Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seRůznoplány čtení I.
Výběr: Fouckault, Markéta
31. 05. 2008
4
7
2191
Autor
akredit
Básně autora Jinovaty-Tichotama-a dalších alternicků jsou pro mne po léta ve zdejším prostoru výzvou. Nicméně v posledním setu básní předloženému našemu stále erodovanějšímu zoomu se myslím vzhledem k minulosti překonal. V prvním plánu jsem opatrný a zvědavý. Nehodlám se nechat nudit neoriginalitou, opíjet rohlíkem remixu, byť by byly vlastního původu. Na druhé straně autora z textů i osobních setkání znám a vím, co mohu čekat, čeho se nedočkám.
Hle, uměřenost. V minulosti se nechával autor často unášet hrou jazyka a instinkty za slovy. V mnohých čtenářích tím vzbuzoval nedůvěru i odpor, u jiných naopak našel hravě básnivé odpovědi. Já vím, píšu ze široka, ale jinak to nejde. Přistupuji k oněm textům s mnoha předsudky a předporozuměními a nyní se mám vyslovit, definitivně a jasně vyslovit, jak daleko ode mne/ ke mně dospěl. V jakém periskopu lze dnes měřit originalitu. Všechno tady bylo, namícháno, zpřeházeno, urovnáno. Originalitou může být efektní a zjevná odlišnost, zrovna tak její odmítání. Kombinace obojího. V tom všem by měla vyvstávat jakási osobitá nezaměnitelnost. Neustále klademe autorům čehokoliv úkoly, jimiž má být současně vyřešeno všechno jeho, všechno naše; nesplnitelné úkoly. Já v prvním plánu čtení očekávám něžnou sopku, veselý úval pro spáče a… dočkal jsem se! V podobě monumentálně jemné básně „Utopie“.
Utopie v Tichotamově podání vyostřuje ostatní básně z jejich ospalosti a přesto je ospalými příznaky celého „jaksi unaveného a nemohoucího jednání lyrického subjektu“ ve svazku básní sama zřetelně poznamenána. Utopie černého koně ve tmě, který sice nic věcně převratného nedokáže, ale před každým naším domem jich několik stojí, ve své potenci nerozeznatelných, ale tajně hýčkaných. Vidím všechny neohrazené stáje našich černých koní, kteří hryžou do hlíny toužené „coby – kdyby“. Černý kůň ve tmě je utajená potence, dřímající v každém, kdesi v jeho počátku, na který, postupně zanášen „únavami“ (o nichž ještě dále bude řeč), nevědomě (?) zapomíná. Tahle báseň mi to rozhodla. Moje zvědavost, co se stane s Tichotamním koněm, totéž co s mým? Cosi patetického? Zapadle vlasteneckého? Jakým gestem se lyrický subjekt dál polaská se svým (vlastním?) koněm?
Je to tak. Vpustil jsem a přišly otázky, neboť jsem získal hned na poprvé důvěru v autorův plán. Nakolik mou důvěru ovlivnily nesčetné rozhovory a diskuse, a koneckonců i jeho pochopení řady mých vlastních sémantických gest? Je to jen reciprocita? Pocta souputníkovi? Abych se vystříhal z plechu neobjektivní náklonnosti, nemůže tenhle text zaržát jedinou úvahou v jediném dni. Budu se muset nějakou chvíli napadat. Možná i uměle shazovat domnělé přednosti textu. Pomalu. Není moc básníků. A je jich dost; dost na to, abychom sem tam odbočili a poměřili „kterak se z pólu Utopie lze dostat k pólu Zbytí“ a co tím může být utraceno či utvořeno.
Zakázal jsem svým úvahám překračovat jednu stránku ve Wordu. I tak je na pováženou, kam až se netrpělivější čtenář vůbec dočte; ale na druhou stranu je nezkrotně lákavé tento možný dialog otevřít. Příště bude má úvaha přeplněna poznatky nedůvěry. Zavrhováním. Tentokrát dám úkol sobě a zaměřím se na strohou (kauzálně nepopiratelnou) věcnost textu.
Na závěr pár důležitých údajů o autorovi. Tomáši Gabrielovi je myslím méně než 25 let. Nedávno mu vyšlo pár básní ve Tvaru. Pokud je mi známo – vlastní sbírku dosud nevydal. Jeho tvorba provází zejména písmácké, ale i další literárně netové stránky přinejmenším pět let. Důležitým aspektem jeho života je spiritualita. Je na něm, aby případně upřesnil nějakou svoji konfesi. Ovšem spiritualita prosakuje do významu jeho básní stále výrazněji.
