vyzrát

Co se týče mého otce, byl to vždycky nerovný souboj. Až ke stáří, kdy zdětinštěl, jsem se na jeho záchvaty obviňování dokázal dívat s nadhledem. Dva dny před smrtí si nechal zavolat slečnu, která se přivdala do sousedství – pracovitou a usměvavou Iluzi. Když předtím chodívala odpoledne z práce, občas se zastavila u našeho plotu a povídala si s otcem. Obdivoval jsem trpělivost, s jakou polemizovala s jeho svéráznými názory. Nyní, když už bylo evidentní, že můj otec má před sebou poslední dny života, posadila se na židli u jeho smrtelné postele a otec mě požádal, abych odešel. Chtěl zůstat s Iluzí o samotě. Chtěl zůstat s člověkem, v jehož žilách kolovala jiná krev, a vlastního syna poslal pryč. Později jsem se dozvěděl, že po mém odchodu začal Iluzi svírat a líbat ruku a byl na něm vidět strach ze smrti. Mně svůj strach ze smrti neukázal – na to jsem byl moc nedokonalý. Iluzi ano, ta byla ztělesněním dobra. Spousta lidí, které známe jenom zpoza plotu, jsou pro nás ztělesněním dobra.

Otec občas říkal, že jednou skončím jako bezdomovec. Myslel to napůl ze srandy a napůl vážně. Podle něho jsem se příliš věnoval neužitečným činnostem. Přiznal si někdy, že v tom jsem po něm?

Když jsem byl ještě malý, v úzké ulici u trati mě jeden životem pošlapaný postarší pán shodil z kola. Byl veliký, obézní a šilhavý. „Chceš, aby ten pes přeskočil plot a pokousal tě?“ zahulákal na mě, když už bylo jasné, že zemská přitažlivost zvítězí nad mou snahou o nabytí rovnováhy. Stokilovýho cyklistu by z kola neshazoval, ale na malýho kluka si dovolí - na tom se pomstí všem cyklistům, kteří kdy projeli kolem jeho baráku. Na tom se pomstí všem, kteří kdy shodili jeho.

Zaskočen jeho otevřenou agresivitou jsem se zvedl ze země a jel incident oznámit rodičům. Rozbrečel jsem se až doma v kuchyni, když jsem se nadechl k první větě.

„Podejť by tě neshazovali z kola, když vědí, že se hned rozbrečíš jako malej kluk,“ pravil otec. Matka otci navrhla, aby za tím chlapem zašel a řekl mu, že na něho podáme stížnost na místní úřad. Otec šel místo toho nasýct trávu pro králíky.

Tehdy jsem se zapřísáhl, že už se z kola shodit nenechám. V kapse jsem s sebou vozil malý šroubovák, který jsem otci vzal z garáže. Přiostřil jsem si ho rašplí. Několikrát jsem si jím protrhl kapsu u bundy a jednou se mi trochu zapíchnul do kůže na stehně. Nikdy jsem jej nepoužil, protože ten dědek už mě znovu z kola shodit nechtěl. Bylo to jako kdybych měl své odhodlání napsané ve tváři.

Po smrti otce jsem v domě žil s matkou, až do svých třiceti čtyř let. Ustaraná a plachá duše. Usmiřovatelka. Usmiřovala za každých okolností. Měla „dobré srdce“, řekl by povrchní optimista. Ale my realisté víme, že srdce měla ze stejného materiálu jako kdokoliv jiný, my realisté víme, že měla strach z konfliktu. Čas od času se rozčílila a uměla být zlá a podlá, ale každý jako by si byl vědom, že za léta usmiřování má na několik minut podlosti nárok.

Prala, žehlila, dělala mi čevabčiči, půjčovala mi peníze. Moje máma už mi nikdy k obědu neudělá čevabčiči. Ani nikomu jinýmu. Než zemřela, vypadala jako uschlý list. Matka ani otec se nedožili vnoučat, a tenhle stín se za námi s bráchou bude plížit až do smrti.

Bratr se svou těhotnou manželkou se později do domu nastěhovali. Když Lenka porodila, už jsem v domě překážel; Janička se chovala, jako kdyby dům těma roztomilýma ručičkama postavila – její věci jako by se v koupelně i kuchyni množily, její křik byl i v garáži.

Našel jsem si svůj první levný podnájem – ve studeném sklepním bytě bez sprchy. Myl jsem se v umyvadle.

Jednou jsem si k sobě do sklepa pozval holku, která mě sbalila cestou z čistírny. Vyklubala se z ní nymfomanka. Křičela při tom. Dokonce na nás zvonila sousedka z prvního patra:

„Uklidněte si tu slečnu, prosím vás. Já u sebe mám vnoučata...“ pravila téměř prosebně.

„Já bych strašně rád…“ pravil jsem naprosto upřímně.

Tenkrát jsem si přál, aby už sex skončil.