deštěm. Na klopy kabátu mu dopadaly velké kapky deště. Spěchal. Když však došel blíž, viděl, že to jen energie natáhle své paže zas o krůček dál...
   Saša zjistil, že pod sloupy elektrického vedení prší....