Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 440 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+9 neviditelných
Cesta na Balkán: Pondělí – fakt už na JIH
datum / id31.05.2008 / 287155Vytisknout |
autorLuk_Malér_8
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
zobrazeno1082x
počet tipů0
v oblíbených0x
Prolog
Po lehké vlastivědě bude Balkán a rallye
Cesta na Balkán: Pondělí – fakt už na JIH

Jedno velký širokoúhlý 3D šedivo. U snídaně vedle mentálové ve středním věku. Ukazujou si, co si vybrali a kolik toho snědí. Překřikujou se. Tluměj je dva mlaďoši - kluk a holka ve VŠ věku. Andělsky hezcí, sexuálně nepřitažliví. Ted trochu kouká, vysvětluju, že sou to dobrovolníci. Že těm mentálům je líp občas venku, než furt v ústavu.

Výjezd ze Salzburgu. „Dyť musej bejt mokrý,“ Ted ukazuje na dva Italy na motorkách. Přehlíží jejich docela časté smýčky. Čím pružnější a rychlejší, tím větší risk života. Jsem rád, že nejedu těsně za nima. V sevření Alpama celym Rakouskem. Jsme rádi, že podpíraj mraky nad silnicí. Hrozej žbuchnutím.

Práce na silnici jsou všude stejný. Zavřou dva kilometry, aby se na pěti metrech mrcasilo sedm lidí okolo jednoho bagru, kerej spíš předvádí, proč stál tolik peněz, než práci.

Ve Slovinsku se hory roztáhly jak nohy na plovárně, a tak tam může slunce páchat jižní zemědělství. Venkov skoro rakousky upravenej. Ljublana – rozmach jugosocialismu + slovinská pracovitost a inteligence, čímž srali a serou zbytek bývalé Jugoslávie. Zkratkou přes Metliku. Každym kilometrem více Balkánu.

„No tááák k čemu mě máš,“ brumlá si GTÍčko, „esisis nevšim mam dvěstě koní. Snad nepojedem všechny ty pěkný zatáčky (schöne Kurven) na automat!“

„Jóó, ať se taky kapičku protáhnu,“ přidá se podvozek. Tak před další růčo ze šestky na trojku. Ručička vyletí na 5000 otáček. Furt devadesát.

„No to je vono!!!“ řve motor a vytáčí se na rovince na trojku k sedmi. „Ty vole, vidíš jak držim!“ podvozek skoro není slyšet. Za čtyři hned za pět, rovinka je dlouhá. Do další zatáčky moc nevidim. Jen šede za dvě. Zcela v klidu. Motor i podvozek oči v sloup – maj jasno, problém je mezi sedačkou a volantem. Tak pár dalších fakt vostře (aspoň si to myslim), máme trochu strach, ale GTI drží jak přibitý, gumy ani nekviknou, držim ho ve votáčkách a pod plynem. Po půlhodině pokusu o rallye se potřebujem vyčurat. Necham běžet motor. Slyšim, jak si celý auto přede.

Přechod do Chorvatska uprostřed vesnice. Úplně sami. Trochu trnu při pohledu na fotku v Tedově pasu (občanku ztratil –„mi ňák vypadla peněženka nóóó“ – důležitý je teenagerský výraz, že co to zas rodiče kouslo za mouchu prudilku; pro novou si nestih dojít, akorát přijel z tábora). Bylo mu dvanáct a měl krátký vlasy. Chorvat přesně: koukne do pasu, na Teda, vysune se mu celý obličej, koukne na datum, eště párkrát do pasu, na Teda, do pasu, na Teda … Pouští.

„Helééé krocan,“ Ted. Nad benzínkou půlka javorového listu a nápis CroCan.

A sme na Balkáně. Zároveň se vybírá počasí. U Karlovace na novou dálnici. Je hladká jak dívčí kůže. Snažím se držet stotřicet, tolik tu jezděj cizinci, skoro žádnej Chorvat. Dál na jih. Mizí lesy, na vyprahlých stráních chuchvalce křovisek.

„No jasněěěě, padesát piv, suprrrrr, do člunu se vejdou, bezváááááá,“ s Honzou telefonem probírám logistiku příjezdu.

Sjezd na Trogir. Odvrácená tvář turistického průmyslu. V prachu cesty a zahozených věcech vyrůstaj náhodně poházené domy, hodně často jen opuštěná staveniště. Do centra Trogiru, bloudíme.

„Centrál parking najdeš, to je v pohó,“ řikal Honza.

Není. Projíždíme centrem, zácpou se motaj skůtry, kola a pěší. Objedem celý město a pak  ho náhodou trefujem.

„Všecko tady je, nic nevozte, jen kupte ňáký sejry, k pivu, vínu a tak…, jo a neberte stan,“ volá Honza.

Vláčím kufr + dva kartóny staroušů v tašce od Ikey. Ted se mi směje, má jen báglik. Na přístavišti na mě nekoukaj jak debila. Proč mi dojde, až když proti nám z trajektu vytupujou lidi, a před sebou tlačí kolečka – co to??? Díváme se na sebe s Tedem.

Vyplouváme z Trogiru. Honza si totiž koupil domeček na ostrově – Drvenik Mali. Blejská se na časy, osvětlení pobřežních skalisek z různých úhlů.

Lukovi dochází, že asi nespočítá, kolikrát si na ni vzpomněl.

„No čááááááu, chlapi to je suprrrr, že ste tady. Tohle je Vlasta. Hele musíme pěšky, protože jak fouká Jugo,“ Honza se staví z jiný strany rukama a celym tělem ukazuje, že … „ bysme fakt blbě přistávali a s váma takhle v noci … týýý vole, fáákt padesát piv. Jóó nechali jsme vám chobotnicovou polívku.“

Přeskládáváme náklad. Svítíme baterkou. Lezem po stále se zužující cestičce (proto maj všichni kolečka) až jsme asi po půlhodině na skalách u moře. Šikmě se svažují do moře. Chvíli dem po kře, pak zas jak do schodů. Zas po kře a do schodů … A sme u něj.

Ládujem něco piv do lednice, berem studený starší.

„A teď si dáte tu chobotnicovou polivku,“těší se za nás Honza.

Ted kroutí vočima pak celym Tedem. Po dvou lžících přestává a vylizuje kastról.

Honza zapaluje pár svíček. „Nemám proud, teď zapálíme lampu,“ a šteluje kdysi eletrickou lucernu, dává do ní svíčky.

„Nebylo by lepčí ji jen rozsvítit?“ ptám se nevinně.

Ted z těhlech vtípku roste, Honza spíná po třech vteřinách, Vlasta mi vysvětluje, že svítit bude, pak jí to dojde a tváří se jak Ted.

„Ty elektro baron (Honza vydělal prachy jako majitel malých vodních elektráren) nemáš proud? Vítej v klubu kovářových kobyl,“ chechtá se kantor na celý ostrov a hned dává k lepšímu Tedův prospěch – sedm čtyřek).

„No cóóó, dyť sem nepropad,“ opět teenagerský výraz.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.