ta bestie!

Je večer
Na plátně Tvých očí
vychází modrožlutý sen
a já se potápím
pod azur všedních dní
abych dohlédl až na dno
toho, co nazýváme "láska"

až do srdce té bestie
co nás užírá
tu z jedné,
tu z druhé strany
(zatímco znaveně zíváme)
nás, játra Prométheova
abychom padli,
popadajíce dech,
povstali
znovu vítězní a znovu neporaženi
ohlodáni na kost časem
ale obaleni masem citu

nás volá
křestními jmény našich děťátek
sladkobolně se zarývá
pod kůrku vzpomínek
a představ
odvrhována
se vrací po čtyřech
škemrá u nohou
vzlíná po podvazcích
až do slabin
aby se pevně zakousla
tam, kde jsme nejzranitelnější

než se probudíš
mne nad hladinu vytáhne
Golfský proud poznání
s plícemi tak plnými
onoho fluida,
že až promluvím,
mám naději,
že opět ucítíš Lásku