Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZrcadlo
04. 06. 2008
0
1
495
Autor
Allerlei
Její myšlenky se toulaly daleko za hranicí jejího vnímání. Zajímalo ji vše, krom mne. Taxikář. Komu by na něm záleželo?
„Zastavte mi, prosím,“ protrhl ticho znavený hlas. Byl jsem donucen pustit ji ze spárů mých duhovek, zajet k chodníku a vypustit ji jako bludnou ovečku. „Kolik to dělá?“ zamumlala lhostejně a aniž by čekala na odpověď, pohodila na mou dlaň pomuchlanou bankovku, která již měla nejlepší léta své služby za sebou. „Nashledanou, pane.“
Pokynul jsem jí hlavou a uklidil peníze do přihrádky: než jsem stačil něco udělat, už mi na okénko klepal starší muž. Pokynul jsem mu rukou, ať nastoupí. S vděkem ve tváři se usadil na zadní sedadlo a vytáhl z náprsní kapsy kapesník, kterým si otřel zpocený obličej. Zafuněl adresu a nechal vše ostatní v mých rukou. Rozjel jsem se tou nejkratší možnou cestou k cíli: ulice byly prázdné a tiché, jak už to po večerech bývá. Připadal jsem si jako v pohádce. Všechen asfalt a domy, to vše bylo mé. Bylo a nebylo. Byl jsem jen sluha mnohem většího pána, mého zákazníka.
Stejně jako u dívky jsem pohlédl do zpětného zrcátka a zaměřil se na jeho rysy. Byly ztrhané stresem a starostmi, pod očima měl hluboké modré kruhy a oči fosforeskovaly mlžným oparem zoufalého vyčerpání. Sjel jsem níže, k jeho klínu: spočíval na něm středně velký, kožený kuférek. Napadlo mne, co by v něm asi mohlo být. Peníze? Cenné papíry? Smlouvy? Podle toho, jak byl nervózní, by tam klidně mohla být bomba. Lehce jsem se zasmál svému vtipu. Bomba, v mém taxíku? Avšak když sebou muž škubl, jako by byl ryba na udici a věnoval mi poplašený pohled, přitiskávaje si kufr blíže k tělu, znejistěl jsem. Co kdyby...?
Zastavil jsem a pobídl ho, aby vystoupil. Nereagoval, jen mlčky vrtěl hlavou. Nakonec jsem však vyhrál. Zoufale vyklopýtal ven a s kufříkem, přimačklým k hrudi, uháněl pryč. Bylo mi ho líto, ale měl jsem strach. Je to přeci přirozené, bát se...
Sedl jsem si zpět za volant a rozjel se pryč. A užíval jsem si pohled na svět skrze své zpětné zrcátko...