GLOSA: Malý velký národ bojovníků

Ačkoliv fotbal delší dobu moc nesleduji, i když sám ani nevím proč, a orientuji se spíš na věci točící se kolem různých forem kulturního dění, tak sobotní zápas naší fotbalové reprezentace se Švýcary byl výjimkou. Celý zápas jsem neviděl, ale i to málo stálo za to.

Zvlášť náš jediný, ale vítězný gól nováčka Václava Svěrkoše, který byl povolán na trávník dokonce jako náhradník za Jana Kollera. V obýváku u našich se ozval hurónský výkřik bráchy, synovce a táty, který mě nenechal chladným, a tak jsem se běžel podívat.

I když na národní hrdost a podobné věci se dívám spíš s odstupem a leckdy i s jistou dávkou despektu ( někdy to totiž hraničí až s nacionalismem - viz. náckové na fotbalových stadionech), v tomhle  a v řadě jiných případech jsem byl najednou hrdý úplně stejně jako všichni ti fanoušci ve svých obývácích a v hospodách před velkoplošnou projekcí. 

Od té chvíle jsem myšlenkami bojoval a držel těm našim klukům, co se "honí za kulatým nesmyslem",  pěstě až do konce zápasu. Vždyť nejde jen o to porazit soupeře a přivést si trofej. Ale dokázat světu, ale hlavně sami sobě, že nejsme žádná béčka, že jsme sice národem malým, ale národem bojovníků, který když o něco jde, tak dokáží táhnout za jeden provaz. 

Věřím tomu, a jsem o tom hluboce přesvědčen, že i to vědomí přízně a fandění v každé i té nejmenší hospůdce kdesi na vsi těm klukům pomohlo. To vědomí podpory je silnější a hlavně rychlejší zprávou, signálem a uvědoměním si, že vlastně "bojujeme" za nás za všechny, než tisíce smsek a mailů. A ta zpráva našim fotbalistům letěla rychlosti světla jako nepřetržitý proud duševních smsek a povzbuzovala je více než by dokázal kdejaký doping.

Dneska máme to štěstí, že alespoň v teritoriu, kde žijeme, se na většině území Evrorpy bojuje už jen ve fotbalových či hokejových dresech, kde to odnese i při velké smůle "jen" zlomená noha nebo žebro. Tak bojujeme za sebe a za naši vlast na ledě nebo trávníku.

Když se o něco významného hraje, dokážeme být jednotní. Bývá to ale tak vždy?

Vždyť o důležité věci jde prakticky každou minutu našich životů.