Nikdy se nepotkáme

Jako kdybychom žili v oddělených světech, na jiných úrovních – zdánlivě vedle sebe, pospolu, ale přitom úplně paralelně.

Jak jsem teď ležela v posteli a přemýšlela o tom všem - zatímco ty jsi o mně vůbec nevěděl, měla jsem takovou  představu: 2 sousedící skleněné místnosti..nebo spíše prostory..já v jednom, ty v druhém, skla začerněná, neprůhledná. Já se v tom svém snažím co můžu, vyleštit to sklo co nejlépe, abys mne zahlídnul, volám na tebe, křičím, prosím, dělám všelijaké opičky – ale ty ve svém světě to nevnímáš...jsi tak cizí, tak vzdálený a přitom sotva na vzdálenost natažené ruky. Nikdy mne neuvidíš, nechceš mne vidět a nechceš ani abych viděla já tebe. Skulinky prozření se občas objeví když se spolu smějem nebo milujem.

Třeba včera – když jsem se očima vpíjela do ohniště, zpívala a byla tak neskutečně živá a tady a teď, měla jsem tě vedle sebe, ale jako bys tam ani nebyl -  a už určitě necítil to co já – byl stokilometrově vzdálený..(a pak že vztahy na dálku...žijeme v blízkosti vztahy na dálku? a možná naopak se dá žít ve vztahu na dálku v blízkosti). Každou chvíli jsem se na tebe dívala, snažila se aspoň navázat oční kontakt, snažila se tě nějak dotknout, probudit –abys tu taky se mnou žil...ale marně. Toužila jsem alespoň abys mne objal – alespoň tak – na znamení, že víš, že lítám a že to alespoň vzdáleně se mnou prožíváš, nebo aspoň že o tom víš a jseš tu se mnou..

Ale nebyls tam, nebyls se mnou – a já ti to nedokážu odpustit. Vždyť pro co jiného jsme spolu – než pro tyto chvíle neobyčejného sdílení, potkávání duší, souznění. Pro co jiného si vytváříme vztahy – abychom mohli žít SPOLU, NE VEDLE SEBE!