Hle, uměřenost. V minulosti se nechával autor často unášet hrou jazyka a instinkty za slovy. V mnohých čtenářích tím vzbuzoval nedůvěru i odpor, u jiných naopak našel hravě básnivé odpovědi. Já vím, píšu ze široka, ale jinak to nejde. Přistupuji k oněm textům s mnoha předsudky a předporozuměními a nyní se mám vyslovit, definitivně a jasně vyslovit, jak daleko ode mne/ ke mně dospěl. V jakém periskopu lze dnes měřit originalitu. Všechno tady bylo, namícháno, zpřeházeno, urovnáno. Originalitou může být efektní a zjevná odlišnost, zrovna tak její odmítání. Kombinace obojího. V tom všem by měla vyvstávat jakási osobitá nezaměnitelnost. Neustále klademe autorům čehokoliv úkoly, jimiž má být současně vyřešeno všechno jeho, všechno naše; nesplnitelné úkoly. Já v prvním plánu čtení očekávám něžnou sopku, veselý úval pro spáče a… dočkal jsem se! V podobě monumentálně jemné básně „Utopie“.
Utopie v Tichotamově podání vyostřuje ostatní básně z jejich ospalosti a přesto je ospalými příznaky celého „jaksi unaveného a nemohoucího jednání lyrického subjektu“ ve svazku básní sama zřetelně poznamenána. Utopie černého koně ve tmě, který sice nic věcně převratného nedokáže, ale před každým naším domem jich několik stojí, ve své potenci nerozeznatelných, ale tajně hýčkaných. Vidím všechny neohrazené stáje našich černých koní, kteří hryžou do hlíny toužené „coby – kdyby“. Černý kůň ve tmě je utajená potence, dřímající v každém, kdesi v jeho počátku, na který, postupně zanášen „únavami“ (o nichž ještě dále bude řeč), nevědomě (?) zapomíná. Tahle báseň mi to rozhodla. Moje zvědavost, co se stane s Tichotamním koněm, totéž co s mým? Cosi patetického? Zapadle vlasteneckého? Jakým gestem se lyrický subjekt dál polaská se svým (vlastním?) koněm?
Je to tak. Vpustil jsem a přišly otázky, neboť jsem získal hned na poprvé důvěru v autorův plán. Nakolik mou důvěru ovlivnily nesčetné rozhovory a diskuse, a koneckonců i jeho pochopení řady mých vlastních sémantických gest? Je to jen reciprocita? Pocta souputníkovi? Abych se vystříhal z plechu neobjektivní náklonnosti, nemůže tenhle text zaržát jedinou úvahou v jediném dni. Budu se muset nějakou chvíli napadat. Možná i uměle shazovat domnělé přednosti textu. Pomalu. Není moc básníků. A je jich dost; dost na to, abychom sem tam odbočili a poměřili „kterak se z pólu Utopie lze dostat k pólu Zbytí“ a co tím může být utraceno či utvořeno.
Zakázal jsem svým úvahám překračovat jednu stránku ve Wordu. I tak je na pováženou, kam až se netrpělivější čtenář vůbec dočte; ale na druhou stranu je nezkrotně lákavé tento možný dialog otevřít. Příště bude má úvaha přeplněna poznatky nedůvěry. Zavrhováním. Tentokrát dám úkol sobě a zaměřím se na strohou (kauzálně nepopiratelnou) věcnost textu.
Na závěr pár důležitých údajů o autorovi. Tomáši Gabrielovi je myslím méně než 25 let. Nedávno mu vyšlo pár básní ve Tvaru. Pokud je mi známo – vlastní sbírku dosud nevydal. Jeho tvorba provází zejména písmácké, ale i další literárně netové stránky přinejmenším pět let. Důležitým aspektem jeho života je spiritualita. Je na něm, aby případně upřesnil nějakou svoji konfesi. Ovšem spiritualita prosakuje do významu jeho básní stále výrazněji.
7 názorů
Díky, Zdeňku, nastokrát, tajně jsem doufal, že se právě ty zapojíš, tvůj názor mne velice zajímá. Přeji hodně síly v tvém boji se svou náklonností k příteli. Napjatě a se zájmem budu vše číst. Pro upřesnění jen uvedu, že publikuji zhruba od roku 2000 a je mi 25. No a teď du betonovat, a těším se na další díl(y).
Co jsou to různoplány?
To slovo by mohlo mimoděk vzhled alternicků poškrábat. Jinak všechna čest těm, kteří zasvětili svoje stoupání haldám. V horách milionkrát přesité hlušiny se občas něco najde.
...a co to je ten klubv Zmok..? nejaky pocasi spiritualne vyvoůlavaj tanm..? Sekta?..No potesD