17 II.

Adriana ze srdce nenávidí základní školu. Nenávidí všechny ty namyšlené slečny od nich ze třídy a ty kluky, co se jí vysmívají, ať už maže tabuli nebo si opatrně sedá do poslední lavice – kdykoliv totiž může nasednout na mokrou houbu nebo napínaček či jinou vychytávku. Co dělá tak příšerně špatně, že ji tu nikdo nemá rád? Snažila se být kamarádka, ale nějak to nevyšlo. Místo toho tu sedí jak oukropeček a zoufale se bojí němčiny – to na ní paní učitelka vždycky strašně křičí a Adriana ze sebe nedostane ani slovo… Pak si všichni myslí, že je hloupá a ptají se, co dělá u nich ve třídě. Nikdo nemá zdání, že se jenom bojí.

         Adriana odchází a nechává Bena s jeho myšlenkami. V parku nádherně kvete šeřík a svou podmanivou vůní dává jasně najevo, že na tohle místo se nedá nikdy zapomenout. Vybaví se s každým rozkvetlým šeříkem. Tohle místo je opravdu nezapomenutelné. Tady jí dali lidé šanci. Tady nebyla hloupá a dokonce mohla být kamarádka. Ale je to celé pokažené. Část viny – dost podstatnou – na tom nese Adriana sama. A moc dobře si tuhle skutečnost uvědomuje…

         „Adrianko, pojď vyzkoušet své nové kolo!“ volá tatínek ze zahrady. Adrianu, ale vůbec nebaví jezdit na kole. Raději si čte knížky nebo chodí plavat. Ale tatínka to nezajímá. Říká sice nové kolo, ale ve skutečnosti to je jen kolo opravené po její mamince. Bojí se, že by se tatínek zlobil a proto poslušně odejde vyzkoušet kolo. Strachy vydechuje na silnici. Před ní stéká dolů obrovský kopec asfaltu. Nasedá na kolo a jede dolů. Dole, když projíždí okolo tatínka, který křičí: „Brzdi!“ s hrůzou zjistí, že její NOVÉ kolo nebrzdí. A tak nabourá dole do plechové plotu. Rychlostí blesku se zvedá a utíká do svého pokojíčku. Schová se pod stůl a najednou slyší tatínka: „Holka, která neumí zabrzdit kolo, není moje dcera! Laskavě si to zapamatuj!“ Adrianka obejme svoje kolena a tiše pláče hodiny a hodiny…

         I když letos od tatínka dostala k narozeninám horské kolo, stejně na něm nejezdí. Tenhle druh zábavy jí nikdy neučoraval, i když se rodiče o to hodně pokoušeli. A dokáže žít i bez toho. Nikdy se ale ve svém srdci nezbavila myšlenky, že už není tatínkova holčička. Kdo jiný ji může mít rád, když tatínek to nedokáže? Občas pochybuje i o Benovi…

         Tohle je jeden z mých posledních dnů v téhle příšerné škole… Adriana už sní o tom, jak odsud vypadne a to ještě neví, na jakou střední školu půjde. Všichni ostatní už mají jasno, jen ona ne. Zase ji má každý za hlupáka. Doma na ní stále křičí, že by už mohla mít vybráno. Ale může snad ona za to, že jí všechny její sny právě oni zakázali? Prudký náraz a Adrianě padá z rukou domácí úkol z matematiky. „Jé, promiň, to mě mrzí.“ Neznámý kluk se na ní usmívá a podává jí ruku. Má nádherné čokoládové oči a krásný úsměv. „To nic.“ jak se mám tvářit?! Adriana nemá zdání… „Já jsem Lukáš.“ „Adriana“ a tak se dá s neznámým do řeči…